Sněží, záplava třešňových květů
snáší se na zem
a pokrývá ji neposkvrněnou bělostí.
Vůně a vlhkost vzduchu
přivolávají vzpomínky na dětství.
Volání matčina hlasu se nese přes kopec
a chaloupka z mechu se krčí
pod vykotlaným pařezem.
Starý včelař točí klikou lisu
a z mosazného kohoutku teče med.
Bože, kde jsou ty časy milosti,
pěnová čepice na džbánu plném piva,
košík plný hub a borovicových šišek,
krajíc chleba namazaný sádlem,
sypaný drobně nakrájenou cibulkou.
Kde jsou vlídné úsměvy stařenek
slunících se na lavičkách v parku?
Skřípání koles tramvají
a opadaná omítka pod lešeními katedrál?
Kde je čas kdy nebylo kam spěchat?
Stisknutí ruky a slova pochopení
jeden pro druhého?
Černé hodinky okolo stolu
a sváteční oběd na Svatého Štěpána?
Bože, dávno pominuly časy
kdy jsme si vážili tvých darů.
Stále něco chceme, co nám uniká,
nevidíme si ani na špičku nosu,
ale ženeme se plnou parou
vstříc svým koncům.
A oči dětí ztratily svou jiskru,
a naše srdce se opouzdřila
a ztvrdla jako ruce našich otců,
poseté mozoly.
A naše matky,
tiché a trpělivé,
stojí ve výklencích opuštěných kostelů.
A jen málokterý kolemjdoucí
poklekne na kamennou dlažbu,
aby políbil cíp jejich
chudičkého šatu.
Bože, sešli mi svou milost,
dej zjihnout mým očím
při pomyšlení na lásku, která vyvěrala
z matčina srdce.
Pohlaď mne paprskem slunce
ať moje city nezamrznou
na této mrtvé planetě,
která se zove naší matkou.
Amen.
Copyright © 2005 Dominika Dery
