Je jedna slavná pověst ze starého Řecka o tom, že když člověk necítí své meze, dopadne zle.
Mám obavu, že jsme právě svědky "Ikarova" letu a pádu na naší politické scéně. Jde o Jiřího Dienstbiera mladšího. Byl jedním z vůdců rebelujících studentů v r. 1989, krátce pak pobyl i v politice jako poslanec ve Sněmovně. Pak se řadu let věnoval profesnímu růstu, takže se v roce 1998 stal advokátem. Několik let působil i v komunální politice jako zastupitel v Praze 2.
Jeho raketový start v politice nastal až v r. 2010, kdy byl lídrem kandidátky ČSSD do Zastupitelstva hlavního města Praha. Již v rámci volební kampaně se distancoval od předchozí zvyklosti, kdy v Praze vládla koalice ODS – ČSSD. I toto jasné vyjádření pomohlo tomu, že kandidátka ČSSD získala v Praze neobvyklých 15 % voličů a skončila po volbách na třetím místě za TOP 09 a ODS. Přestože byl lídrem, ostatní zvolení sociálně-demokratičtí zastupitelé utvořili opět proti jeho názoru koalici s ODS. Neuspěl, ani když kandidoval na předsedu pražské organizace ČSSD. Na podzim roku 2012 resignoval na post zastupitele v souvislosti s kandidaturou na prezidenta ČR.
Když v lednu 2011 zemřel jeho otec, uvolnilo se místo senátora v kladenském volebním okrsku. ČSSD postavila jako kandidáta Dienstbiera mladšího a ten ve dvoukolové volbě vyhrál a stal se senátorem. Tento jeho úspěch ho vynesl i na funkci místopředsedy ČSSD.
Na jaře 2012 se v ČSSD prosadila myšlenka kandidovat jej jako stranického kandidáta na funkci presidenta v přímých volbách. Dienstbier ml. udělal už tehdy poněkud populistické gesto a přes jasnou stranickou kandidaturu si nominaci nechal potvrdit i sesbíráním více než 50 000 podpisů občanů, jako kdyby kandidoval jako nezávislý kandidát.
Další průběh dění je zcela čerstvou záležitostí. Během své kampaně se vymezoval jako autentický levicový kandidát zvláště proti nezávisle kandidujícímu Miloši Zemanovi. To bylo logické, protože byl oficiálním kandidátem strany, která se za autentickou levici prohlašovala. Ovšem, jak víme, ČSSD nikdy nebyla příliš jednotnou stranou a vyhlášení řady jejích špičkových představitelů, že budou podporovat Zemana, rozhodně Dienstbierovi nepomohlo. Přesto získal čtvrtý nejlepší výsledek, vzdor obrovské kampani medií ve prospěch Fischera a Schwarzenberga. Bohužel jen čtvrtý.
Nastalo finále – Zeman versus Schwarzenberg. Vedení ČSSD velmi rychle vydalo doporučení, že Zeman je sice takovej nějakej, ale že je to stále ještě levičák, tak přátelé, hlasujte pro něj. Dienstbier se ovšem rozpomněl na časy, o kterých jen četl, či mu o nich vyprávěl tatínek, a rozhodl se, že se se stranou mýlit nebude. To by bylo celkem demokratické, ale mohlo zůstat jen u toho. Naznačování, že sice neřekne, koho by volil, ale že k volbám půjde a Zemana volit nebude, by Pýthie odmítla vyslovit jako velice průhledné. A tak rozkol v ČSSD trvá. A kněžna Schwarzenbergová si asi řekla — šťastná to strana mého muže, ještě, že to u těch socanů chodí takhle (německy se to možná vyjádří stručněji).
Ale vraťme se k našemu Ikarovi. Kampaňové zaměření proti Zemanovi mu sice asi pomohlo získat blízkolevostředové hlasy, ale druhé kolo vyžaduje hlubší zamyšlení, kterého asi s ohledem na svůj rychlý vzlet k politickému slunci nebyl schopen. Kdo mlčí, je za filosofa. Kdo mluví, je občas mluvka bez rozmyslu.
Zeman skutečně může znamenat hrozbu msty pro papaláše ze sociální demokracie, ale Schwarzenberg znamená hrozbu pro voliče ČSSD. A tak náš Ikar nedomyslel, že ohrožuje sociální demokracii sám, protože vítězství Schwarzenberga dodá pravici novu sílu a očekávané vítězství levice ve volbách příští rok se může rozplynout. A i ti středoleví, pro které byl Dienstbier optimem, spláčí, protože strana mu jeho vzlet asi zatrhne a on na březnovém sjezdu přijde o místopředsednictví.