Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Takže bomby máme za sebou, ty obyčejné i ty atomové, vše pomíjí, jak hlásal nápis na prstenu krále Šalamouna, pominuly jak ty, tak ty. Nastal čas sbírat válkou rozmetané kameny, pro Japonsko začal život v míru. A mírový život nezačali Japonci budovat tak, jak by tomu chtěla jejich levá noha, ale tak jak to chtěl nový pán země japonské, generál McArthur.
Generál ukázal se býti vynikajícím administrátorem-praktikem, Japonce nakrmil a zahřál, vychovával je a pevnou generálskou rukou zvedal Japonsko z kolen. To bylo samozřejmě dobré, dalo by se dokonce říci vynikající, leč náš život je uspořádán takovým způsobem, že za všechno, nejen za to vynikající, ale i za to prostě jen dobré, je třeba platit. A čím že to platilo Japonsko?
No, Japoncům se zdálo, že neplatí ničím. Naopak, těm úplně dole se zdálo, že jenom dostávají. A nejenom těm úplně dole. V japonském ministerstvu zahraničních věcí s ulehčením a zcela oficiálně zkonstatovali, že byli připraveni na národní ponížení, avšak vítězové, kteří okupovali Japonsko, ukázali se býti lidmi naprosto civilizovanými.
Japonci očividně očekávali jim pochopitelná a v Asii tradiční asijská ponížení, zapomínajíce, že Američané nejsou Asiaté. A když nejste Asiat, proč byste se měl chovat tak, jak to od vás očekávají asiaté? Břímě bílého muže je sice těžké, ale je to břímě bílého muže.
Takže je pochopitelné, že své břímě běloši nosí tak, jak je to pro ně pohodlné.
Na dobu okupace byla jako McArthurova residence vybrána budova Dai-Ichi nedaleko císařského paláce, ve které se před válkou nacházela banka Norinčukin. McArthur si objekt prohlédl, vyhlédl si tam pro sebe kancelář a poražení se pustili do zařizování budovy v souladu s prostým vkusem generála. Když byla podle názoru Japonců kancelář dostatečně vyfešákovaná, nahlásili to nahoru a americká intendantská služba promptně dorazila se svým americkým nábytkem a se svými americkými kancelářskými potřebami. Tužky a skleničky rozmístili celkem jednoduše, ovšem když došlo k rozvinování koberce po podlaze, objevila se jedna smutná drobnost – koberec se do kanceláře nevešel. Důvtipní Japonci se ruče chopili nůžek, leč byli zastaveni americkým důstojníkem rozestavujícím nábytek v souladu s nejnovějšími výsledky vojenské mysli.
– Hej-hej-hej! – vzkřikl důstojník, – co to tam hodláte provádět?
– No tak, pán důstojníka, koberec se nevejít, – pravili s úklonou Japonci, – je třeba mu troška harakiri dělat a bude akorát. Japonská kvalita práce sto procent guaranteed!
– Kluci, – dívaje se na ně jako na malé děti, s určitým dokonce i soucitem, pravil důstojník, – co blbnete? Kdybychom se bavili o armádním majetku, vykašlal bych se na to, jenže tento koberec patří generálovi osobně a já nejsem blázen, abych stříhal generálův koberec, takže, boys, možná byste mohli trochu posunout stěnu.
A Japonci, začínajíc cosi chápat, odložili nůžky a posunuli zeď.
Ještě před přijetím nové japonské Ústavy (to, že ji napsali Američané, bylo po dlouhou dobu státním tajemstvím), McArthur rozkázal chovat se podle, z amerického opsaným, Billu o právech. Bylo odstraněno vše, co by bránilo svobodě přesvědčení, svobodě slova, svobodě shromažďování, a svobodě tisku. Byla též zakázána jakákoliv diskriminace na základě náboženství, politických názorů, rasy nebo národnosti. Což znamenalo, že z japonských vězení museli být okamžitě propuštěni všichni vězni, jež se tam dostali z výše uvedených důvodů. Japonci se pokusili vzepřít a Naruhiko Higašikuni, který strávil tou dobou v křesle premiéra již celých půldruhého měsíce, pohrozil podáním demise, na což McArthur pouze pokrčil rameny – “jak je libo”. Naruhiko odešel a všichni političtí vězni byli propuštěni.
Po celém Japonsku byly rozvěšeny fotografie zachycující setkání McArthura s císařem Hirohitem:
Japonci, kteří teprve před měsícem poprvé uslyšeli hlas živého božstva, které jim sdělovalo, že je třeba “snésti nesnesitelné”, tak mohli poprvé uvidět Hirohita z masa a kostí. Nejen že byvše o hlavu menší nevypadal vedle McArthura příliš reprezantativně, ale dokonce i ten nejnedůvtipnější Japonec si nemohl nepovšimnout té skutečnosti, že generál byl oblečen v polní, nikoliv v parádní uniformě a demonstrativně zaujal značně uvolněný postoj. Japonské špičky velmi dobře chápaly, jaký náboj nese tato fotografie a jaký sleduje cíl a opět se pokusily vyjádřit pobouření, leč Američané dělali, že nic neslyší a fotografie se ocitla málem ve všech výkladních skříních.
Jestli to bude někoho zajímat, nelze si nepovšimnout i toho, že okupační správa okamžitě zakázala divadlo Kabuki. Kabuki to není prostě divadlo, to je něco podstatně většího, to je jakýsi “způsob vidění světa”, přitom způsob původní a bezpochyby japonský. Kabuki, ne současné manga nebo anime, bylo jedním z pilířů japonské kultury. No a pod záminkou, že Kabuki v sobě obsahuje zrna feudalismu a militarismu, rozkládající demokratický proces, byla představení zakázána, budovy divadel byly předělány na biografy, ve kterých promítaly zcela určité filmy pocházející ze zcela určité země. Po dvou letech, počítajíce, že “už by to šlo”, Američané Kabuki opět povolili, ale zformovali cenzurní výbor, který rozhodoval o tom, co se na repertoár dostane a co ne. Za šest let okupace cenzurou prošlo téměř sto tisíc repertoárů, Američané se rádi rozšoupnou a když se do něčeho pustí nejsou žádní přizdíři. V důsledku zákazu a následné cenzurní kastrace se Kabuki stalo čímsi starobylým, v něčem dojemným a při tom téměř nepostřehnutelně směšným. “Milá tradice.” “Lidový kroj.” Všichni vědí, o co jde, ale na rande si kroj neoblékneš.
Celkově by se práce okupační správy dala vyjádřit ruským rčením, že “práce a trpělivost překonají všechny překážky”. Vhodné by bylo i následující rčení – “až se to semele, bude z toho mouka”. A když bude mouka, bude možno něco upéct. Pirožek, a ještě jeden, a pak ještě. A ještě. Another day, another dollar.
A jak se stalo, že se Japonci nejen pokorně podřídili, ale dělali to téměř s radostí? Otázka je daleko hlubší a zajímavější než pouhá spekulace. Národ, při tom národ již zformovaný, byl “přetavován” nejenom dobrovolně, ale živě se procesu účastnil. Japonci se prostě trápili v pokusech objevit v sobě ne Tatara, samozřejmě, ale Japonce, ale při tom ne bývalého Japonce, ale jiného Japonce, nového. Mám podezření, že to bylo proto, že lidé se sklánějí před silou, kouzlo síly je veliké a když síla neočekávaně projeví trochu velkorysosti, tak to pochopí nejen jedinec, ale i vědomí tvořené z individuálních, vědomí masové, a když v důsledku utrpěné porážky ve válce národ ztrácí sepětí, je konec. “Síla slámku láme.”
Pojďte, podíváme se, jak a z čeho začal pro Japonce poválečný svět. Je to velmi zajímavé, a o to zajímavější, že pro vědomí ruské skončila válka v Berlíně a tečka, co se dělo dál ho příliš nezajímá, přitom pro americké masové vědomí situace vypadala zcela opačně.
Oficiálně válka skončila v okamžiku podepsání bezpodmínečné kapitulace Japonskem na palubě bitevní lodi “Missouri”.
To je ona, doprovázena bitevní lodí “Iova” vplouvá do tokijského zálivu:
Američané začali ze symboliky. Symboliky prosté, jasné a maximálně pochopitelné. “Missouri” zakotvila přesně v tom místě, kde téměř před sto lety kotvila “Powhatan” komodora Perryho.
Ráno 2.září 1945 na “Missouri” dorazil McArthur, Nimitz a vojenské delegace Velké Británie, SSSR, Francie, Číny, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a Nizozemí. Bitevní loď je velká loď, ale zájemců uvidět na vlastní oči okamžik konce Druhé světové války bylo tolik, že ani místečko nezůstalo prázdné:
Japonskou delegaci, jejíž velikost Američané omezili na 11 členů (tři zástupci vlády, tři zástupci armády, tři za námořnictvo a dva zástupci tisku), dopravili k “Missouri” na torpédoborci v 8:30, na kterém zůstala do 8:55 očekávajíc pozvání a sledujíc jak na “Missouri” jedna za druhou přijíždějí delegace států, které měly přijmout od Japonců kapitulaci. Zde je možno uvidět Číňany, Angličany a vtipkujícího s nimi sovětského představitele generála Děrevjanka:
V 8:56 přivezli Japonce motorovým člunem ke schůdkům.
Japonskou delegaci vedl ministr zahraničních věcí Japonska Mamoru Shigemitsu. Před třinácti roky, v důsledku atentátu provedeného korejským nacionalistou, přišel Shigemitsu o nohu až ke kyčli a od té doby chodil s pomocí protézy. Nyní ho, coby vedoucího japonské delegace, čekal výstup na palubu “Missouri”.
Jednonohý člověk započal výstup. Ztěžka dýchaje, vynakládaje obrovské úsilí a pokrývaje se potem, nevědouce, co si počít s hůlkou, kladouce na každý další schůdek nohu a potom k ní přitahuje protézu, škrábal se mučivě po schůdcích nahoru. Nikdo mu nepomohl, nikdo mu nepodal ruku. V mrtvém tichu, přerušovaném pouze skřehotáním racků, sledováno upřenými pohledy několika tisíc očí, na palubu americké bitevní lodi stoupalo poražené Japonsko.
Poté, co se ocitli na palubě, Japonce čekalo stoupání na horní palubu a celá procedura se opakovala:
McArthur přečetl prohlášení o ukončení války a gestem vyzval Shigemitsu, aby podepsal akt o kapitulaci. Shigemitsu poslechl:
Jako druhý podepsal za Japonsko náčelník generálního štábu Josidziro Umetsu. Do posledního okamžiku odmítal uznat porážku a trval na pokračování boje, podřídil se až teprve přímému rozkazu císaře Hirohita. Podle slov budoucího nositele Pulitzerovy ceny, v té době válečného korespondenta, Theodora Whita, “tvář Umetsu byla tváří člověka, jehož je lehké nenávidět”. Mimochodem, Umetsu se odmítl posadit a podepsal kapitulační akt ve stoje:
Potom akt podepsal McArthur jako vrchní velitel spojeneckých sil a admirál Nimitz jako zástupce Spojených států:
Za nimi pak podepsaly ostatní delegace. Japonce vyprovodili z horní paluby a poté ke schůdkům, ale McArthur zůstal stát na místě a delegace se nerozcházely. Zatímco tam na něco čekají, pojďte, vrátíme se k symbolice, k tomu jak jeden stát beze slov hovoří s druhým.
Takže: okamžitě nás udeří do očí totéž co na fotografii McArthura s Hirohitem – Japonci byli v plné parádě, kdežto všichni Američané byli oblečeni v pracovním, v těch uniformách ve kterých bojovali, “pracovali”. Později, v tentýž den, na tom samém místě, na palubě Missouri”, se bude konat ceremonie vyznamenávání a tam budou všichni příslušně vyparádění, vše bude “se ctí”, podle protokolu. Vzájemně si budou všemožně prokazovat úctu.
První, co po vystoupání na horní palubu japonská delegace uviděla, byla vlajka komodora Perryho s jednatřiceti hvězdami:
Angličané, snažíce se také nějak vmezeřit do oslav triumfu, přivezli s sebou na “Missouri” jakýsi zvláštní stoleček z červeného dřeva a trvali na tom, že dokumenty se musí podepsat právě na něm. Pod záminkou, že anglický stolek je příliš malý a desky s dokumenty se na něj nevejdou, Američané anglický stolek uklidili mimo dohled a místo něj přitáhli stůl z námořnické jídelny a prostřeli na něj ubrus ze společenské místnosti se stopami čerstvě rozlité kávy.
Abychom pochopili, jak solidní stát vytváří scénář takové složité procedury, jako je podpis aktu o kapitulaci a jakým detailům je při tom věnována pozornost, musíme se vrátit o den nazpět.
Američané vybrali dvacet námořníků různé tělesné konstrukce a různé fyzické kondice, a jednoho po druhém, zasunuvše jim do kalhot násadu od smetáku, nutili šplhat na palubu z motorovéhu člunu stojícího u boku bitevní lodě. Čas měřili stopkami a poté spočetli z dvaceti pokusů průměrný čas, který činil devadesát sekund, neboli půldruhé minuty, pak byl tento čas zdvojnásoben, vzhledem k věku Shigemitsu a do scénáře byl zanesen čas – tři minuty, které bude potřebovat k tomu, aby se vyšplhal po schůdkách.
Ve skutečnosti, když McArthur vyšel podle scénáře z kajuty, zjistil, že Shigemitsu přecenili, ten stále ještě šplhal po schůdkách a McArthur se musel vrátit zpátky do kajuty. Na překonání vzdálenosti od motorového člunu potřebovali Japonci čtyři minuty. Dvěstě čtyřicet sekund.
Celou věčnost, jež se vešla mezi první a dvousetčtyřicátou sekundu, ukazoval jeden stát druhému, kde je jeho místo.
Ale to ještě nebyl konec.
Opustili jsme je všechny, jak stojí v očekávání na horní palubě. Kromě McArthura a několika málo lidí nikdo neznal důvod, stejně jako zatím ani vy nevíte, proč bylo tak důležité přesně změřit čas celé procedury aktu podepsání.
McArthur něco čekal a hledíce na něj čekali i všichni ostatní. A náhle to uslyšeli. Uslyšeli zvuk, připomínající bzučení komára, zvuk sílil, narůstal, až se změnil ve stojícím na palubě známý zvuk přibližující se vzdušné armády.
V den, kdy Japonsko podepsalo kapitulaci, konala se letecká přehlídka, největší v dějinách. Přehlídka vítězů. Podle různých odhadů se jí zúčastnilo od 1 400 do 3 000 letadel. Odvrhneme extrémní čísla a budeme věřit očitému svědkovi Theodoru Whitovi, který ve své knížce In Search of History píše, že přehlídky se zúčastnilo 400 těžkých bombardérů B-29 (ve skutečnosti jich bylo 462) a půldruhého tisíce letadel námořního letectva, celkem zhruba 2 000 letadel:
Neletěli ve vlnách jako při náletech, ale najednou všichni pohromadě, bylo možné vidět tváře pilotů, letěli, deptajíce všechno řevem motorů, letěli nespěchajíce, neskrývaje se a zdálo se, že to nikdy neskončí.
Současný člověk si něco takového – dva tisíce letadel, prostě nedokáže představit. V dnešní době vyvolá nadšení desítka letadel účastnící se přehlídky, ale 2.září 1945 bylo takových desítek dvě stovky.
I v těch největších a nejhroznějších náletech Druhé světové války, jako byl nálet na Tokio nebo Hamburk se počet letadel nacházel mezi 700 až 800 a ta při tom, opakuji, nalétávala ve vlnách. Kdežto zde – 2 000. A najednou, křídlo na křídle.
Zkuste si představit, co to představuje, uskutečnit takovouto leteckou přehlídku, co představuje napsat její scénář, spočítat letové časy, spočítat a dodat potřebné množství paliva, spočítat čas, kdy budou startovat bombardéry ze Saipanu a kdy z Tinianu, kde se setkají, kdo se připojuje za koho, v kterém bodě se k nim připojí letadla palubního letectva z jedné letadlové lodi, kde z druhé, z třetí a tak dále, dokud se neshromáždí dohromady a nepoletí k cíli.
Tato přehlídka byla nejrozsáhlejší leteckou operací nejenom Druhé světové války, ale vůbec lidstvu známou, a nepřipomíná se pouze s toho důvodu, že z pumovnic bombardérů se nesypaly bomby. A to je chyba. Vždyť bomba přeci jenom shozena byla, neviditelná a neslyšitelná, a současně nevídaná a neslýchaná. Bomba všech bomb, strašnější než jakákoliv atomová.
Bylo ráno, půl desáté ráno a dvoutisícová vzdušná armáda přilétala z jihozápadu, prolétala nad nejobydlenějšími a válkou nejvíce poničenými oblastmi Japonska, nad Tokijským zálivem, nad “Missouri”, potom nad troskami Jokohamy, potom nad tím co zůstalo z Tokia a letěla dál tím směrem, odkud nad Japonskem vycházelo z oceánu slunce.
Do japonských hlav zakloněných k nebi vtloukali palicí symbol za symbolem.
Japoncům, domnívajícím se, že válku viděli a že všechno všecičko o válce pochopili, ukazovali, že houby pochopili a že viděli toho celkem dost málo a že bude-li potřeba, je možné toho ukázat podstatně více, než bylo to, co viděli doposud.
Večer toho dne, válečný korespondent Theodor White poté, co odeslal do redakce zprávu o před osmi hodinami ukončené ceremonii, seděl spolu s kolegou novinářem “Pepperem” Martinem na betonové přístavní hrázi, kouřili a vyměňovali si dojmy, když Martin drcnul do Whitea loktem a ukázal mu na plavoucí obal od “Cracker Jack”, arašídů v cukru. “Now the Americanization of Japan would begin” – melancholicky poznamenal White.
Dlouhou dobu byla populární historka o tom, jak generál Josidziro Umetsu, muž s tváří kterou lze lehce nenávidět, několik dní poté, co postavil svůj podpis pod protokolem o kapitulaci, spáchal harakiri. Historka je to hezká, ale neodpovídá skutečnosti. Umetsu byl zatčen, souzen jako válečný zločinec a odsouzen na doživotí.
Po několika letech žaláře těžce onemocněl a zemřel. Před smrtí projevil přání být pokřtěn. Jeho přání bylo vyhověno. Poslední náčelník štábu japonské císařské armády, neoblomný voják, otrok povinnosti, ctící císaře jako živé božstvo, zemřel jako křesťan.
Je těžké si představit více hollywoodský námět. A při tom to je život. Život jako Film a Film jako Život.
Převzato z ostrova Janiky
