Jak nezabít Írán

Zahraniční média jsou v těchto dnech informována "spřátelenými vládami" o tom, že červencové zavedení sankcí vůči Íránu je reflektováno hyperinflací, ale především pádem kursu íránského rijálu.


Rijál se prodával před týdnem v kurzu 1 USD za 12.260 íránských rijálů, nebo také za 35.000 rijálů. První kurs je kursem Íránské ústřední banky, druhý kurzem teheránského bazaru. Obchodníci, tedy střední vrstva, jakkoli spjatá s bazárem, se také bouří, ovšem, od petrifikace Ahmadínedžádovy moci je to už po x-té, a bez jakéhokoli viditelného výsledku. Zahraniční "sankčníci", tedy ti, kteří nejen v USA, nýbrž i v EU radostně ohlašovali brzký pád Ahmadínedžáda, kterého "smetou lidové vrstvy, jakmile lid nebude mít co do huby" se, jako vždycky, přepočítali.


Írán je významný světový exportér ropy. Část ropy prodává, protože ji nedokáže zpracovat, a zase ji obratem kupuje, protože pravdou je, že sankce, jestliže se snad vyhnuly firmě Siemens při stavbě jaderné elektrárny v Búšehru, nevyhly se desítkám jiných akcí, které měly znamenat výstavbu íránských rafinerií. Ty existují v podobě stavu, v jakém byly v letech 1978-9, a jejich kapacita se navíc ještě snižuje (nemožnost údržby a koupě ND). Proto republika prodává značná množství surové ropy Ruské federaci, odkud se místo  této surové ropy importuje benzín, kerosin, nafta, výrobky těžké chemie atd. Rusko tak, v podstatě, drží Írán na  velmi materiálním a hmatatelném vodítku, a rozhoduje o tom, kolik ruských kapacit bude nebo nebude vytíženo při zpracování íránské ropy. Přirozeně, z terminálů na jihu země jde ropa "ven" známou cestou přes Hormuz, a lze si těžko představit, že Čínská republika na Tchajwanu (jakožto integrální  součást ČLR) si  bude utahovat "ropný  nebo jiný opasek" třebas po českém vzoru. Navíc v situaci, kdy Japonsko handluje se spornými ostrovy poblíž Formosy a válečné lodě obou stran, potažmo i kontinentálně čínské, už  dávno nejsou plachetnicemi, nebo- džunkami.


Co "sankčníci" absolutně nemají pod kontrolou, je vývoz "v drobném" do Turecka a Jordánska, za které stát a s ním spříznění jednotlivci také inkasují tvrdou měnu. Posledně jmenovaný "export" rozhodně nelze podcenit, a kdo ví, zda íránské dodávky neudržují ve (špatném) chodu i syrský stát, na který útočí bandy ozbrojených cizinců-islamistů.


Íránská zdravotní sestra dostává výplatu v rijálech. Národní banka pak disponuje dotačními tituly, které znamenají, že tato sestřička dostane kuřata, ryži, léky se státními dotacemi vždy, a protože ona přímo dolary nedisponuje, nepotřebuje je, a sankce jí nezajímají. Jiné by to bylo, kdyby byla překupnicí tepichů v bázáru, chtěla tu a tam bokem prodat nějaké "čintamany a ptáky" lačnému cizinci, a dolary by tudíž držela. Třída (střední), která ovšem na rozdíl od ní a desítek milionů Íránců drží dolary, nežije nakupováním kuřat a vajec, nýbrž možnostmi importu iPadů, skvělých vozů s indikátory námrazy zpětného zrcátka, a novými  CD alby Justina Biebera.


Skutečnost pádu ríjálu bere tato vrstva tragicky, ale není to ona, kdo rozhodl o volbě Ahmadínežídově, a není to ona, která je schopná svrhnout teokratický, jakkoli asketizující, režim. Sankčníci se, jako vždy, přepočítali. Co je ovšem jejich chybou (a vlastně k jejich škodě, ztratili  totiž spojence), která se může změnit v tragédii. V momentě, kdy  nějakou nápady pustou hlavu napadne, že onen útok snad stovek izraelských stíhaček na Írán může být dobrym skutkem, vedoucím třeba nikoli přímo do nebe, ale alespoň do Bílého domu. A to je zlé. Pak už se nebude hrát o směnné kurzy dolaru a rijálu, ale, o směnný kurs života íránských dětí. Vade retro, satanas, chce se pomyslet. Žel, satanské nápady bývají často produktem žen. Satan v sukni  existuje, ale nemá femininum.

Přejít do diskuze k článku