Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
26. července 1945 spatřila světlo světa Postupimská deklarace, ve které USA, Britské Impérium a Čína informovaly Japonsko, že pokud okamžitě a bezpodmínečně nekapituluje, bude na základě rozhodnutí Káhirské konference jako stát zničeno. Slovo “císař” a slovo “Hirohito” se v deklaraci nevyskytovalo.
28. července Japonsko ultimátum odmítlo.
6. srpna 1945 byla shozena atomová bomba na Hirošimu.
9. srpna vyhlásil SSSR Japonsku válku a vtrhl do Mandžuska. Týž den byla svržena druhá atomová bomba na Nagasaki.
A teprve potom, usoudivše, že politických cílů, které sledovaly atomovým bombardováním Japonska, bylo dosaženo, informovaly USA ústy tehdejšího státního tajemníka Byrnese oficiálně Japonsko, že poválečné uspořádání japonské vlády “may include a constitutional monarchy under the present dynasty”.
14. srpna následovalo slavné rozhlasové vystoupení císaře Hirohita, ve kterém oznámil národu, že “Japonsko musí snést nesnesitelné” a že rozhodl o bezpodmínečné kapitulaci:
Týž den, 14. srpna 1945, byla mezi čankajškovou Čínou a SSSR podepsána Smlouva o přátelství a spolupráci. Smlouva byla faktickou legalizací tajných dodatků k úmluvám dosaženým na Jaltské konferenci. Obrátím vaši pozornost na tu skutečnost, že sliby v Jaltě dávali Američané, ale plnili je Číňané. Podle této smlouvy Čína uznávala nezávislost Mongolska, SSSR získal právo na vojenskou námořní základnu v Port Arturu a za sebe uznával, že Sin-ťiang (čínský Turkestán) a Mandžusko jsou integrálními a neoddělitelnými součástmi Číny a sliboval nevměšovat se do vnitřních čínských záležitostí. Mao okamžitě prohlásil, že smlouva mezi Stalinem a Čankajškem je “zrádný úder nožem do zad čínské revoluce”.
Abych nemusel vstávat dvakrát, ukážu vám mapu Číny v těch hranicích, jak je vidí Tchajwan, považující se za zákonného a legitimního následníka kuomitangské Číny, stejně tak, jako se někteří ruští soudruzi odvozují přímo z Ruské říše a sovětské období považují za svého druhu usurpaci moci.
Je na ní dobře vidět, že Tuva je považována Čínou za součást Mongolska a Mongolsko za součást Číny. “Neoddělitelnou.” A neoddělitelnou proto, že SSSR porušil s nimi uzavřenou smlouvu v té části týkající se nevměšování do vnitřních záležitostí Číny a podporoval čínské komunisty, a proto i samu smlouvu je třeba v lepším případě alespoň revidovat.
Ovšem kopneme-li jen o něco hlouběji, okamžitě objevíme, že pokud se SSSR vměšoval, tak rozhodně ne na něčí podporou. Z hlediska diplomacie jednal SSSR naprosto bezchybně, a jestli něco podporoval, pak ne tu či onu konkrétní stranu, ale občanskou válku v Číně jako takovou. SSSR “podněcoval”. A dělal to, vycházeje ze správně chápaných státních zájmů.
Dnes se má za to, že SSSR po svém vstupu do Mandžuska začal vyzbrojovat čínské komunisty. Což nejenže neodpovídá skutečnosti, to je přímá lež. Podle dohody uzavřené s Kuomintangem měla sovětská strana předávat jak vládu na místní úrovni, tak zbraně a vojenské vybavení převzaté od Japonců zástupcům Kuomintangu. A právě to SSSR dělal. A nejen to, SSSR nejen že nepředával vládu místním komunistům, ale byly i případy, kdy komunisty (v Mandžusku se nacházející partyzány Ču Te a Lin Piao) ODZBROJOVAL. A poté čestně předával uložené zbraně tomu, kdo měl “mandát” od centrální vlády.
SSSR nemusel “vyzbrojovat komunisty”, hrál daleko rafinovaněji.
Poválečná situace v sověty okupovaném Mandžusku vypadala následovně – formálně tam vládl Kuomintang, ale z pochopitelných důvodů se v Mandžusku nevyskytovala armáda centrální vlády. A ze stejně pochopitelných důvodů tam byly “jednotky komunistů” v podobě partyzánských oddílů. Otázka armády byla jak pro Maa, tak pro Čana tou nejdůležitější. “Moc pochází z pušky”, vzpomínáte? A právě na této otázce se to “zadrhlo”.
Jakmile Japonsko podepsalo protokol o kapitulaci, Američané spustili “aktivní fázi” smiřování. Pat Hurley dopravil svým osobním letadlem Maa a Čou En-laje do Čchung-čchingu k Čankajškovi. (Mao letěl letadlem poprvé v životě a spolubojovníci ho do letadla vyprovázeli tak, jak vyprovázejí člověka jdoucího na popravu. Jenomže po příletu udělal Mao gesto. Nehledě na “složitost” vzájemných vztahů s Čanem nestavěl kolem jemu přidělené rezidence žádné stráže. Američané, kteří chápali delikátnost okamžiku a pociťovali odpovědnost za “život a zdraví” účastníků, nabídli Mao Ce-tungovi, že ho budou chránit pomocí svých tajných služeb, ale Mao tuto nabídku odmítl a toto jeho “královské” gesto udělalo na Američany mimořádný dojem.) Na jednání mezi Čanem a Maem byla hlavním bodem následující otázka – Čan, na kterého Američané vyvíjeli nátlak, souhlasil se začleněním komunistů do vlády, ale měl jednu podmínku – komunistická domobrana (jazyk se vzpírá nazývat to armádou) se měla stát součástí armády centrální vlády a tato armáda měla podléhat vrchnímu veliteli a vrchním velitelem měl být on, Čankajšek. Určitou logiku to mělo, ať už si o Čankajškovi myslíte cokoliv, v každém případě byl generalissimem.
Ovšem Mao nebyl prosťáček. Mao kategoricky odmítl.
Vše co se týkalo pušky a moci se naučil velmi dobře. A bodejť by se také nenaučil, vždyť to byl jeho vlastní výrok.
Převzato z ostrova Janiky
