Několikrát se již v médiích objevily velmi nebezpečné návrhy – pravděpodobně inspirované nacistickým pojetím rodiny – že lidé mají brát důchody tím vyšší, čím mají víc dětí. Ve skutečnosti by nešlo o žádnou reformu důchodů, ale o další stupeň demontáže posledních zbytků občanské společnosti.
Dříve platilo, že člověk je tvor společenský. Dnes je podle pravicové propagandy individualistický, čímž je myšleno, že jde mlčky s davem, s nikým nekomunikuje a na nic se neptá. Ještě za Rakousko-Uherska bylo v zákonech výslovně uvedeno, že základem státu je obec. To bylo teprve později změněno na rodinu.
Lidé původně žili v tlupě, později v obci, a byli plně zapojeni do dění v tomto svém společenství, do kterého patřili. Je to pro ně přirozené. Zajímali se, co se v obci děje, podíleli se na řešení problémů obce, společně nebo i samostatně pro obec pracovali, a to ať už šlo o práce potřebné k zabezpečení chodu obce, nebo jen ke zlepšení životních podmínek pro ostatní. Z čistě biologických důvodů se ženy věnovali víc výchově dětí, muži víc záležitostem obce. Muži se věnovali až výchově větších dětí, například jako učitelé, a byli jim také příkladem. Nicméně péče o děti a o staré lidi byla záležitostí obce.
Takovéto obce však byly příliš samostatné, příliš soběstačné, příliš svobodné. Lidem v nich žijících nebylo možné vládnout úplně neomezeně úplně ve všem, jak si někteří přáli. A tak „musely“ být obce v této podobě zlikvidovány. Funkce obce byly naloženy na tehdy Vatikánem nově oprášené manželství a tedy „rodinu“, péče o děti na rodiče, a péče o staré na potomky. Aby toho nebylo zpočátku moc, převzal na sebe něco stát. Obecní školy a hlídání dětí jedné ženy druhou byly nahrazeny školským průmyslem a obecní pastoušky centrálními starobinci. Původní smysl obce tak byl zcela vyprázdněn.
Dnes, kdy už o těchto věcech skoro nikdo neví, kdy je pojem obce omezen na název na ceduli u silnice nebo na budově obecního úřadu, se ti, co chtějí neomezeně ve všem vládnout, rozhodli postoupit ještě dál. Varianta obec už dnes neexistuje, a tak není důvod, proč by „stát“ její funkci přebíral. Všechno se tedy naloží na rodiny a jednotlivce.
A nejen to, konečně přijde řada i na ty, kteří se dokázali i v tomto systému zorientovat a ubránit, nepřevzali na sebe „povinnosti“, které ve skutečnosti nikdy jejich povinnostmi nebyly, nenechali si naložit náklad, který by jim bránil ve sledování toho, co se děje kolem nich, případně se ještě ve volném čase, který si dokázali udělat, chovali i v dnešní asociální době sociálně – komunikovali s lidmi, ať přímo, slovem psaným na papíře, nebo po internetu, a šířili informace, které byly pro ty, co chtějí neomezeně a ve všem vládnout, jistě velmi nepříjemné. Ti, kteří se chovali takovýmto způsobem, jako kdyby ještě nějaká obec existovala, teď budou „po zásluze“ potrestáni.
Autoři takových návrhů důchodové reformy tvrdí, že ti, co vychovávají děti, tím pracují pro společnost, kdežto ti, co děti nemají, se flákají. V tom případě by tito autoři zastydli někde v době plné zaměstnanosti. Nějak by zapomněli, že dnes již není plození dětí výrobou dalších vojáků jako za nacismu, nebo výrobou dalších dělníků jako za socialismu. V době reálného kapitalismu, kdy je plození dětí jen výrobou dalších nezaměstnaných, by bylo logičtější, aby ti, kteří mají víc dětí, měli naopak důchod nižší, aby jim byla podpora v nezaměstnanosti pro jejich potomky z důchodu strhávána, nebo aby jim byla v případě zrušení podpory v nezaměstnanosti zákonem uložena povinnost své nezaměstnané děti z důchodu živit.
Ve skutečnosti tu ale jde o něco úplně jiného: Ten, kdo se nenechal semlít rodinným mlýnem, neměl děti, a místo toho se věnoval jiným činnostem, kterými mohl ovlivňovat myšlení jiných lidí – tedy činnostem v každém případě považovaných za „protistátní“ – by podle těch, co chtějí ve všem neomezeně vládnout, neměl dostat žádný důchod a skončit jako bezdomovec. Takoví ať chcípnou pod mostem! Je třeba přísně „trestat“ jakoukoli činnost mimo rámec rodiny! Odstranit poslední zbytky práce pro ostatní, tedy původně pro obec. Trestat všechny, co by nějakým způsobem pro společnost skutečně pracovali. A samozřejmě také předem zabránit tomu, aby se takoví lidé vůbec mohli ve společnosti vyskytnout.
Takže důchody by byly – prozatím – jen odměnou za to, že se člověk o nic nezajímá, o nic nestará, do ničeho nestrká nos, a navíc dělá jako svou povinnost to, co vůbec jeho povinností není, co mu jen někdo ve své zvůli naložil. Pro ty, kteří to dělají navíc tak ochotně a tak samozřejmě, že už nikoho ani nenapadne, že dřív to třeba mohlo být jinak, a že by to i dnes mělo být jinak, a kteří tím tak umožňují setrvávání dnešního zrůdného systému. Vždyť kdyby to nedělali, tak by ti, co chtějí ve všem a neomezeně vládnout, byli donuceni k tomu, nechat společnost vrátit se ke svému původnímu stavu, protože jinak by neměli ani komu vládnout.
Důchody by brali ale jen prozatím, protože důchody konec konců nemusejí dostávat ani ti, co děti mají, ba dokonce ani ti z nich, co se vždy chovali „vzorně“, ničemu jinému než svým dětem se nikdy nevěnovali, a ani v televizi se nikdy nedívali na nic jiného než na seriály. Protože když budou poslouchat, a budou například volit tak, jak „mají“, může je přece živit jejich pravicovou propagandou zblblé potomstvo. Odpadne tím i potřeba dalších „kontroverzních“ výzev typu „zabij bábu!“ A je to i naoko humánnější, než když v Africe dětští vojáci usekávají dospělým – aby nemohli volit – ruce.
Tvrzení, že důchodová reforma musí být propopulační, je čirou demagogií. Neomezený růst populace je, podobně jako neomezený ekonomický růst, samozřejmě nesmysl. A aby byla společnost demograficky vyvážená, je třeba někdy porodnost podporovat, jindy naopak tlumit. Je třeba, aby nástroje k tomu používané byly dostatečně pružné, a ne napevno svázané například s důchody. Pružnost v tomto směru je o to důležitější ve společnosti, která je demograficky „rozhozená“ jako ta naše, kde je velký rozdíl v síle jednotlivých ročníků.
(A samozřejmě by mělo platit pravidlo, že porodnost by se měla podporovat v době, kdy do důchodu odcházejí slabší ročníky, a naopak by se měla tlumit v době, kdy do důchodu odcházejí ročníky silné, protože živit najednou jak mnoho důchodců, tak mnoho dětí, by byla pro lidi v produktivním věku opravdu zátěž. Tento fakt však všem, co se dnes tak ohánějí demografií, z nějakého důvodu zcela uniká.)
Když budeme chtít, můžeme přijít na tisíc jiných a logičtějších verzí důchodové reformy, než je ta, kdy nejvyšší důchody mají brát ti, co plodí jedno dítě za druhým. Například by mohli brát nejvíc ti, co pijí jednu sklenici za druhou a zapalují si jednu cigaretu od druhé. Právě ti toho přece nasypali do státní kasy ve formě „spotřební daně“ nejvíc.
…Snažit se dnešním lidem vysvětlovat, že v případě důchodů a péče o staré lidi nejde v první řadě o to, aby se dosáhlo nějaké pofiderní fiskální spravedlností podle nějakého subjektivního měřítka, ale hlavně o to, mít takový důchodový systém, který by fungoval – a mohla tedy fungovat i celá společnost – a že tedy takový systém musí obsahovat i jisté množství solidárnosti, by bylo asi příliš.
5. února 2011
