Je nepochybné, že dnešní Evropě bezesporu vládne pravice. K této skutečnosti bychom si však měli uvědomit tyto základní souvislosti: Jestliže někdo vládne sociálně nespravedlivě, pak může mít sice po jistý čas úspěch mocenský, ale zároveň si však brzy vytvoří nedůvěryhodnost ideologickou. Ideologická nedůvěryhodnost, která působí ekonomické neúspěchy dnes, volebně způsobí mocenské oslabení servisních elit zítra a nakonec zaviní ztrátu jejich moci pozítří. Ztráta moci zatím vládnoucí pravicové pozice a převzetí moci autentickou levicovou opozicí pak vždy logicky vyvolá zrušení špatných a sociálně nespravedlivých zákonů, dosud ušitých na míru sociální třídě stávajících elit.
Dnešní pravice stojí tváří v tvář velkému problému: Musí bránit a předcházet ztrátě důvěryhodnosti, vyvolané nespravedlivou metodou svého dosavadního vládnutí. Pokouší se o to více cestami: Mocensky nejpohodlnějším způsobem je aktivní propaganda. Vychází z myšlenky, že ovládané lidi je možné po určitý čas strašit a vytvářet v nich pocity ohrožení nějakou třetí silou. Je-li tou vymyšlenou třetí silou nějaký cizí národ, jeho etnikum, cizí stát, či například nějaké cizí náboženské hnutí, je pravici celkem jedno. Důležité pro ni je, odvést pozornost od vlastních chyb vlastních vládců. Pouze ten, kdo má nejpřesnější informace od zatím skutečně vládnoucích domácích elit, pak dokáže v jejich službách vymýšlet ty nejúčinnější propagandistické dezinformace pro ty, kteří jsou dnes ovládaní. Je nepochybné, že pan Pehe, i když píše relativně abstraktně, má informace velmi přesné a velmi konkrétní.
Není proto pravdou, že demokratická levice dnešního světa by byla obětí svého úspěchu v minulosti. Zkušenost je totiž zcela opačná. Dnešní ideologický úspěch levice je dán jen realitou mocenské slepé uličky nedůvěryhodnosti, kterou sama sobě až dosud vytvářela pravice. Jak ji vytvářela? Jednoduše: Ideologií a praxí soudobého neoliberálního kapitalismu pod praporem TINA. A přitom neexistuje žádná TINA. Existuje jen pravicový výmysl s tímto jménem.
Pan Pehe tvrdí, že sociální regulační rámec a model sociálního státu minulosti na Západě je aktivním dílem levice. To také není pravda. Koncept západoevropského sociálního státu druhé poloviny dvacátého století byl konceptem, jasně vynuceným mezinárodními politickými okolnostmi. Ideologové Západu totiž viděli, že na Východě po 2. světové válce začal prosperovat socialistický sovětský model ekonomiky bez typických kapitalistických krizí. Západ zjistil, že embarga, cla, nevýhodné měnové kursy a zadrátované hranice proti prosperitě Východu už nestačí. Naopak – po zkušenosti s rokem 1968 v Československu – potřeboval Západ proti tomu všemu postavit i výkladní skříň své vlastní ekonomické úspěšnosti a podpory svého systému zdola. Učinil proto ideologický ústupek, potlačil nenasytnost svého vlastního kapitálu a přistoupil na tehdy západoněmecký sociálně-tržní model a erhardovský koncept sociálního státu.
Pokračující vědeckotechnická revoluce jedenadvacátého století logicky přinesla v euro-atlantickém prostoru mnoho ekonomických i politických změn. Změn, v nichž neoliberální pravice spatřuje jedinou šanci pro obnovu své moci dnes. V Evropě i v USA je nepochybný nárůst početnosti příslušníků střední třídy a úbytek počtu typických manuálních dělníků, pro které by měla být práce. Začal rovněž masivní přesun finančního kapitálu do daňových rájů a zároveň přesun výrobních prostředků do novodobých kolonií, kde je hledána levná pracovní síla. Ta je zároveň masivně dovážena do evropského prostoru, přičemž náboženská infiltrace evropských obyvatel islámem je pro soudobý kapitál rovněž politicky výhodná, protože občany ideologicky rozděluje a tím odvádí pozornost od pravých příčin jejich sociálních problémů.
Zhroucení původní sovětské ekonomiky Východního bloku (a otevření jeho trhu), zaviněné Gorbačovem, a nástup jejího dnešního cílevědomého politického rozbíjení masivní privatizací státních majetků a důležitých veřejných funkcí těchto států, sice dočasně opticky vytvořily další šanci kapitálu na jeho přežití, ale zároveň vyvolaly ekonomickou krizi a pokles životní úrovně pracujících. A důsledek? Po dvaceti letech tato šance kapitálu na přežití končí, protože v Evropě jsou rozkradeny zdroje, Rusko si naopak obnovilo svůj vojenský potenciál a střed a západ Evropy začíná být čím dál tím víc závislý na dovozu surovin z Ruska a průmyslového zboží a potravin z Číny a dalších, dříve typicky rozvojových zemí.
Pan Pehe vychází z představy, že vlivem globalizace byla evropská demokratická levice zahnána do defenzivy a příslušníci středních tříd Evropy se stali snadným terčem neoliberální ideologie. Nesdílím toto jeho zbožné přání, protože šlo jen o jev dočasný, jehož platnost už ekonomicky končí. Také není pravda, že levice z mocenských důvodů potřebuje lidem něco sociálně vysvětlovat. Nutnost nové společenské solidarity, obnovení záchytných sociálních sítí a odmítnutí sobeckého "bezstarostného individualismu" si totiž sám kapitalismus nyní paradoxně vynutil – pokračující pauperizací evropské pracující sociální třídy. Levice proto nepotřebuje hledat nový jazyk propagandy, který by měla stavět proti globálnímu kapitalismu, protože svět se opět ocitá v politicky i vojensky bipolárním, ba dokonce již i multipolárním, uspořádání.
Pehe by byl pravděpodobně rád, kdyby levice ze svých evropských národních států opět začala mezinárodně tak zvaně vyvážet svou "revoluci", svou sociální ideologii a své sociální standardy mimo hranice západního světa. Ani to však evropská levice vůbec nepotřebuje. Skutečně autentické evropské levici přitom postačí jen čekat, až se pravice zcela společensky znemožní. Pak se levice ve svých národních státech naprosto demokratickou a ústavní cestou klidně dostane k moci a na svých územích si už udělá sociální pořádek sama, zcela v souladu s přáním a podporou svých většinových voličů.
Je proto logické, že když všechny tyto procesy začínají na národních úrovních, pak jediná šance pravice na zvrácení tohoto vývoje je v ještě intenzivnější smluvně legislativní globalizaci svého finančně nadnárodního a korumpujícího vlivu, dokud se zatím ještě levice nesjednotí na společné politické linii znovu – a tentokrát už opět mezinárodně.
Pro globální finanční kapitál není proto žádoucí množina nezadlužených, soběstačných, obranyschopných a normálně obchodně kooperujících suverénních států, které by byly kdykoliv připraveny se v případě mocenského ohrožení okamžitě a operativně obranně spojit. Pro mezinárodní globální finanční kapitál je naopak žádoucí ideologicky individualizované množství národních států bez politické suverenity, podřízených nějaké nadnárodní centrální politické moci, která bude "koordinovat" všechny jejich vnitropolitické i mezinárodně politické kroky. Základní doktrínou soudobého kapitalismu proto je: Čím více budou tyto státy podřízeny nějaké nadnárodní moci a čím více budou ekonomicky neschopné samostatné prosperity, tím snadnější bude pro nadnárodní finanční kapitál i ovládání jejich vnitřních sociálně třídních konfliktů i vnitřních sociálních vztahů – a vůbec politického myšlení jejich obyvatel.
Stručně řečeno, globalizace je jedinou cestou pro kapitál, jak se nadále mocensky udržet.
Jak se může i nadále globální finanční kapitál u moci udržet? Především je to forma nadnárodního zadlužování menších států, prováděná jejich pravicovými a sociálně demokratickými vládami. Postačí proto si tyto politiky koupit výhodnými mocenskými sliby a prebendami – dokud jsou ještě u moci – a podřízenost jejich států globálnímu finančnímu kartelu je tím zaručena. Je tedy třeba umět voličsky rozlišovat, kteří politici dbají o prosperitu svých vlastních států a kteří s pomocí neoliberálních doktrín tzv. "soutěže", konkurenceschopnosti, nemyslitelnosti investic bez bohatých cizích "investorů", a s doktrínami ekonomik služeb a volného obchodu bez cel, své vlastní státy podřizují soukromému globálnímu bankovnímu společenství.
Zásadně proto nesouhlasím s tvrzením Peheho, že "demokratická levice se může obrodit pouze v případě, že bude svůj program globalizovat". Demokratická levice si musí naopak udělat legislativní pořádek na svých vlastních domovských územích, musí obnovit základní veřejné funkce svých vlastních států a správnou daňovou politikou vůči nadnárodnímu kapitálu mu musí vymezit jeho prostor v rámci svých národních ekonomik tak, aby tyto ekonomiky nebyly poškozovány nežádoucími a nezdaněnými transfery peněz a zboží a nežádoucími mezinárodními přesuny pracovních sil. Krátce řečeno, globalizace je produktem spekulací s nekontrolovanými penězi a s nezdaněným kapitálem. Spekulací, vedoucích k masivní mezinárodní lichvě, národním dluhům a odlivu peněz do daňových rájů. Produktem politiky podřízenosti původně suverénních států do rukou soukromých nadnárodních bank a jejich ratingových agentur.
Pan Pehe si představuje, že " … koordinovaný postup (levice) v rámci Evropské unie je logickým prvním krokem …" Inu, logickým není a ani nemůže být, protože soudobá EU je nadnárodním sociálně demokratickým společenstvím už jen podle jména. Proč? Protože právě politika soudobé administrativy EU zavinila zadlužování evropských národních států u soukromých bank. Protože soudobá EU je ve své nynější podobě jen pouhým nástrojem globálního kapitálu, jehož taktika "dotací" a smluvně legislativní forma "rozhodování kvalifikovanou většinou" jen sleduje likvidaci původní suverenity členských států na finančně globálně ovládané a dílčí malé a zcela zkorumpované a mezinárodně nesvéprávné národní celky s různými zájmy – a s úplatnými politiky v čele.
Má-li se předejít občanským sociálním konfliktům, pak je nutné evropsky a vůbec mezinárodně smluvně začít znova. Vybudovat společenství dobrovolně spolupracujících zemí bez perspektivy třídní pauperizace drtivé sociální většiny vinou nepřiměřeně zbohatnuvší a početně zanedbatelné sociální menšiny. Jedinou ihned schůdnou budoucnost EU pak vidím zejména v zavedení tzv. základního příjmu jejích obyvatel a tím i v odbourání fundamentálního třídního konfliktu současné doby – hrozby rostoucí kriminality, způsobené záměrně asociálními zákony a zvyšující se nezaměstnaností.
Budoucnost není v privatizaci věznic, budoucnost je v obnovení sociálního státu. Evropa na to stále ještě ekonomicky má. Jestliže však tuto příležitost nevyužije, pak buď bude dál pohromadě držena jen mocenskými a vyděračskými metodami nadnárodních privátních finančních skupin až do doby ještě větších sociálních bouří – anebo se logicky a zcela nevyhnutelně – rozpadne.
