Srpen 31, 2012
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
(Ho či min a členové jeho vlády)
Rok 1945 byl nabit událostmi nade všechny meze, co všechno se v “pětačtyřicátém” nestalo, ale dokonce z toho “co všechno” vyčnívá taková událost, jakou byla Postupimská konference.
Konala se v červenci 1945 v poraženém Německu a zabývala se vším možným na světě z toho prozaického důvodu, že vítězové tam právě ten svět dělili mezi sebou. A máme-li svět a na tom světě takovou zemi jako Vietnam, tak, volky nevolky, i Vietnamu bylo třeba věnovat špetičku drahocenného času.
A vítězové se Vietnamu věnovali. Jelikož fáze Války, které dokonce již tehdy stihli dát název “Druhá světová válka”, se chýlila ke konci, ale ještě neskončila, bylo rozhodnuto, pro zajištění odzbrojení a internace v Indočíně se nacházejících Japonců, jejichž porážka se zdála být nevyhnutelnou, rozdělit Vietnam podle 16-té rovnoběžky na dvě části, dočasně obsadit severní Vietnam čínskou armádou a do jižního Vietnamu dočasně pustit Brity.
Obojí vypadalo logicky – Čína měla se severním Vietnamem společnou hranici, zatímco jižní Vietnam spadal do sféry zájmu Společného velení spojeneckých vojsk v jihovýchodní Asii, neboli SEAC (Southeast Asia Command), orgánu ovládaného Brity kterému velel lord Mounbatten. Formálně byli členy SEAC Britské impérium, Spojené státy, Holandsko a Austrálie, ovšem zájmy, které vedení SEAC hájilo, byly výlučně britské a byly v ostrém rozporu se zájmy USA, které vytvořily tak zvané China Theater Command pod velením generála Alberta Wedemeyera, kterému se nějak dařilo spojovat své povinnosti ještě i s funkcí náčelníka generálního štábu u Čankajška. A jestliže hlavním cílem Američanů bylo udržet ve válce Čínu, hlavním cílem BI bylo vytvoření nárazníkové zóny mezi Indií a Čínou a poválečné obnovení vlády nad Malajskem.
Vášnivým spojencem Angličanů byla, ze zjevných důvodů, Francie, chápající, že její odvěký nepřítel se náhle změnil v kamaráda, který může napomoci francouzskému návratu do Indočíny. (Obrázek, který vám pomůže lépe si představit “tu” atmosféru – koncem války, “spojenci” shazovali do indočínských džunglí speciální jednotky k provádění podvratných akcí v japonském týlu. No a Američané působili společně s Viet Minhem, bok, tak říkajíc, po boku, zatímco Angličané spolupracovali s Francouzi, a když se US-Vietnamci náhodně v džungli potkali s Anglo-Francouzi, tak samozřejmě nezahajovali přestřelku, nýbrž rozcházeli se protilehlými kurzy, držíce jeden druhého na mušce a nespouštějíce ze sebe ostražitý pohled. O nějaké koordinaci akcí, nemluvě už o společných operacích, nemohlo být ani řeči, strany zachovávaly nevlídnou neutralitu.)
Postupimská konference ještě ani neskončila, když se Angličané a Francouzi pokusili okamžitě vrátit do Indočíny, správně chápajíce, že železo je třeba kout, dokud je žhavé, přičemž Angličané poskytli Francouzům všestrannou pomoc v podobě diplomatické podpory, zbraní a také leteckých a námořních přepravních kapacit. Ti i ti se snažili co nejrychleji vyplnit “vakuum” hrozící vzniknout po odchodu Japonců.
S návratem ale bylo nutno posečkat. Anglo-Francouzům ho překazili jejich američtí “spojenci”, kteří prohlásili, že rozhodnutí přijatá v Postupimi se týkají poválečného světa a nemohou být realizována dříve, než Japonsko podepíše akt kapitulace, čímž oficiálně ukončí Druhou světovou válku a teprve potom bude možno začít “dělat pohyby”. Toto prohlášení neučinila americká vláda, která si tím pádem ponechala svobodu manévru, ale velitel amerických ozbrojených sil v Tichém oceáně generál Douglas MacArthur. “Proslulý.” Proslulý generál měl samozřejmě formálně pravdu. Anglie s Francií neměli čím kontrovat, a tak ztuhly na startu v očekávání okamžiku, kdy MacArtur na palubě “Missouri” příjme japonskou kapitulaci. V této nepohodlné pozici vydržely zhruba měsíc.
V průběhu toho měsíce se událo mnoho událostí (máme rok pětačtyřicátý!), a mezi nimi i taková událost – 2. září 1945. V týž den, kdy se Japonsko vzdalo na milost vítězům, Vietnam vyhlásil nezávislost.
Teď mohli Francouzi vyrazit ze startu a běžet ze všech sil, mohli dokonce překonat rekord, jenomže teď už to nemělo nejmenší význam, protože, finišujíce, nedobíhali k sobě domů do “Francouzské Indočíny”, ale dobíhali k hranicím suverénního státu s názvem Vietnamská demokratická republika.
Vyhlášení nezávislosti předcházelo triumfální a zcela nekrvavé obsazení hlavního města Hanoje Viet Minhem. Události ve Vietnamu se v létě 1945 (Japonci-Francouzi-Američané-hlad-Viet-Minh) vyvíjely tak překotně, že když “císaři” Bao Dai
jeho lidé oznámili, že Ho Či Min obsadil Hanoj, “císař dlouho nemohl pochopit, o čem je to vlastně řeč. Nebyl schopen se “zorientovat”.
“Cože? O kom to mluvíte? WHO THE HELL IS HO CHI MINH?!”
Zaběhneme poněkud dopředu – Bao Dai byl člověkem nehloupým, s dobrým vzděláním, požitkářem, jenž měl rád ženy, elegantní oděvy a vybranou kuchyni. Sám sebe považoval za Evropana, který se jakýmsi nedopatřením ocitl v tom asijském zapadákově a nejvíc ze všeho chtěl vést život kosmopolity-playboye, o vládu nestál ani v nejmenším a když mu konečně vysvětlili, co je to Viet Minh a kdo je to Ho Či Min, Bao Dai se rychle zorientoval, bez odporu předal objevivším se zájemcům “otěže vlády”, a sám se na nějakou dobu překvalifikoval z císaře na poradce prvního vietnamského presidenta Ho Či Mina. Lehce našli společný jazyk, svým způsobem byli oba “světoobčany”.
Převzato z ostrova Janiky
