Proč je člověk jediným tvorem, který tak snadno dokáže lhát a předstírat, ponižovat a vydírat druhé, vykořisťovat je a provozovat násilí na nich? Proč je člověk jediným tvorem, který dokáže ostatní z vlastního druhu vraždit, aniž by tím jen bránil svůj životní prostor, nebo si potřeboval zajistit obživu, nutnou k přežití? Co vůbec vede člověka k jednání, kterému psychiatři říkají deprivantské a kriminální? Důvodů je víc, jeden však je hlavní a navíc ve výsledku čistě politický: Morálně zdegenerované vědomí sexuální slasti z existence držení nějakého nadbytečného vlastnictví, které by takový jedinec jinak vůbec k životu nepotřeboval. Je přitom zajímavé, že mnohým lidem vždy postupem času už nestačí, jen vlastnit majetek. Chtějí vlastnit i sílu, kterou každý zbytný majetek přináší. Touží vlastnit moc nad ostatními, držet nad nimi tu moc co nejdéle – a třebas i násilím. Nic jiného, než další z projevů původně jen rozmnožovacího a časem tak zvráceného pudu. Ostatně, moderní lidové přísloví to říká jasně: Má-li někdo malý penis, pak chce mít alespoň velké auto. Auto, kterým ty druhé o své moci nad nimi pádně přesvědčí. Též psycholog by možná řekl .. tak tak, milý Freude, vždycky na tě dojde …
Je přitom logické, že touha držet moc a být kanibalským predátorem ve vlastním živočišném druhu předpokládá nejen vlastnictví zbraní a majetku. Vyžaduje to i určité duševní dispozice a organizační schopnosti, které to všechno umí zajistit. S talentem a nadáním to však není jednoduché. Když člověk talent a nezvyklé schopnosti u sebe objeví, může je použít jak k cílům obecně prospěšným, tak i k činnostem úskočným, násilným a dle lidských zákonů trestným. Jediným regulativem v chování člověka je přitom jen jeho vlastní morální kodex. Nic jiného, než soubor mravů, které on kdysi získal výchovou (a později propagandou) – a nyní je sám uznává a vyznává. Je to přítomnost – anebo nepřítomnost – snahy o mírový život s ostatními a vědomí a svědomí v existenci smyslu pro obecnou spravedlnost. Slovem – obsah základní společenské ideologie v chování lidských jedinců a v respektu k sobě navzájem. A opět tu máme známou lidovou moudrost: Jestliže je někdo zvyklý platit u prostitutky, pak pokládá za normální si penězi kupovat i lásku svých dětí a spravedlnost soudců.
Pravicová ideologie do omrzení mluví o demokracii a přitom rozporuplně tvrdí, jak antidemokratické jsou levicové sociální snahy o jakési údajně bezpracné rovnostářství jedněch s druhými. Pravice přitom sebevědomě hlásá, že život je prý nekonečná a zcela přirozená soutěž, v níž vítězí jen ti pilnější a schopnější, přičemž záměrně ignoruje velký biologický a společenský zádrhel: Nikdo není od přírody nadán ani stejným talentem, ani stejnými duševními schopnostmi a stejně tak i nekonečným zdravím se stejnou fyzickou silou. Zkrátka, nikdo není nadán stejným startem do života, normalizovaným dle nějakého ISO. Celý náš život od samého začátku vždy jednoznačně určují jak vrozené geny a z toho plynoucí budoucí tělesné a duševní zdraví, tak i sociální postavení rodičů a jejich majetek. To jsou okolnosti, na nichž nikdy nový človíček sám žádnou zásluhu nemá. Zároveň však i okolnosti, které každého z nás již předem hmotně a sociálně třídně někam společensky zařazují. Zkrátka, kdo se narodí pod mostem, dál už začne žít jen pod mostem, i kdyby byl genius. Kdo se narodí na zámku, bude knížecím synkem, i kdyby jinak byl zdegenerovaným debilem. A naopak: Tak jako jsou pro společnost potřební lékaři a vědci, stejně tak jsou pro společnost potřební i popeláři a údržbáři kanálů. Pravicová ideologická povýšenost "soutěže" jedněch s druhými je tudíž nejen asociálním, ale i ekonomickým nesmyslem.
Je tedy jasné, že ideologie věčné soutěže je již z principu nejen nelogická, ale je i společensky nemravná a třídně nespravedlivá. Navíc je sociálně nebezpečná, poněvadž namísto lidí, v budoucnu v míru vzájemně spolupracujících, v nich od mládí vychovává bezohledné a fašizující predátory, obdivující boj, který oni zatím nazývají jen "soutěží". (Ostatně, nepřipomíná vám to anabázi idejí knihy Mein Kampf? Mně tedy ano.) Takže, je dobré to vědět. Ideologie věčné soutěže generuje v lidech sobce, křiváky, intrikány a násilníky, především ze sociální třídy těch lépe přírodou vybavených proti těm, jimž osud dal do vínku darů mnohem méně. Paradoxem toho jevu je přitom fakt, že pojme-li tu ideologii za svou příslušník jen středního stavu, často se z něj stane ještě větší fanatik "svobody cokoliv bezohledného druhým udělat", než boháč líný od narození. Nu a .. zkombinuje-li se potom taková situace s fenoménem majetku jakožto kriteriem společenského postavení, pak chudý kriminálník po celý život zůstane už jen kriminálníkem, zatímco bohatý zločinec se zlatým řetězem na krku bude apriori považován za úspěšného člověka – a morální deformace společnosti se tím dovrší. Je to jednoduché: Pouze převaha mocných kriminálníků generuje kriminální stát. A důsledek? Tak, jako levice zvrhlá do totality má tendenci ke krutému bolševismu, tak i demokracie, totalitně ovládaná pravicí – má vždy nakročeno ke kriminálnímu fašismu. Zákony prosazuje silou a její extrémistické holé lebky už jen jasně naznačují, jaká že je na obzoru takového státu jeho budoucnost.
Před třiadvaceti lety jsme demonstrovali za ukončení totality, kdy trvale vládla jedna politická strana, která svou vedoucí úlohu ve státě měla dokonce zakotvenu v Ústavě. Ochotná soudobá propaganda nám již třiadvacet let líčí tehdejší zbití studentů na Národní třídě pendreky policajtů jako typický "komunistický" mocenský znak a přitom cudně zamlčuje, že stejné bití pendreky dodnes předvádějí donucovací ozbrojené složky vlád i v jiných zemích, kde přitom v Ústavě nikdy žádný "Paragraf 4" o vedoucí úloze nějaké Strany nikdy neměli. Jaký je tedy rozdíl mezi pendreky komunistickými a pendreky demokratickými? Že by jen v rafinovanosti té dnešní propagandy? Že by jen v míře zamlčování, že každé státní násilí proti občanům má na svědomí vždy jen několik mocenských jedinců, které ten donucovací aparát na rozkaz musí vždy právě poslouchat?
A jaké další poučení nám z toho vyplyne? Je to především odpověď na otázku Tribuna z jeho nedávného článku na OM, když se tázal slovy: "Kde udělali soudruzi z KSČ chybu?". Co vlastně znamená rozhodnutí, zakotvit si do Ústavy pro sebe, jako pro jedinou politickou stranu, vedoucí úlohu ve státě? Znamená to mít tam zakotvenu nejen univerzální exekutivní a zákonodárnou pravomoc, ale i totální systémovou zodpovědnost. Logicky, má-li pak někdo takto na hony viditelnou zodpovědnost, tak jmenovitě nese vinu i za všechno negativní, nejen včetně dávných nezákoností, cenzury a perzekucí, ale i násilné a hospodářské kriminality – a korupce dnes. Úspěchy jsou samozřejmostí, chyby však jsou pro kritiky výzvou k volání po likvidaci systému. Výzvou, která má-li masivní mediální a hmotnou podporu ze zahraničí – nakonec domácí vůdce samotné unaví.
Pokud nám právě toto bude jasné, pak si teprve nyní my sami domyslíme, co kdysi komunisté zřejmě nedomysleli (pokud ovšem ten "Paragraf 4" nebyl jen výsledkem výhradního tlaku ze strany KSSS). Také pak snadno pochopíme i dvě následovné věci: Za prvé: Ten, kdo má ve fungujícím státě zodpovědnost, nesmí akceptovat korupci, protože by "jeho" systém a "jeho" pozici ta korupce kompromitovala. Z toho důvodu – korupce na nejvyšší úrovni – pak logicky v takovém systému neexistuje. A za druhé: Proč asi by dnešní demokraté sami sobě takovou Ústavu s "Paragrafem 4" nikdy neodhlasovali? Odpověď je snadná: Ovšem, že by to nebylo z lásky k nespokojeným a protestujícím lidovým masám na nějakém Václaváku. Bylo by to jen proto, že je přece mnohem snadnější, mít coby demokraté doživotní trestní imunitu, v pozici i opozici každé čtyři roky ty nejvyšší prebendy, moc a z nich plynoucí zisky – a přitom nenést zodpovědnost za pitomosti vlastních stranických diletantů a kriminálníků i v nejvyšších politických funkcích. Dá rozum, že tak jednoduché řešení se hned tak někde nenajde.
Posametová buržoazně neoliberální ideologie se zprvu skrývala za iluzi Pravdy a Lásky a za heslo "Nejsme jako oni". Když pomineme, že tím si již tehdy Havel a spol. kupovali u lidí jiné občanské měřítko k posuzování jich samých, jako budoucích politiků, aniž by ještě cokoliv provádět začali, pak je dobré si též uvědomit, co z té jejich politiky nakonec zůstalo. Zůstaly fráze o demokracii, přičemž stará prosovětská hesla byla nahrazena hesly o vzorech euroatlantických. Havlův slib o vystoupení ČR z Varšavské smlouvy se sice vyplnil, ale pro změnu za to, jsme nyní v NATO … A další perla: Protože soukromo-vlastnické hospodaření je prý tím nejefektivnějším, tak ekonomiku státu máme nyní rozkradenu do daňových rájů a veřejné služby státu jsou v rozvalu. Takže, jestliže v diskusi u předmětného článku také zazněl názor, že ".. Soudruzi z KSČ udělali tu chybu, že proti sobě postavili radikální, schopné a inteligentní lidi ..", je to názor mylný. Ti údajně "radikální, schopní a inteligentní lidé" dnes ukazují, že jejich přežívání v disentu a pozdější politický úspěch v Sametu nezaručovaly jen jejich morální vlastnosti a politické schopnosti, ale zejména masivní organizační, hmotná a mediální podpora ze zainteresovaného západního zahraničí.
Takže, jak je tomu dnes? Nastoupily finanční a dluhové krize, zato se ještě více zlepšila propaganda, která nám to umí lépe zdůvodnit. Zmizela konkrétní zodpovědnost komunistů za jejich případné chyby v řízení státu, zlepšila se však ideologie demokratů, kteří nám to ještě důkladněji z našich hlav vymluví. Tak jako církve se umí vymlouvat na údajnou zkaženost prostých lidí a na trestající ruku jejich bohů, když jsou války a lidem je moc zle, tak dnešní demokraté k tomu mají chimérické, stejně "božské" a téměř nadglobální "finanční trhy", které prý jen reagují na nenažranost a utrácivost chudých občanů, pročež jsou prý pak jejich vinou státní dluhové krize. Politický režim, který sám v sobě "šlechtí" realitu lži, korupce, pokrytectví a politického násilí, ten má vždy spolehlivě mocensky namířeno přinejmenším do knížecího feudalismu, pokud ne ještě někam dál historicky nazpět. Není se proto čemu divit, když soudci dnes marně a bezmocně volají, že spravedlivé právo již téměř uplatňovat nelze. Leč, musí to tak být?
Všechno by přece mohlo být snadné a bez problémů. Jen kdyby "parasexuální" opojení elit (a jejich námezdných mediálních fanatiků) tou hloupou neoliberální ideologií, majetkem a mocí, se tak zrůdným nestalo. Nic přece nebrání respektu k akademickým titulům či majetku, jsou-li získány poctivě. Nic nebrání uznání vyššího společenského statutu kohokoliv, jestliže ten člověk společnosti prospívá a mocensky druhým neškodí. A co se namísto toho děje u nás? Politika už dávno není služba státu a zůstala jen motivace z politiky pramenících a snadno vydělaných peněz bez zodpovědnosti voličům, bez odvolatelnosti špatných politiků a bez odčinění viny provinilců. Vláda dál hazardně zadlužuje stát, premiér s vážnou tváří klidně v médiích lže, ministr financí záměrně nedělá nic pro zrušení listinných akcií na doručitele a pro zavedení majetkových přiznání, zato však s chutí a zpupně ukazuje, jak dobře umí mluvit jak honák od krav a přitom fackovat mladistvé kritiky své osoby. Ve vládě se střídají neumětelové jako svatí na orloji jen proto, že partaje držící moc – vlastně už nikoho kompetentního prostě nemají. V parlamentu se dělá politika hlasovacího násilí, tzv. demokratická opozice proti tomu "bojuje" planými slovními frázemi a demonstrativními odchody ze Sněmovny do přilehlého bufetu – a všichni ti aktéři té absurdní hry se svorně zaklínají demokracií. Z demokracie přitom zůstala jen fasáda a za ní jen realita arogance moci a humanitárně politicky vybombardovaných lží. Krátce řečeno – Česká bankovně totalitní soukromo-exekutorská republika.
Nuže, přiznejme si to: Státy a jejich zákony jistě vždy byly a i dnes jsou – násilím. Otázka však zní, kam je to násilí směrováno. Zda je to například násilí mezinárodně obranné, anebo útočné a dobyvačné. Zda je to násilí ponižující a vykořisťující vnitrostátní mlčící většinu, anebo násilí, chránící obecnou slušnost, občanskou rovnost, společenskou spravedlnost a řád, před mocenskou libovůlí a kriminalitou. Nic víc. A co je zajímavé? Jako by nikdo z dnešních servisních politických elit ani nevěděl, že stát není papiňák bez tlakové pojistky, kdy z pravicového exekutivního a zákonodárného násilí se jednoho dne může zrodit levicové a všelidové protinásilí fyzické. Protinásilí, kdy fangličky, píšťalky, transparenty a holé ruce – se změní na zápalné láhve a hole v ruce. A kdy že se to může stát? Až dnešní mladá generace zjistí, že politici a bankéři jí ukradli nejen ideály a majetek, ale už i existenční budoucnost. Ale tak to již na světě chodí. Komu dnes není rady, tomu zítra nebude pomoci. Za každou zkušenost mládí se vždy draze zaplatí. Pouhá iluze demokracie dneška pak vyplodí realitu násilí zítřka.
