Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Královna Wilhelmina a Franklin D.Roosevelt
Ovšem tehdy ještě nebylo dnes a pomalu se blížila ke konci předminulá válka a Rusové tehdy ještě velmi dobře chápali, co a jak, takže se o ně, tehdejší, nemusíme bát, můžeme je ponechat svému osudu a klidně se vrátit k problémům Indočíny.
Roosevelt, poté, co si zajistil podporu SSSR a Číny, používal vyjádření Čana a Stalina jako trumf ve vnitropolitickém boji, umlčuje své protivníky tím, že jeho názor, týkající se poválečné Asie, je plně podporován generalissimem Čankajškem a maršálem Stalinem.
Protože doba byla tehdy nejenom válečná, ale též nezkažená dnešní politkorektností, o mnohých věcech se mluvilo otevřeně a čestně. Například o nevhodnosti připojení toho či onoho území, vzhledem k nemožnosti asimilace domorodců.
Ale otevřenost státníků se neomezovala otázkami asimilace, šla daleko dále, dosahujíc rozměrů v dnešní vydesinfikované současnosti nepředstavitelných.
Dáme slovo Franklinu Delano Rooseveltovi. Poslechneme si, co povídá.
(Koloniální otázka se přece netýká jenom Francie, Druhou světovou válku neprohrála jenom samotná Francie, ale celá Evropa, takže získat “nezávislost” měly nejenom francouzské kolonie. Tak například válkou silně poničené, nešťastné, malinké Holandsko vítězové skutečně osvobodili z německé okupace, ale to, že, “osvobozujíce” Holanďany, osvobodili je zároveň od Holandské Východní Indie, masové vědomí nevidí ani z anfasu, ani z profilu, ani zblízka.)
Takže Roosevelt, tisková konference 23. února 1945
Již celé dva roky mě znepokojuje Indočína. Vznesl jsem tuto otázku na setkáních s Čankajškem v Káhiře a se Stalinem v Teheránu a oba se mnou souhlasili. Francouzi nesmějí dostat zpátky Indočínu. Byli tam celé století a neudělali nic pro to, aby alespoň trochu ty lidi vzdělali, a to při tom získali deset dolarů za každý dolar, který do Indočíny vložili. Národy Indočíny musí získat nezávislost, nejsou ovšem zatím připraveny na vlastní státnost. Navrhl jsem, aby byla Indočína spravována jakýmsi opatrovnickým orgánem, složeným z Francouzů, jednoho až dvou Indočíňanů, Číňana, Rusa a možná Filipínce, nebo Američana, s tím, že cílem takového orgánu by bylo naučit je fungovat v podmínkách samostatnosti. Nám to na Filipínách trvalo přibližně padesát let.
Stalinovi se ta myšlenka líbila. Číně se také líbila. Britům se nelíbila. To proto, že se bojí o své Impérium, bojí se toho, že jestliže dostane nezávislost Indočína, tak totéž bude chtít i Barma. Francouzi hodně mluví o tom, že jsou připraveni dostat zpět Indočínu silou, ale k řešení toho problému nemají ani dostatek lodí. Celkově, celá ta aféra přivádí Angličany k šílenství. Čan souhlasí. Stalin souhlasí. Co se týká Britů, ti jenom šílí. Nechci se o tom příliš šířit.
… seznámil jsem se s velmi zajímavým stanoviskem, vyjádřeným královnou Vilhelmínou, myslím, že je to z oficiálního vyjádření, týkajícího se budoucnosti jejích ostrovů, její názor je jiný, než britské plány. Má za to, že Javánci nejsou zcela připraveni k nezávislosti, ale jsou blízko. Dá se říci, že Jáva, za pomoci ostatních národů, bude připravena k nezávislosti v nejbližších několika letech. Javánci jsou dobrý národ, celkem civilizovaný. Holanďané si berou Javánky za ženy a pouští Javánce do svých klubů. Angličané něco podobného Malajcům nedovolují.
Takže, královnina pozice spočívá v tom, že některým z holandských držav může být poskytnuta nezávislost. Jakmile bude Jáva připravena k nezávislosti, je třeba jí pomoci stát se členem federace. Totéž se týká Sumatry. Ptal jsem se jí – “a co s Borneem?“. Řekla mi – “to jsme ani neprobírali, vždyť jsou to stále lovci lebek, na to dát jim nějaké vzdělání a alespoň trochu je zcivilizovat bude potřeba alespoň sto let“. Ptal jsem se jí – “a co s Novou Guineou?”. Spráskla ruce a řekla, že Nová Guinea to je vůbec nejnižší forma rozumného života na Zemi a že Britská Nová Guinea a Papua zaostávají za ostatním lidstvem o dvě století.
Velmi poučný monolog, stejně tak poučná je i uvedená beseda, umožňující mnohé pochopit a znova přehodnotit to, co se zdálo být už zcela zarostlé býlím.
Za prvé, je to rozhovor lidí, kteří si uvědomují jakousi svoji misi a vidí sami sebe ne prostě jako civilizátory, ale jako Progresory. Za druhé, před našima očima probíhá předávání majetku starým vlastníkem novému. Starý vlastník prohrál a vodí vítěze po předávané usedlosti. “Tohle je mezanin, tohle je sýpka. Plot by potřeboval vyspravit, nějak na to pořád nebyl čas. Támhle je ohrada pro dobytek. A támhle je višňový sad.”
Všechno v klidu, bez hysterie a vysokých emocí s bezděčnými slzami. Emoce by v tomto případě byly nejenom hloupé, ale i neslušné, a jak vítěz, tak poražený jsou lidé ne jenom prostě civilizovaní, ale dokonce určující pravidla samotné civilizovanosti. V každém případě, logika se jim upřít nedá. Stejně jako určitá nezištnost. Jaký také může být prospěch ze vzdělávání Papuánců? Že.
A teď se blížíme k něčemu velmi důležitému.
Podívejte – řeší se otázka udělení nezávislosti státu, který se za několik let pojmenuje Indonésie.
Do toho státu je možno zahrnout Sumatru a Javu a výsledkem bude jeden stát. Je možné přidat ještě Borneo a Sulavesi, jenže to už bude úplně jiný stát. A je možné k Javě, Sumatře, Borneu a Sulavesi přidat ještě Novou Guineu a to bude třetí stát. Jmenovat se budou všechny ty tři státy stejně – Indonésie, ale budou to tři velmi různé Indonésie. V první řadě (a tato řada je důležitější než ta geografická) budou různé kvalitativně. Nejvyšší úroveň bude mít Indonésie složená z Jávy a Sumatry, a nejnižší úroveň bude u té největší Indonésie, prostě proto, že jí dolů potáhne Nová Guinea. Průměrná úroveň obyvatelstva, skládajícího se z Javánců a Sumatrijců, bude vyšší, než úroveň obyvatelstva z Javánců, Sumatrijců, Dajáků, Papuánců a Sulavesijců.
A jestliže J-S-B-S-N-G budou chtít, aby jejich úroveň dosahovala ideálního stavu, tedy J-S, budou muset přinést velice konkrétní oběti, aby pozvedly Papuánce alespoň na úroveň Dajáků.
Tento hrubý (ve skutečnosti je to daleko složitější) náčrt umožňuje pochopit, proč všichni chtějí “do Evropy” a málokdo chce “do Ruska”. V prvním případě máme vahadlo, na jehož jednom konci visí Francouzi a Němci a na druhém “pobaltské země” s Bulhary. K udržení rovnováhy klesnou Germano-Francouzi o něco dolů a nějací Makedonci vyletí vysoko nahoru. “Nádhera!” Pro ty, co letí nahoru, samozřejmě. V ruském případě je to jinak. Tam je třeba vnitřní rovnováhu udržovat mezi “osobami slovanské národnosti” a některými národnostmi Severního Kavkazu, a flegmatičtí obyvatelé Pobaltí, když se dostanou “do Ruska”, neodvratně budou na tom konci vahadla, které klesá, a oni chtějí stoupat.
Jenomže z pohledu státních zájmů Ruska (nebo Indonésie) je ale velmi výhodné včlenit Pobalty (nebo Javánce) a s jejich pomocí alespoň o něco přiblížit k průměru lezginku tancující “horaly” (nebo “lovce lebek”).
Lze to též zjednodušit, lze, mávaje praporem, bojovat za nezávislost samotné Jávy (nebo Východního Timoru). Sympatizanti se objeví okamžitě, poradí a pomohou. Problém je ale v tom, že “sám člověk nezmůže nic” a takový malinkatý, ale hrdý Východní Timor bude zcela bezbranný proti vnějším hrozbám a Timorovce okamžitě pověsí na nějaké vahadlo, ani se jich nebudou ptát.
Jinými slovy, dáme stranou příklad s vahadlem, vítěz dostane možnost vyrovnávat úroveň těch, kteří prohráli. Ten, kdo se vyšplhá na vrchol pyramidy, vyrovnává ty, kteří jsou níže. Včera přímo před našima očima rozhodovalo Holandsko o tom, kdo od koho ve Východní Indii o kolik let zaostal, brzdilo ty, co byli moc napřed, a dotahovalo opozdilce, dnes prohrálo a vítěz balancuje a snaží se udržovat rovnováhu v situaci, kde z jedné strany je Nová Guinea, a z druhé – samo Holandsko.
Převzato z ostrova Janiky
