Co s bezďáky (nejen) ve sněhu

Tenhle můj titulek na blogu v Respektu vyvolal pozornost a dokonce i diskuzi. Bohužel konkrétních nápadů se objevilo jako šafránu, ačkoliv článeček končil výzvou k zamyšlení. Vzpomněla jsem si na to, když mne oslovil pan Blaha a řekla si, že nemusím dokola opakovat, co už jsem napsala. Stačí, když tam připíšu, co jsem se dozvěděla dalšího. Navíc, protože jsme se přece jenom tu a tam zamýšleli nad stavem světa, jehož „konec“ na nás útočil z mnoha stran, jsme tak trochu přivykli různým úvahám. Tady se nebojíte vyjádřit ani k „příliš těžkým tématům“, jak mi bylo mezi přáteli vytknuto. Prý žádám od lidí příliš a téma bylo opravdu hodně odborné… Posuďte sami:

Mrazík nás olíznul, náš domek je zasněžený, psiska jsou ublížená, i když se musí venčit. Odvážná kočka tulačka si vlezla ke kotli a psům nahoře se vysmívá. Jenže jsou i lidé, co taky ještě zůstali venku. Zkráceně se jim v žargonu říká "bezďáci".

Jistěže se o nich mluví pořád. Smrdí, obtěžují na ulici nebo vybydlují nějaké trosky, kde je stejně životu nebezpečno a proto je radši vystrnadíme úplně mimo. Někteří pijou všechno, co teče, povalují se a dělají nám ostudu, když spořádaně poklusáváme okolo nich za prací, nákupy a podobně. Za mnohé se stydíme, neboť je známe. Jsou problémem, který by měl být hezky odsunutý někam, kde by nás nerušil, protože i jiných starostí máme dost.

Já bych zrovna dne chtěla vás, lidi s přehledem a schopné přemýšlení, zatáhnout do úvah, jak pomoci, řešit, podepřít, co by se dalo dělat. Abychom neplácali jen tak obecně a do větru, zkuste se, prosím, porozhlédnout přímo ve Vašem okolí, zda a kde by bylo možno nechat je přespat, zahřát, jaká by to byla rizika a jak ta rizika zvládnout. Teď Vám k tomu řeknu něco málo zkušeností a vědomostí, jak jsem je za ta léta potkala.

1. Těhulka přišla do azyláku po třech dnech, kdy čekala na nádraží na přítele. Kolegové bezdomovci jí doporučili jít kousek dál po ulici na sociálku, ta že by ji mohla někam poslat. Poslala. Byl tu pokojík, dostala najíst, vykoupala se, z darů dostala oblečení, ale odvšivení, to byla katastrofa. Nikdy jsem předtím neviděla "práci" bezdomoveckých vší. Ožraly jí i kůži na ramenou a do půli zad, kolik se jich na novou kořist vrhlo. Než se vyhoijila a bylo jisté, že je po všem, co na ni mohlo vlézt, byla "v izolaci" a denně se pralo. Potom ji ostatní klientky mohly zahrnout soucitem bez štítění a nebezpečí. V klidu donosila, odrodila, leccos se pomohlo zařídit.

2. Těhulka přišla do azyláku po několika týdnech, kdy se plácala mezi hrdostí ženy, která měla zařízený komfortní život a mezi ponížením prosebnice o přístřeší u všech možných známých. Byla bez peněz a vyhlídek, přijala azyl až po houknutí tety, která věděla, že by se tady pomoc našla. Potácela se mezi tím, že socka není a mezi faktem, že nemá naprosto nic, protože  utekla od druha, který už stačil skoro všechno promarnit za drahý fet a tloukl ji. Nejdřív si musela uvědomit, že tedy "sockou" v tuto chvíli je, ale že právě v azylu se může dát dohromady a vyšvihnout zpátky do svého světa. Podařilo se, vyléčila si i dávné rodinné propletence.

3. Mladý, pracovitý, šikovný a oblíbený muž, sportovec, si dal v spřáteli trochu fetu. Prý mu někdo z legrace dal nějaké nové svinstvo navíc, či co. Probral se "vygumovaný". Stojí, kouká, pomalu si dá dohromady, co by potřeboval, co mu říkáte. Poprosí o drobné na housku, nepije, stojí, kde mu zavelíte, přešlapuje, nebo jen sedí a kouká. Naprosto o sebe nepečuje. Nevnímá rozpadlé boty, špínu... Příbuzní ho nechtějí, nemají místo, nanejvýš ho tu a tam donutili umýt a převléknout, ale už prý ani to, aby jim nestrašil děti. Podařilo se nalézt někoho, kdo by mu  pomohl. Posadili ho do autobusu, zaplatili jízdenku. Dorazil nebo ne? Pomalu se půl roku vracel zpátky. Zatím neumrznul. Ale přišla další zima.

4. Čtyřicátník, zvyklý na výdělky přes 20 tisíc čistého, vzal na sebe při rozvodu džentlmensky i hypotéku a pokládal za samozřejmé dopřát dětem vyššími alimenty předchozí úroveň, neboť ta jeho se zhlédla v umělci s nižším příjmem. Zbyla mu chata, ale daleko od pracoviště. Neuvědomil si však, že přišel také o nutný servis (praní prádla, žehlení košil, pohodlné vyspání, hygiena, domácí strava). Často musel přespat v autě. Dostal informace o možnostech omytí a sprchování na veřejných toaletách, o jednodušším stravování (byl otřesen, že už opravdu nemá na denní oběd v restauraci), ale už s první chřipkou řešil doslova přežití. Byl v práci dobrý, takže se mu zanedbaný zevnějšek půl roku odpouštěl, potom zase nějaká krize, pokus o snížení alimentů... Tři roky trval návrat "zpátky", ale měl štěstí, zasloužené hlavně v předchozím životě. Exmanželka a děti zůstaly přátelské a tolerovaly, že netahá tisícovky z klobouku jako dřív.

5. Stará žena, která dovolila dceři "postarat se" o byt. Jiné příbuzné nemá, byt je prodaný nebo pronajatý, dcera za galánem v prachu. Objevuje se v době důchodu, mámu oblbne, sebere většinu peněz a utíká si užívat. Paní věří, že tohle se vyřeší, že dcerka má nějaké potíže, že přece bude líp, ba ani žádost do domova pro seniory nechce podepsat (navíc je zcela soběstačná a domov není hotel), Azylák je pro matky s dětmi. Známí starou paní na chvilku měli, ale dcera je seřvala jak malé, že by z matky určitě tahali prachy. Dostala se do nemocnice a půjde zatím dál na LDN.

6. Pro bezdomovce udělalo město  ubytovnu zdarma, ale nemělo moc prostředků, jak tam dohlížet. Změnila se ještě před nejkrutší zimou na páchnoucí pelech s propálenými matracemi a rozkradeným vybavením.  Stalo se to na počátku "nové doby", celkem bez zkušeností s tímto problémem, nicméně je naprosto jasné, že znovu do toho tamější radnice nepůjde.

7. Charita si s problémem celkem umí poradit, má noclehárnu se sociální službou, pomáhá, v čem může, snaží se lidi vracet zpět do života, Práce je to ale (především v noci)  spíš pro muže, protože sem chtějí i lidé agresívní (opilcům vstup zakázán, ale zima je prevít). Lůžek málo, neustále se bojuje s přenosnými potvorami několika druhů a jsou lidé, kteří prostě všechno omezení odmítají.  Od lidí z této služby jsem prvně slyšela tu dnes již urban legend o člověku, který na kolenou prosil bankomat o vydání posledních korun. Bohužel to bylo méně, než 200. A opravdu se to stalo. Což mi evokuje "dobrodiní" sKarty.

8. V Praze roky fungovala a možná dál fungovat bude loď Hermés (minulý týden jsem ji v kotvišti neviděla), která poskytuje nocleh, ošetření a nějakou soc. poradenství + služby tak dobře, že se odtud odpíchlo už pár lidí směrem do práce a života, dokonce kolem desítky lidí už znovu bydlí v bytě.

9. Na Ostravsku se před několika lety na jednom nádraží vyčlenil prostor čekárny skupině lidí, z nichž dva  dostali "patronát" nad udržením klidu a pořádku. Šlo vlastně o přespání v teple a blízkost WC. Když jsem četla reportáž, fungovalo to už pár týdnů. Proč a kdy projekt skončil, nevím.

10. Existují snahy, jak bezdomovce krmit vařením z "prošlých" potravin, jak jim zajistit v Naději a jiných lidumilných spolcích teplé jídlo, nocleh, ošetření. Nepokryjí všechny, to ani nemohou. Navíc lidé v okolí nejsou nadšení koncentrací podivných postav, které někdy okukují, jak si na úkor obyvatel přilepšit, žebrají a podobně. Nikdo ve svém okolí bezdomovce nechce mít. Vyhoďte je, jenže oni v ghettech nebudou. Žebrají, vybírají popelnice, proto musí do obydlených zón. Možná zpřísnit podmínky pobytu v okolí dobročinných center? Co na to zastánci lidských práv? Nechytnou se zákazů a příkazů a nebudou vyšilovat a tahat  město po všech čertech, třebaže systém " na chudej lid musí být přísnost" bude fungovat a spoustě z těch bezdomovců se v klidu pomůže?

11. Úžasný je projekt s prodejem časopisů "bezdomovců" ve velkých městech. Kolikrát jste si ho kdo od registrovaného prodejce koupil? Půlka jde na to, aby se právě on najedl a zaplatil nocleh. Navíc dává prodej jeho životu řád, umožní některým i "normální" práci, přechod k "normálu" díky řádu dne a schopnosti hospodařit (včetně plánování) mají šanci zvládnout. Navíc jsou v Novém prostoru čím dál zajímavější články - pro každého.

Dnes víme, že opilí bezdomovci jako klasika jsou jen vrcholem ledovce. Určitě znáte kolem sebe někoho po rozvodu, kdo si přespání v autě vyzkoušel. Některé ženy s dětmi putují od druha k druhovi. Je tu další "šedá zóna" lidí na ubytovnách, azylových domech a podobně. Jenže nic z toho nemůže fungovat dlouhodobě, roky. Z těch dalších máme mnoho lidí tak či onak duševně nemocných. Potom také postižených nějakým neštěstím, ze kterého se nevyhrabali a přešlo to do psychických změn, lidí ukřivděných a rezignujících. Lidí, utíkajících před exekutory. Ti, když budou legálně pracovat, stejně o všechno přijdou. Že na začátku stála jejich chyba, necítí tak silně (a kdo by si pořád chtěl vyčítat a bušit do hlavy, že), jako systémovou křivdu, že to mohlo tak sprostě vyskočit od pár stovek do nesplatitelna. Dokud jsou při síle, nějak přežijou - a pak to taky dopadne... Některým se volný styl bez řádu zamlouvá - však dobře víme, že i nezaměstnaní mají po půl roce "výpadku" z režimu ztížený návrat do životně-pracovního rytmu. Je těžké, nesmírně obtížné se vracet a podvolovat řádu, překousávat  vlystní vyloučení z "dobré" společnosti. Leckdo ani netuší, že jeho problémy byly docela dobře řešitelné.

Potěšila mne zpráva o zařízení, kde si sice trochu lámali hlavu nad papírováním, nakolik se osvědčí před kontrolami, ale nechali svou službu plynout tak, jak potřebovali „jejich“ lidé. Noclehy pro lidi bez domova, kam lze přijít v sedm večer, omýt se, uvařit si něco na zub, vyspat se, promluvit se sociálním pracovníkem o tom, co nás trápí. Někteří na pracovníka kašlou. Mnoho jich má pobyt placený městským úřadem. Někteří spolupracují, postoupili do jiné části, do azylového prostoru, kde opravdu bydlí, chodí do práce, normalizují svůj život. Dalších několik, podobně jako to zvládla Praha 10, už odešlo do společného chráněného bydlení a někdo si už našel svůj byt a žije jako kdokoliv ostatní z „normálních“ občanů. A co se nestalo dalšího? Z těch „lhostejných“, co si užívali jen ten pobyt a nic řešit nechtěli, se tři muži natolik spřátelili, že si našli společný podnájem. Už se během měsíců na noclehárně sžili, vyzkoušeli si něco společně zvládat, pravděpodobně mají šanci spolu vydržet. Jak je vidět, naděje i u těch „zcela jasných a nepřizpůsobivých“ bezdomovců nemá co umírat.

Jak, kdy  a komu pomáhat a přitom dodržovat pravidla? Jak nastavit nějakou službu, aniž by byla zneužitá, aniž by se lidé vyhýbali, že na tom až tak zle nejsou, aby se k smrti umrznutím neodsoudili ti, kdo zrovna neodtrhnou flašku od pusy? V mrazech jsou tihle na nějaké té charitní službě po obsazení postelí aspoň posazeni na židli... Kolik ale máte v okolí útulků a azylů? Kam by šel v tuto chvíli někdo z Vašeho okolí? Kdokoliv, dokonce "normální", zrovna v tu denní dobu bez koruny a přátel?!

Dnes tedy, vážení přátelé, předestírám i tady zimně zaktuálněné téma. My už tu v horách zase máme zapadáno, i když Vánoce měly být na blátě. Uvidíme, stihnout to mohou. Bohužel mezi článkem na blogu a dneškem jsou už první mrtví, umrzlí během listopadových mrazů. Kolik jich ještě musí být, o kolik jich ale naopak může být méně?

My se moc rádi vymlouváme, že to nějací odborníci mají problém, to oni mají posoudit nebo se postarat, ale málokdo chce tušit, že právě od veřejnosti může vyjít spousta podnětů a nápadů. Je mnoho občanských sdružení, které už ukázaly na možnost nového způsobu pomoci a služby. Jsem zvědavá, dokážete-li rozproudit diskuzi - a pokud se i úvaha na možnosti vyskytne, tím líp. Téma je víc, než aktuální: ona ta Svatá rodina byla v danou chvíli skupina bezdomovců jako vyšitých…

Hezké svátky!


Koho téma bezdomovectví zaujalo, může pokračovat na speciální číslo e-republika.cz


Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments