Úsvit Duše
Klokotá, kolotá, potůček uprostřed vysokých hor,
po stráních pokrytých zelení
a huňatými stády ovcí.
Po skalách i mezi kořeny stromů,
kolem oblázků a kamenů, tichoučce si pobublává,
voda studená a čistá jako rosa,
proudí z těla zmrzačené země.
Opar mlhy a nízko valících se mraků
se rozevírá jako opona.
Krvavá skvrna na bílé košili
vybledla na pozadí úsvitu.
Rudá šminka v divadle přeludu.
Bolest mého strachu
a smrt.
To všechno trvalo jen chvíli.
Nakonec mé bosé nohy stály
na úpatí hor z kterých jsem vyrostla.
Tam se třpytí jezero mojí duše
napájené studánkou
nezkalené vnitřní pravdy.
Tam jsem se vrátila a odtamtud
jsem znovu vzlétla
jako anděl, který krouží
kolem této ubohé a smutné planety,
aby jeho píseň tichá jako šumění větru
připomněla lidem
smysl jejich života.
Amen.
Copyright © 2005 Dominika Dery
