Vážený pane předsedající, dámy a pánové,
kdo prý chce rozumět dějinám, panovačné síle médií, masovým mýtům či obavám ze stáří, musí – alespoň podle Václava Bělohradského – filozofovat. Možná i ti, kdo záhy po převratu v roce 1989 přesvědčili velké procento občanů, že nový režim se k nim může chovat hůře, než by si kdy v nedávné minulosti dokázali představit. A především pak ti, kteří se již více než dvacet let drží hesla "my máme koryta, vám stačí charita". K tomu ovšem nelze mlčet.
Pro jistotu se však zaštítím slovy Marka Twaina: "Čím více bude spravedlnosti, tím méně bude zapotřebí charity. A bude-li nastolena spravedlnost úplná, nebude charita zapotřebí vůbec."
V polovině roku 1992 spisovatelka Zdena Frýbová napsala: "Rozesmál mne nedávný výrok prezidenta Havla, že tak jako u nás bohatí, tak si v západních zemích žijí chudí. Buď tedy v žádné západní zemi nebyl Václav Havel, anebo já. Chudoba v západních zemích, jak ji vidím já (cituji stále spisovatelku Frýbovou), to je chudoba se vším všudy, o jaké se nám tady ani nezdá. A i kdyby současné pravicové síly zůstaly u moci, bude ještě trvat pár let, než se k takové chudobě určitého procenta lidí propracujeme. Chudoba v západních zemích, to je žebrání s vychrtlým kojencem v náručí ve vozech metra, to jsou noci mezi popelnicemi s pokrývkou z novin, to jsou chromí lidé, povalující se na dlažbě v chodbách metra. Chudoba v západních zemích, to je jedinečný Dustin Hoffman ve filmu Půlnoční kovboj."
Je zřejmé, že její varování pro Českou republiku se naplnilo – bohužel – se vším všudy.
Václav Havel nikdy nepochopil, že majetkový převrat sám o sobě ještě nezaručuje funkční ekonomiku, a tak jeho údajně promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, vzal brzy za své. Deset let pak někdejšímu hlasateli pravdy a lásky trvalo, než přiznal, co lidé věděli už dlouho – žijeme v mafiánském kapitalismu. S přibývajícím věkem začal skutečně přemítat o mafiánech, nikoliv však o své vlastní odpovědnosti.
Mimořádné zásluhy nelze pak upřít ani Václavu Klausovi, který po svém vítězství v roce 1992 označil sociální stát za cestu k údajnému komunismu a začal nekompromisně prosazovat trh bez přívlastků. Tím ovšem vytvořil ekonomiku, v níž už nešlo rozlišit čestnou soutěž od různých špinavostí a podvodů. Hospodářské potíže a korupční klima logicky vyvolaly u řady občanů pocit nespravedlnosti. Pro mnohé z nich se pak nově budovaná demokracie stala synonymem intrik, diletantismu, korupce a sbírání osobních výhod.
A ona klausovská neviditelná ruka poctivého trhu nejenže není dodnes vidět, ale hlavně vůbec neexistuje, či přinejmenším sešla věkem.
Dobře informovaní poměrně brzy poznali, že místo vitálního, zdravím kypícího českého ekonomického tygra vychází z tunelu klausovské privatizace oškubaná slepice. Česká společnost stále intenzivněji vnímá, jak nespravedlivé je postupující tvrdé sociální rozdělování na ty plnoprávné nahoře a neplnoprávné dole, kdy postupně mizí zbytky lidských ohledů a mnozí občané dokonce ztrácejí právo podstatného spolurozhodování o podmínkách vlastního života.
Ano, jsme svědky a účastníky společenské krize a chronického úpadku toho, co podle ústavy má být demokracie. A novodobí papaláši jsou stále silnější ukázkou arogance, zvůle, hrabivosti a zkorumpovanosti, že je to – jak se říká – do nebe volající. Ve své nadutosti si nikdo z nich nepřipouští, že nejsou skutečnými subjekty či pohrobky listopadového převratu, ale pouze manipulovanými loutkami v rukou těch, kdož potřebovali či potřebují rozšířit svůj prostor pro odbyt svého zboží i pro získání nových zdrojů růstu svých soukromých zisků. Proto musel být zlikvidován náš průmysl i naše zemědělství jakožto nezanedbatelné konkurenční faktory globálního trhu.
Náš listopadový sen o svobodě a demokracii byl tedy krátký. O to bolestnější je probuzení. Ne, nemám žádný pocit zadostiučinění. Neříkám to rád, ale nemohu přikrašlovat skutečnost. A možná právě proto nosím v hlavě slova filozofa Egona Bondyho z 9. listopadu 1990: "Pějte si svoje oslavné ódy na sebe samé, stejně jako to dělali ti před vámi, ale nedivte se, že vám je nebudeme žrát." Ne, nebudeme.
Je zde totiž, jak zaznělo nedávno na mohutné demonstraci odborů, stále ještě normativní příkaz lidské a občanské rovnosti, který umožňuje každému slušnému člověku připojit se k onomu známému "my nejsme lůza, my jsme lid". Zásluhou odborů a jejich sympatizantů se tedy znovu objevil záblesk naděje. A ta naděje nesmí zhasnout.
Václav Klaus to měl kdysi jednoduché. Stačilo se usmát, že nerozezná špinavé peníze od čistých a že za korupci a černé financování Občanské demokratické strany, kterou vede, nemůže. Přivedl ekonomiku do krize. Padla jeho vláda, a tak usedl na Hrad do role ctihodného vševěda. Až letos v březnové anketě webu ČTK na otázku "má Klaus vysoký osobní podíl na korupci a klientelismu v České republice?" ze 6334 hlasujících 91 % odpovědělo, že ano.
Mirek Topolánek se ztuha snažil držet klausovskou fazónu. Po vzoru Klause se stavěl, že on muzikant a že vlastně proti stranickým kmotrům Občanské demokratické strany bojuje. Co tajné služby o činnosti modrých kmotrů proti ekonomickým zájmům českého státu zjistily, stejně jako dříve Klaus, úspěšně tajil i on. Nemohl se už ale plně spolehnout na cenzuru médií a činnost svých Dalíků rovněž nemohl utajit. Na opoziční názory už nezvedal jen obočí, ale /vzpomínáte si?/ rovnou prostředníček.
Klausovi šli novináři na ruku. Topolánek na ně musel napřahovat nohu. Klaus vystačil při silovém polodemokratickém vládnutí s lidovci a Občanskou demokratickou aliancí, jen v závěru vypomohl oposmlouvou Miloš Zeman. Topolánek už musel programově doplňovat svou koalici z jednotlivých poslanců České strany sociálně demokratické, takových, jako byl z trestné činnosti podezřelý poslanec Wolf.
Po Topolánkovi se pravicová média a celá pravice upnuly na Petra Nečase, kterého jim zanechal. Ten samozřejmě křivou páteř Občanské demokratické strany narovnat nemůže a zdá se, že ani nechce. Hra na pana slušného a čistého se ukázala být přetvářkou novodobého papaláše, který chrání své kmotry a pomocníky a obětuje některého z nich, jako v případě Pavla Béma, jen tehdy, když zachraňuje vlastní kůži.
S plnou odpovědností tvrdím, že krize, ve které je republika, gigantický rozsah tunelování a rozkrádání, korupce všeho druhu se odvíjí od stylu vládnutí, který zavedla Občanská demokratická strana. Zkorumpovat, vytunelovat a vykšeftovat se podle toho stylu dá všechno. Náklady a stomiliardové dluhy z takové politiky platí ovšem občanů a stát. Papaláši Občanské demokratické strany a jejich stranické klony i sponzoři a kmotři propadli viditelně pocitu totální neodpovědnosti a nepostižitelnosti. To není demokracie, to je mafiánský klientelistický chlív, který si na demokracii jen hraje a otevřeně se přitom vysmívá občanům.
Né, dnešek není pro mne nepřehledný. Stávající vládní koalice v čele s Občanskou demokratickou stranou je opět na štíru s respektem k významným ústavním principům demokratického státu. Zaměřovat se jen na zmírňování následků pravicového hyenismu – nejen v České republice, ale i v celé Evropské unii – už dlouho stačit nebude. Atmosféru všeobjímajícího marasmu a amatérského či idiotského politického řízení naší země je třeba odstranit a vydat se cestou vytváření legislativních podmínek pro demokratizaci ekonomiky a pro zajištění důstojné pozice lidí práce nejen v pracovním poměru.
Jsem přesvědčen, a denně k tomu média přinášejí nové a nové důkazy, že obrovské zadlužení českého státu, obrovský rozsah korupce moci klientelistických mafií a obrovské ztráty veřejných rozpočtů, beztrestné zneužívání úředních pravomocí i mimořádný rozsah velké hospodářské kriminality, podvodů a lichvy ostatně souvisí právě s tím, že klientelistické mafie navázané na Občanskou demokratickou stranu i na jejich partnery ve vládní koalici mohly a dodnes mohou spoléhat na přímou i nepřímou podporu či toleranci ze strany vlád vedených Občanskou demokratickou stranou a ze strany funkcionářů Občanské demokratické strany ve vysokých ústavních funkcích.
Jakkoliv by se mohl leckdo radovat, že dnešní jednání Poslanecké sněmovny je možná začátkem jakési politické očisty, ta se neodehraje, dokud se opravdu zásadním způsobem nezaktivizuje občanská veřejnost a nevyhlásí těmto praktikám veřejnou válku. Můj postoj je naprosto jasný. Jsem na straně občanské veřejnosti.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
