Leden 19, 2012
Válčící stát válčí vším, co má k dispozici. Kromě jiného i armádou. Armáda, to je meč státu, a stává se, že bez meče to prostě nejde. A stejně jako se kove, kalí a brousí meč, kove, kalí se a brousí také armáda.
V době míru vytvořit armádu nelze. Armádu vytváří válka. Horká válka. Souboj států, ve kterém se meč zkouší o meč tak, že jiskry létají. Tak a jedině tak můžete zjistit, co máte v rukách, zbraň, nebo špatně zakalený, nanicovatý kus železa. A udržet armádu připravenou k boji lze pouze stejným způsobem, znovu a znovu ji testovat v boji, ne na přehlídkách.
Nikdo si nevšímá, a nevšímajíc si, také se nezamýšlí nad tím do očí bijícím faktem, že jediným státem na Zemi majícím plnohodnotnou armádu je jediná současná supervelmoc – USA. Nikdo si nechce všímat toho, že Američané bojují skutečné a opravdové horké války posledních 70 let, to jest v průběhu života tří posledních generací. Nedovolují svému meči zrezavět, neustále přecházejí od jedné války ke druhé, zkoušejí sami sebe na různých bojištích, v nejrůznějších koutech planety, v nejrůznějších klimatických, demogafických a všelijakých jiných -ických podmínkách, proti těm nejrůznějším protivníkům.
Všimněte si, co se vlastně děje: skutečné vedení státu už sedmdesát let dává skutečné příkazy skutečným lidem majícím v zemi na starosti výkonnou moc, a ti rozkazují skutečným armádním velitelům, a ti přenášejí "vůli státu" dále, načež je vyhlašován ne cvičný, ale bojový poplach a letci provádějí ne cvičné, ale bojové lety a provádějí ne cvičné, ale skutečné bombardování těmi nejopravdovějšími bombami, ponorky vyplouvají na skutečné bojové plavby v průběhu kterých provádí ne cvičná, ale skutečná odpálení raket, ne na fiktivního, ale na nejskutečnějšího ze skutečných, protivníka. Přemísťují se celé flotily, vysazují se desítky divizí, seskakují desanty, okupují se celé státy, vznikají vojenská městečka, větší než některá hlavní města, k zajištění chodu toho všeho jsou vytvořeny neustále fungující týlové služby, sklady se plní milióny tun vojenského materiálu, potom se vyprazdňují, a potom se znovu zaplňují, sedmdesát let údernicky pracuje služba armádního náboru, ve vojenských akademiích vojenské vědy přednášejí lidé kteří se opírají ne o teorii, ale o vlastní, reálné bojové zkušenosti, vojenský průmysl nestrádá nedostatkem zakázek, tyto zakázky berou v úvahu názory a přání vojáků, kteří tuto techniku tvrdě prověřují, ne na manévrech ale v boji, a ještě kosmos-rakety-družice-systémy-spojení. Všechno se to kroutí, točí, vzlétá, popiskuje, "speciál" funguje ne v "podmínkách blízkým bojovým", ale bojuje, průzkum zkoumá, kontrarozvědka kontrarozvědkuje, a propaganda, propaganda to není nějaký "rudý koutek", to je Hollywood, následkem čehož se americké vojenské tradice neopírají o dobu Očakova, ale na, u všech v paměti včerejší den a vytvářejí ve společnosti vztah k vojákům jako vztah k pokrokovým hrdinům, nesoucích jednou rukou utlačovaným celého světa pochodeň pokroku, svobody a demokracie, a druhou rukou přinášejícím fuckel pod nos všem nepřátelům všeho dobrého.
Ale hlavním v tomto působivém obraze vůbec není to, že právě tak musí postupovat každý normální odpovědný stát. Hlavní je to, že vše výše vyjmenované není nějakým krátkodobým vypětím všech sil, po kterém bude následovat "uvolnění". Hlavní je to, že všechno výše uvedené je R U T I N A. Válečný stav coby neuvědomovaná "normálka". Válka coby všední den. Válka coby nuda, cosi co je vždy s vámi. "Chceš li žít, nauč se bojovat."
A naučit se bojovat je možné pouze v boji. Z toho je také jasné proč bojující vůbec netouží připustit do války "cizí státy". Bůhví co všechno by se mohly naučit.
***
A teď se vrátíme k tomu, čím byla ukončena předcházející kapitola – "Amerika neměla armádu". Podíváme se jak se Amerika dostala do války, jak si opatřila armádu, s čeho začala, jak pokračovala a jak skončila.
V roce 1917, v tom roce ve kterém USA "byly vtaženy do války", početní stav americké armády byl zhruba dvěstě tisíc mužů. Vše je nejlépe vidět v porovnání, takže pojďme porovnávat. V armádě Britského impéria, jenom v zónách bojových operací, bylo více než šest miliónů vojáků.
6 000 000 a 200 000. Pro ty, kdo s čísly příliš nekamarádí – 6 miliónů je 30krát více než 200 tisíc.
Situace byla pro Američany o to horší, že z těchto 200 000, opravdových vojáků bylo přibližně 130 000 a ostatních 67 000 byli příslušníky Národní Gardy, ve skutečnosti – záložáci. Němci známí svým pedantizmem, onen slavný německý Generální štáb, před tím než se pustili do války, provedli nutný průzkum okolního prostředí a sestavili jakýsi žebříček armád světa. Takže podle tohoto žebříčku, co se týkalo armády, byly na tom USA hůře než Chile.
Amerika na počátku XX století připomínala růžolícího svalovce, jenomže neozbrojeného, zatímco touže dobou si dlouhé kníry nakrucovali lidičkové hubenější, jenomže s mačete. A za "louží" se prali frajeři stejně svalnatí jako Amerika a prali se ne chladnými zbraněmi, ale puškami a kulomety. A někteří i tanky "Vickers". A co měla dělat Amerika, která (připouštím, že právě díky své bezbrannosti) si tento problém uvědomovala neobyčejně jasně. Amerika potřebovala armádu, potřebovala ji jako vzduch, a Američané byli připraveni platit. A nejenom platit, byli připraveni zaplatit jakoukoliv cenu. Doslovně – jakoukoliv.
V roce 1916, kdy USA ještě nevěděly, na čí straně budou bojovat (a to ještě v případě, že je k té válce vůbec pustí), plukovník Haus spolu s presidentem Wilsonem zpracovávali plán akcí pro případ, že by se Amerika ocitla na straně Německa. A v něm vycházeli z toho, že, protože anglo-francouzi budou mít plné ruce práce s evropskými záležitostmi, není třeba se obávat výsadku vojsk Dohody na východním pobřeží Spojených států, současně jim ale bylo jasné, že v takovém případě na ně Anglie poštve Japonsko a u vědomí toho, že fakticky nemají armádu, dopředu přenechávali Japoncům všechny západní státy. A při tom do budoucna hleděli s optimismem, předpokládajíce, že nakonec stejně vyhrají. Tou výhrou by byla, vykovaná ve skutečných bojích, americká armáda. Američané jsou vůbec optimističtí lidé, a optimismus, to je vždycky dobře, pomáhá žít. A jak jinak, optimismus jim tenkrát také pomohl, nemuseli, ač se k tomu připravovali, bojovat na svém území. Armádu získali bojujíce na území Francie.
Převzato z Ostrova Janiky, kde najdete i 24 zbylých (a úžasných) "Dveří ve zdi"… a nejen to
Ruský originál zde
Překlad: Hamilbar
