Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Co je to vlastně ten Hollywood? Jaké asociace vyvolává toto slovo u lidí jejichž mateřštinou není angličtina? “No jak, jaké? – řekne občan světa, – Hollywood to jsou filmy!”
– Filmy..? Filmy obecně?
– Ne, samozřejmě. Hollywood to jsou americké filmy.
– No a jsou dobré?
– Jak kdy.
– Zajímavé?
– Někdy.
– Mohl byste vyjmenovat filmy, které se vám líbily?
– Samozřejmě!
– A ty které se vám nelíbily?
– Jasně!
– Tak začněte.
– Co začněte?
– Vyjmenovávat. Začněte z těch co se vám líbí, z těch co si pamatujete.
– Jako to vy to…, – soustřeďuje se, řekne občan, – takhle najednou…, ale jestli chcete, tak prosím.
A začne vytvářet seznam, začne to list the list. Ne kdesi vyčtený, ale jeho vlastní “All Time Hollywood Hits.” Začne nejistě, neochotně, ale brzy ho to uchvátí, a tu snivě zamlžuje zrak, tu s planoucíma očima a gestikulujíc, zasype vás názvy přesnými i názvy nepřesnými, přerušuje čas od času sebe sama krátkým, leč značně emocionálním převyprávěním obsahů filmů jejichž názvy zapomněl.
Nakonec ho budete muset přerušit, času nemáme nikdo nazbyt. Ale i poté, co se rozloučíte a on bude odcházet, podle jeho zad bude jasné, že dále vzpomíná.
Hollywood to nejsou prostě filmy, přesněji, to jsou nejenom filmy. Hollywood to je movie industry, a stejně jako u každého jiného průmyslu, sériová výroba filmů podstatně přesáhla vlastní American Cinema. Pro Američana je Hollywood něco, co existuje stejně tak dlouho jako sama Amerika, ovšem svět pro sebe objevil Hollywood až po válce. Hollywood tak, jak tento pojem chápe lidstvo, se objevil v padesátých letech.
Široké plátno, barva, zvuk, obrovská, v porovnání s tím, co bylo do té doby, kina, filmové časopisy a filmové hvězdy. Oskar, prestiž a status. Akademie. Herecké svazy. Odbory. Neslýchané honoráře a do té doby neslýchaná sláva.
Přitom, jak se tehdy mělo za to a jak se má za to i dnes, celá tato velkolepost (“lesk a bída buržoazního filmu”) vznikla tak nějak sama sebou. Víte trh… přirozený sklon lidí k zábavám… zkrátka společnost spektáklu a absurdní divadlo. Přitom se na zřetel nebere ta skutečnost (nikdy a nikým se na ni nebere zřetel), že ve státě se děje jen to, čemu umožní díti se sám stát. Ne “trh”, ne “spotřebitel”, ale stát, který má magic wand státní moci.
A stát mávl kouzelnou hůlkou a stal se Hollywood, protože Hollywood, to je ideologie. A jestliže stát může jakž takž existovat bez trhu, tak bez ideologie – v žádném případě. A tu se náhle ukázalo, že pomocí hypnotického vlivu obrázků na plátně, vytvářejících virtuální skutečnost, lze míti vliv na skutečnost reálnou. Ukázalo se, že módy, styl chování a to jak se hýbeme, slovíčka a slovní konstrukce, design a vůbec všechno, co rozumíme pod “způsobem života” lze formovat. Jakmile bylo toto pochopeno, zbývalo jen obsadit banku a telegraf a všem rozeslat telegram následujícího znění:
“Nejdůležitějším uměním je pro nás film stop”
Nepřekvapuje, že se našla spousta zájemců smočit si v tomto potoce nohy. Filmový průmysl chtěli mít najednou všichni. A mnozí si jej pořídili. Jenomže až s průběhem času se ukázalo, že Hollywood se jmenuje řeka, do které se nedá vstoupit dvakrát, stejně jako se ukázalo, že Američany, kteří do ní hupsli jako první, proud odnesl tak daleko vpřed do budoucnosti, že je stejně nelze dohnat, nezávisle na tom, jakým stylem plavete.
A protože státy bojují bez přestání, objevili se i v tomto případě zájemci o to si to rozdat. Mluvíme přeci o letech padesátých, a padesátá léta přišla po létech čtyřicátých, a v letech čtyřicátých Evropané prohráli válku, kterou vyhrály USA a SSSR. To, co nazýváme Hollywoodem, je přeci pouze část kulturního prostoru, no a Evropané se pokusili zkreslit “kulturní kontext” lidstva, změnit jeho “kulturní kód”. Mluvíme o kulturní revoluci let šedesátých, která fakticky byla kontrarevolucí.
Padesátá léta byla parádní, byla veselá, byla mladá. Po mračnech let čtyřicátých svět jako by se znova narodil a zvlášť silně to bylo pociťováno právě ve vítězných státech, kde nastal prudký rozmach všeho možného, v USA o něco dříve, v SSSR o několik let později, ale tam i tam – pocit překročení jakýchsi hranic bytí, průlom, trysková letadla, nadzvukové létání, atom, kosmos, závody raketové techniky. Rychlostní rekordy. Padesátá léta to je – Výška.
A dokonce i vnější vzhled lidí se změnil. Svět do války je světem starců. Dobře je to vidět na fotografiích reprezentačních fotbalových mužstev, na nich jsou přeci – samí mladí kluci, ovšem fotbalisté zachycení na fotografiích let 20., 30. a 40. vypadají ne jako kluci, kterými ve skutečnosti byli, ale jako starci. Totéž bylo i s tehdejší ženskou módou, která neomlazovala, ale úmyslně “stařila”. Staří se tehdy neomlazovali, nýbrž mladí toužili co nejrychleji když ne zestárnout, tak alespoň vnějškově odpovídat světu dospělých.
V padesátých letech došlo k zázračné metamorfóze. Dvě světové války rozbily pradávný stereotyp, spojující v jedno stáří a moudrost. Staří uvrhli svět do propasti útrap a mladí se jim nechtěli podobat, šedivé vousy v bradce starce Chotabyče ztratily svoji kouzelnou moc. Dostojevského pubescent zahnaný do podzemí se v padesátých letech XX. století dostal na svobodu v obraze teenagera. A odteď chtěl být občan světa mladý. Chtěl jako mladý žít, jako mladý stárnout a jako mladý umírat.
Toto přání bylo zachyceno radarem včasné výstrahy, bylo přijato, pochopeno a potom šířeno po světě pomocí obrazů vytvořených Hollywoodem. A ukázalo se, že ty obrazy jsou velmi působivé. Působivé v první řadě sexuálně, při tom ta sexualita byla úmyslně sexualitou naivního mládí. Natupírované vlasy, vatou vycpaná ramena, kostěné brýle a kostkované slacks chlapců, účesy pony tails a swing skirts děvčat. Jeans and T-shirts. Hula hop and Sock Hop Party.
Elvis.
“Rock around the clock.”
Kulturní kontrarevoluce let šedesátých Inspirovaná v Evropě (v Anglii, to be exact) jedním rázem vrátila rozjetého výrostka zpátky “na zem”. Staří se nevzdali, našli způsob jak naučit mladé, že je “svět nechápe”, módním se stalo být “rozčarován životem”, být cynickým, módním se stalo být zpolitizovaným a protestovat proti všemu na světě, módním se stalo vypadat chytřejší, než jsi. A opět, jako na zlomu XIX. a XX. století, kdy rychle uvadal v útěchu lidstvu darovaný osamělý exotický kvítek s názvem La Belle Époque, se v šedesátých letech opět stalo módním “hledání smyslu života”. Upřímná padesátá léta, upřímně vybuchující vodíkové pumy a upřímně se předvádějící v těch nejmenších bikinách, skončila. Šedesátá léta prorazila trhlinu, do které vlezla všelijaká čertovina. Bylo nemoderním smát se. Módním se stalo předvádět, že se nestydíš plakat. Opět se stalo módním když už ne být, tak alespoň vypadat tak moudrým, jak lidé bývají jenom ke stáru.
Zdálo se, že si Evropa vzala revanš.
Přezvato z ostrova Janiky
