Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Ve filmu Full Metal Jacket je jedna zajímavá scéna. Tedy, těch zajímavých scén je tam samozřejmě více, ale jedna je zvlášť zajímavá, když Šprýmař přichází do postavení první čety. V postavení první čety je křeslo a v křesle sedí mrtvola vietnamského vojáka. Vojáci s ním rozmlouvají, přejí mu k narozeninám a všelijak pitvoří.
Tu scénu lze vykládat všelijak. Třeba jako že smrt je všude kolem. Živí jsou neoddělitelní od mrtvých. Dnes on, zítra my a podobné hlouposti. Mně ovšem připomněla něco zcela konkrétního. Američané mají vůbec velmi specifický vztah k tělům nepřátel. Vytrháváním zlatých zubů, nezbytným to doplňkem každé války, to nekončilo. I když zuby samozřejmě také trhali, jakpak jinak.
“Japonec byl živ. Byl těžce raněn do zad a nemohl hýbat rukama, jinak by se bránil do posledního dechu. V ústech mu zářil velký zlatý zub, který zaujal vítěze. Námořní pěšák podebral základnu zubu nožem a udeřil do rukojetí dlaní. Ale protože Japonec kopal nohama a cukal se, ostří se smeklo a vniklo hluboko do úst oběti. Pěšák zaklel a prudkým trhnutím rozřízl ústa až k uším. Stoupl si nohou na spodní čelist a znova se pokusil zub dostat. Krev se hrnula umírajícímu do krku. Vydal bublavý zvuk a divoce sebou zacloumal. Zakřičel jsem “tak už ho konečně zab”. Přiběhl druhý pěšák a vpálil oběti kulku do hlavy, čímž ukončil agonii. Mrchožrout pokračoval s nespokojeným vrčením ve vytahování své kořisti.”
“With the Old Breed: At Peleliu and Okinawa”, Eugene Sledge
Prvního února 1943 opublikoval časopis Life fotografii Ralpha Morse zobrazující uříznutou hlavu Japonce upevněnou pod věží tanku námořní pěchoty. Life dostal protestní dopisy lidí “neschopných uvěřit tomu, že američtí vojáci mohou páchat takové zvěrstvo”. Redakce namítla, že “válka je nepěkná, krutá a nelidská, a zapomenout na to by bylo ještě horší”. Mimochodem, obrázek s uříznutou lidskou hlavou vyvolal dvakrát méně rozhořčených dopisů, než obrázek týrané kočky v tomtéž čísle.
Již v říjnu 1943 mělo vrchní velení USA starosti s velkým počtem novinových zpráv a fotografii tohoto druhu. V jedné z nich se například psalo o vojákovi s náhrdelníkem z japonských zubů, a v jiné byly publikovány fotografie názorně demonstrující proces přípravy lebky, včetně jejího vaření a očištění od měkkých tkání.
Jak moc byla tato praxe rozšířená? Podle Weingartnerova průzkumu to není možné přesněji určit, ale dá se říci, že byla docela rozšířená. Máme-li věřit Harrisonovi, odřezávání trofejí z lidských těl prováděla malá část vojáků, ale jejich chování se opíralo o nálady většiny. Dower tvrdí, že drtivá většina vojáků se honby na podobné suvenýry neúčastnila. Ovšem tyto případy byly dostatečně početné, aby znepokojovaly vojenské vedení. Dá se s jistotou říci, že vytrhávání zubů bylo věcí všední, nevyzývající odpor řadových vojáků ani důstojníků. Vztah k jiným částem těla se u různých jednotek lišil.
V průběhu výzkumu, dotazování veteráni uváděli, že přinejmenším vytrhávání zlatých zubů mrtvým (a někdy i živým) nepřátelům byla široce rozšířená praxe.
Začalo to už od bitvy o Guadalcanal. Tedy velmi brzy. Fakticky – jakmile se objevila první možnost. A v roce 1944 celnice na Havaji zjišťovala u přijíždějících Američanů, zda nevezou lidské kosti.
Velký význam určitě měl při získávání částí lidských těl ekonomický motiv. Po takovýchto suvenýrech byla neustále poptávka. Posílali je domů jako dárky rodině nebo přátelům. Někdy si dokonce příbuzní takovýto dárek přímo přáli.
Je znám případ, kdy se matka dožaduje povolení, aby ji syn mohl poslat ucho, a dokonce případ uplacení vojenského kaplana japonskýma ušima. Nejznámější případ se vztahuje k fotografii týdne časopisu Life, s následujícím popiskem:
“Když se před dvěma roky vysoký a urostlý poručík loučil se svou dvacetiletou nevěstou, slíbil jí hlavu Japonce. Minulý týden se Natálie konečně dočkala dárku podepsaného jejím milovaným a jeho třinácti kamarády.”
V roce 1942 nahrál Alan Lomax blues, ve kterém černý voják slibuje svému synovi japonskou lebku a zub.
Jistý kongresman dokonce daroval presidentu Rooseveltovi nůž na dopisy zhotovený z ramení kosti Japonce.
Když v roce 1984 došlo k repatriaci ostatků japonských vojáků z Mariánských ostrovů, přibližně 60 procent těl bylo bez hlav. Podle většiny zpráv, totéž platí i pro Ivodžimu.
Vlastně dodnes vracejí lebky Japonců (z Druhé světové války) a Vietnamců (z války ve Vietnamu), někdy sami veteráni nebo jejich příbuzní, nebo je náhodou nachází policie.
Anglicky se můžete vice dočíst zde
Převzato z ostrova Janiky
