K tomuto zamyšlení mne spontálně dovedly dvě aktuální události. Minulý pátek jsem zaznamenal jednání Poslanecké sněmovny, kde bylo projednávámo velmi významné navýšení pravomocí exekutorů. A včera jsem zahlédl v TV zprávách přepadovou jednotku mužů v taktických vestách, s komunikátory na hlavách, kteří s hrdým výrazem chránili práva věřitelů vůči zadluženému muži, prostřednictvím zabavení leguána jeho vnoučat…
Možná ty události byly vlastně tři… V souvislosti s úmrtím VH na mne také ze všech stran útočily slova jako morálka, čestnost, lidskost, právo, demokracie, svoboda. Definice a význam těchto pojmů se nám před očima jaksi mění a je třeba dodat, že se to děje velmi dynamickým způsobem. Kupodivu veřejnost změny pravděpodobně akceptuje a přijímá jako nové hranice normality.
Deset let ze svého pracovního života jsem věnoval problematice vymáhání úvěrových pohledávek a měl tu čest sledovat jak postupný vývoj v tomto oboru, tak změny ve způsobu práce a smýšlení finančních institucí. V polistopadových dobách jsme byli svědky jednoho morálního extrému, kdy se objevila nová společenská třída fialových sak a bílých ponožek. Vrcholem podnikatelských dovedností a úspěchu v této době bylo vzít si úvěr, lízačky, odebírat zboží na faktury a pak se vyhýbat splácení nebo neplatit vůbec. Podobné schopnosti byly dokonce prezentovány a jinými fialovými saky ceněny. Z dnešního pohledu to kupodivu hodnotím jako dobu poměrně kulturní a civilizovanou. Bylo to období servilních pánů v mokasínách, kteří přede mnou otvírali koženkové kufříky a odehrávali své monology na jedno nekonečné téma: „Oni mi neplatí a já pak nemůžu zaplatit vám.“
Zpestřením byli novodobí statkáří, kteří k lítostivému proslovu alespoň přidávali klimatologické prvky „horko, zima, sucho, mokro“. Co jsme v těch dobách jedli, když se se vlastně nikdy neurodilo ani stéblo, to mi není dodnes jasné. Nicméně toho času většina pánů spolehlivě docházela ke svému výstupu, probíhala přátelská posezení, kde si obě strany byly dobře vědomy, že jde jen a jen o show. Nakonec zpravidla vše dobře skončilo, nikdo neutrpěl, účastníci byli nanejvýš oblaženi pocitem, že tomu druhému nedali nic zadarmo. Co se týká praktické stránky věci, tak sice existovala poměrně zajímavá oblast čistých úvěrových podvodů, ale ty pro naše povídání nejsou podstatné. Byly by totiž nevymožitelné i při jakékoliv gradaci vymahačsko-exekutorských systémů. Pokud nebudeme mluvit o IPB a podobných hnízdech zločinu, tak podíl úvěrů, které byly skutečně nesplácené, se pohyboval v řádu jednotek procent (včetně podvodů).
Horší a pro pozdější zahraniční vlastníky bank zcela nepochopitelný byl stav průběžného splácení. Pro nás byla platba splátky s měsíčním zpožděním česká normalita, pro ně příznak naprostého půšvihu a jasného krachu dotyčné smlouvy. Střet kultur byl opravdu výrazný. Od Rozvadova na západ se platilo a platilo v termínu, pokud někdo neplatil, tak rozhodně šlo o případ pro soud a následné vysvlečení do spodního prádla. Tento porevoluční stav významně přispěl k tomu, že bylo umožněno do specifických podmínek české kotliny aplikovat západoevropské principy právního vymáhání, později i v duchu českých tradic podstatně vylepšené. Vznikli soukromí exekutoři, jako nový a velmi perpektivní způsob podnikání, který měl vyřešit „neutěšenou situaci v oblasti pohledávek, zlepšit situaci věřitelů a odlehčit soudům“. To vše za spokojeného mručení příslušného a velmi významného typu podnikatelských subjektů, které tak často a rádi zachraňujeme. Pak nás pak ani příliš nepřekvapí, že exekutorská a související legislativa se podivuhodně dál novelizuje a „vylepšuje“ ve frekvenci a intervalech, které jsou v jiných oborech nepředstavitelné.
Systém k dnešnímu dni dokonale šlape. Za rok 2011 nám nejspíš přibude dalších 1 000 000 nově prohlášených exekucí, soukromý exekutor se ze „zmocněné autority“ a samostatné jednotky právního systému na úrovni advokáta nebo notáře stává čirým podnikatelem, zapojeným do promyšlených zištných procesů velkých firem. Pohybuje se spíše s golfovou holí po exotických lokalitách než po jednáních s dlužníky a přenechává důvěru svým stovkách zaměstnanců oděných v URNA-stylu, vybavených jeho předtištěným podpisem a valníkem na vaše zabavené svršky. Z pohledu ochrany věřitelů je vše v naprostém pořádku. Vůči tvrdému postupu proti zákeřným dlužníkům nelze nic namítat. Jenže ta čísla jsou trochu problém. Tu neschopnou, podvádějící, placení se štítící a nemorální část národa máme tak nějak velkou a stále roste. Zdá se tedy, že morálně upadáme. Nebo progresivně chudneme a naprosto ztrácíme schopnost cokoliv platit. Nebo je problém někde jinde.
Pamětník by možná zavzpomínal na doby, kdy podnikatelským záměrem finančních institucí byl výnos z přiměřených úroků. Poměr nesplacených úvěrů se tvrdě sledoval a byl v řádu jednotek procent. Nárůst pohledávek se interně hodnotil jako selhání systému uzavírání smluv a dostatečného prověření žadatele. Odpovědnému jedinci hrozil vyhazov, nebo dokonce trestní oznámení za porušení povinností při správě cizího majetku. Existence pohledávek byla prostě nutným zlem, které vytvářelo ztrátu. Mladší pamětník by pak vzpoměl na obobí, kdy byla upředňostněna kvantita nad kvalitou, podíl nesplácených úvěrů smluv se zvýšil ke 20 % a odpovídající ztráty byly naúčtovány řádně platícím formou vyšších úroků. A nakonec současný, perspektivní manager by vám bez uzardění výnosy z vymáhání pohledávek představil jako významnou a plánovanou část zisku svojí instituce a pochlubil se nejnovějšími triky, jak zákazníka doběhnout a ždímat ho po dalších několik let.
Neumím posoudit, kam jsme se tedy po letech dostali s právem, morálkou, ohleduplností k ostatním a schopností zodpovědně řídit své finance. Pár věcí ovšem vím jistě. Z dob nemorálních dlužníků jsme si polepšili k nemorálním věřitelům. Ztrácí se nám rovnost stran smluvních vztahů, veškerá kontrola a požadování jakési odpovědnosti i na straně věřitelů. Lichva a dobré mravy už jsou jen pojmy z historie. Můžete si stokrát sami pro sebe tvrdit, že exekuce a dluhy se týkají kohosi jiného, ale jen do okamžiku, kdy se ozve zvonek u vás a dětem někdo odloví rybičky z akvária. Nebo můžeze zahodit občanku a žít v lese. To by byla alespoň částečná ochrana. Zákeřnost roste u všech, dokonce i státních institucí a vždy existují rizika, která nemusíte mít schopnost ovlivnit. Pěknou ukázkou jsou třeba maďarské hypotéky. Jsme současníky plíživé, bezprecedentní privatizace a kapitalizace práva.
Trochu se mi po éře fialových sak a bílých ponožek stýská, tehdy se banky živily půjčovaním peněz, advokáti netoužili stát se exekutory a dětem nikdo nebral zvířátka.
Foto: zdroj
