Čas nadešel v roce 1931. Na konci 20. let 20. století byl Ho ve výstavbě tak úspěšný, že se stal "problémem". Problémem státním a problémem státního významu. Současně s tím, jak rostl, rostla i úroveň jím řešených "úkolů". Například se mu podařilo vyřešit hlavolam sjednocení dvou frakcí, na které se v roce 1929 rozštěpila jím stvořená Revoluční mládežnická liga. Frakce se jmenovaly Komunistická strana Indočíny a Komunistická strana Annamu. Jinými slovy, podařilo se mu překonat vnitrostranické rozpory mezi internacionalisty a nacionalisty. Nápady, načerpané svého času u Marcuse Garveyho, přinesly své ovoce.
Po opětovném sjednocení byla strana nazvána jednoduše a vkusně – Vietnamská komunistická strana.
Na sjezd strany, který se konal v Hongkongu, nebyli pozváni členové ještě jednoho uchazeče na roli představitele zájmů pracujících – Indočínské komunistické ligy, ovšem znovusjednocená strana Nguyena Patriota umožňovala členům vyloučeného třetího bez problémů vyměnit staré členství za nové, a lidé mají tendenci přidávat se k těm, co jsou silnější, takže početní stav nové Vietnamské komunistické strany okamžitě vzrostl díky přeběhlíkům z Ligy.
Jelikož Hongkong patřil Anglii, Angličané nemohli o sjezdu nevědět, ovšem sotva byli jeho iniciátory, vzhledem k tomu, že vytvoření vietnamské strany jim dávalo pouze taktickou výhodu, na destabilizaci Indočíny zájem neměli. Největší prospěch kromě “mezinárodního dělnického hnutí”, ať už pod tímto termínem chápeme cokoliv, z toho měli Američané a SSSR. Přitom Sovětský svaz, který chtěl moc hrát, ale jehož možnosti byly omezeny jeho celkovou slabostí, se dokonce raději schoval za Kominternou, která novou stranu okamžitě přejmenovala na Indočínskou komunistickou stranu, neboť “Vietnamská” znělo kominternovským ortodoxům až příliš nacionalisticky.
Kromě USA, SSSR a Britského Impéria to bylo výhodné dokonce i pro Japonsko a Čínu. Jediným poraženým, ať už z jakéhokoliv hlediska, byli Francouzi. Přitom Francie svou prohrou proplácela výhry všech ostatních. To, že situace je cítit střelným prachem, pocítili Francouzi počátkem roku 1930, když vypukla vzpoura vietnamských vojáků sloužících v koloniální armádě, inspirovaná nacionalisty.
Vzpoura, v jejímž průběhu zahynulo 200 lidí, byla Francouzi potlačena, před polním soudem se ocitlo pětsetpadesát obviněných, z nichž 80 bylo odsouzeno ke gilotině a 102 k doživotnímu žaláři. Než si Francouzi stihli vydechnout, začaly v létě téhož roku nepokoje organizované komunisty, kteří zvedli prapor národně osvobozeneckého boje, vypadnuvší z rukou nacionalistů. Nepokoje probíhaly v provincii Nghe An, rodišti Nguyena Patriota. Demonstrace Francouzi rozháněli střelbou z kulometů přízemním letem letících letadel a počet mrtvých přesáhl stovku. K jaru roku 1931, podle hlášení Sureté, “bylo zlikvidováno” více než 2000 aktivistů, více než padesát tisíc stoupenců a sympatizantů bylo uvězněno a Nguyen Patriot byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.
V těch letech se Nguyenovi život rozhodně nezdál býti peříčkem. V Číně se nacházel nelegálně, což činilo nejen jeho pozici, ale i jeho samotného fyzicky velmi zranitelným. Zranitelným o to více vzhledem k tomu, že na území Číny existovaly takzvané “koncese”, jakési enklávy, které fakticky patřily “mocnostem” a kde občané oněch států měli právo exteriorality. Z toho vyplývala naprostá svoboda činnosti pro spolupracovníky rozvědek málem všech států světa, hemžících se a dovádějících v Číně, podobajíce se zlatým rybkám v čínském jezírku. Mezi nimi i spolupracovníci francouzských tajných služeb, kteří v ničem nezůstávali pozadu za ostatními, takže karas jménem Nguyen dřímat příliš nemohl.
Lidskou podstatu ovšem nepředěláš, takže nehledě na život plný nebezpečí, nebo možná právě díky svému životu plnému nebezpečí, Nguyen se náhle a neočekávaně oženil. Vzal si Číňanku, jejíž jméno končilo na Miň. Byla- li to náhoda, že poslední jeho pseudonym, pod kterým ho zná svět a historie, končí stejně, není známo, ale to, že někteří politici nepostrádají jistou sentimentalitu, je nepochybné.
Budoucí Ho Či Min prožil s Miň celý rok a poté zmizel z jejího života, čemuž nemohla zabránit ani ta skutečnost, že svědkem na jejich svatbě byla Čou En-lajova manželka. Zmizení novomanžela nebylo zapříčiněno jeho lehkomyslností, důvody byly přímo opačné – státní převrat provedený Čankajškem a následující masakr. Za pár let dostala Miň od Ho rukou psaný lístek z Bangkoku, a podle některých biografií, se s ním dokázala setkat v Hongkongu v zimě roku 1929, události se však řítily tryskem a Ho nebyl do manželek. Navíc do manželek, které měly tu smůlu a narodily se Číňankami, kterážto skutečnost byla mu byla vytýkána některými národnostně horlivými spolustraníky. “Jakýpak ty jsi vietnamský vlastenec, když máš za ženu Číňanku? Svatá věc národního obrození není slučitelná s čínským pantoflem!” Ruským politikům posledních sta let velmi dobře známá situace.
Ho se nesměle ospravedlňoval tím, že ženu potřebuje k tomu, aby mohl hlouběji proniknout do čínštiny, ignorujíc komičnost situace, ve které hluboké vniknutí do tajů čínštiny potřeboval spíše Borodin, ale ten již měl ženu, na kterou se mohl kdykoliv obrátit.
V roce 1931 byl na inspekční cestu po zemích regiónu poslán agent Kominterny Josef Ducrua, s dokumenty na jméno Serge Lefranc. Jeho hlavním úkolem bylo seznámit se s výsledky činnosti právě tehdy založené Malajské komunistické strany. Vzhledem k tomu, že Malajsko nebylo jen tak něčí, ale britskou kolonií, činnost malajských komunistů nezajímala Angličany o nic méně než soudruha Lefranca a anglická rozvědka, která získala informaci o kominternovském revizorovi svými kanály, se ho jala sledovat. Sledovali ho až na Cejlon, ale v Kolombo snědý kominternovec splynul s davem Sinhálců, poté Tamilů a Angličané ho ztratili.
Vynořil se opět v Singapuru, kde měl naplánováno setkání s jiným kominternovcem, Číňanem Fu Da-inem, dalším budovatelem, který budoval Siamskou komunistickou stranu. Jenomže právě v té době začala Fu rozpracovávat místní singapurská siguranca a jeho setkání s jakýmsi potulným Evropanem muselo nutně vyvolat pozornost.
Host Singapurce zaujal, a když zjistili, že mu říkají Serge Lefranc, pojali podezření, že by to mohl být ten Josef Ducrua, o kterém z Londýna dostala informaci všechna městská i venkovská oddělení. Bystří a šikovní Singapurci okamžitě oba zabásli, a potom prohledali pokoj, ve kterém přebýval člověk, který se vydával za Lefranca. V jeho osobních věcech se nacházely všelijaké papíry, které s sebou obyčejně vozí cestující a plující lidé, jako např. lístky, prospekty, časopisy (samozřejmě solidní, Playboy tehdy ještě neexistoval), ovšem mezi všemi těmito papírovými zbytečnostmi je čekalo překvapení.
Všichni víme, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tak se utrhlo, Ducrua nedopatřením nezničil dopis, který dostal od Nguyena v průběhu cesty. Od koho ten dopis pochází, Singapurci nevěděli, podepsán byl jakýmsi T. V. Wongem, ovšem na obálce byla zpáteční adresa: Hongkong, ulice, číslo popisné, a aby to měla policie jednodušší, i číslo bytu.
Fiktivní Lefranc i Číňan Fu byli souzeni, odsouzeni a zavřeni do singapurského vězení. A zatimco se to táhlo, místní šerloci dali signál honkongským doktorům watsonům. “Jak prosté, milý Watsone, poskytl jsem vám i číslo bytu!”
6.června 1931, ve dvě hodiny v noci, hongkongská policie vtrhla do uvedeného bytu. Objevili v něm muže, který si říkal Wong, a když se pohrabali v jeho věcech, došli policisté k závěru, že Wong není nikdo jiný, než agent Kominterny Nguyen Patriot. “Jste zatčen!”
Mimochodem, vyrazivše dveře, objevili policisté uvnitř nejenom Nguyena, ale i jakousi mladou osůbku, která se představila jako Lai Sam, ovšem v dokumentech měla napsáno Laj Jung-tchuan. Později se vyjasnilo, že je to žena Nguyenova stranického spolubojovníka. Protože však bylo nutno její přítomnost nějak objasnit, a věkový rozdíl vyvolával všelijaké asociace, zmateného Ho nenapadlo nic lepšího, než prohlásit ji za svoji neteř.
Angličanům to bylo jedno, ale ironizovat to oni ano, to oni rádi, a zřejmě právě tato epizoda byla příčinou toho, že s ním už navždy zůstala spojena přezdívka “Strýček”.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
