Na rozdíl od odboje v roce 1547, kdy se nepodařilo domluvit se ani s německými protestanty, bylo možná stavovské povstání roku 1618 až překombinované. Bylo pojato příliš „zeširoka“, daleko víc do šířky než „do hloubky“. V očích západní protestantské Evropy však byla česká válka zřejmě jen přípravnou fází, která měla Habsburky vyčerpat před dalším bojem, a tak, jakmile se vyskytly problémy, anglická politika Čechy obětovala.
Proto býval Mnichov nazýván také novou Bílou horou a v boji proti fašismu se spatřovala paralela s třicetiletou křižáckou válkou. U Mnichova se však nebojovalo, a tak se dnes jeví jako přiléhavější srovnávat bitvu na Bílé hoře s marnou obranou Jugoslávie, která bojovala také nejen za sebe, ale za celou Evropu proti NATO a Vatikánu – a byla celou Evropou zrazena a obětována.
Nešlo jen o anglického krále, který již někdy v době bitvy na Bílé hoře prodal Habsburkům sto děl. Jelikož byl Jakub I. synem skotské Bloody Mary, skatolické Marie Stuartovny, která byla popravena za přípravu atentátu (ve spolupráci s papežem) na královnu Alžbětu, nebylo to od něj až tak překvapující. Také se již roku 1615 snažil dojednávat sňatek svého syna se španělskou (a tedy habsburskou) princeznou.
„Vyznamenal“ se však také saský kurfiřt Jan Jiří, který se rovněž přidal na stranu Habsburků – za postoupení Horní a Dolní Lužice Sasku. Jan Jiří, agresivní opilec, byl vůbec protestant na baterky. Ostatně už jeho děd Moric se dal k Habsburkům a v bitvě u Mühlberku roku 1547 bojoval na straně Ferdinanda I. proti svému strýci, kurfiřtu Janu Fridrichovi, tehdejšímu českému spojenci. Teď bojoval Moricův vnuk – Jan Jiří na straně vnuka Ferdinanda I. – Ferdinanda II. Pro úplnost dodejme, že zradil i původní spojenec, uherský král Gábor Bethlen.
Naděje na úspěch povstání českých stavů tehdy byly minimální. Evropská politická scéna byla totiž již natolik zpracovaná habsburskými a vatikánskými agenty, že nebyla naděje na nějakou podporu.
Podobně byla zpracována i česká šlechta. Šlechta byla zcela nejednotná jak nábožensky, tak politicky. Připomeňme si rozpad utrakvistů na novoutrakvisty a staroutrakvisty nebo tvrdé perzekuce šlechticů sympatizujících s reformující se Jednotou bratrskou. A konečně, šlechta přestávala být jednotná i národnostně – bylo tu 10 % nově přistěhované cizí, převážně skatolické šlechty.
Jak víme Habsburkové a Vatikán po několik desítiletí vynakládali značné částky na to, aby z řad české šlechty získali konvertity – kolaboranty. (Takovými čerstvými poturčenci byli například defenestrovaní místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu nebo pozdější staroměstský masový vrah Karel z Lichtenštejna.)
Po dlouhou dobu navíc také podíl na moci naprosto neodpovídal náboženským poměrům. – Viz obsazení 100 % úřadů (po převratu v roce 1599) pouze skatolíky, kterých bylo v Čechách jen několik málo procent. (…Jak víme, nebyli „ani 4%“. – Nanejvýš 4 % se uvádějí pro Prahu, s tím, že šlo vesměs o cizince. Pro celou zemi to bude jistě ještě výrazně méně.)
Problémem také byla skutečnost, že se Morava zpočátku k povstání pro opatrnictví Karla staršího ze Žerotína nepřipojila. Morava se k povstání připojila až poté, co ji české vojsko, vedené Matyášem Thurnem, osvobodilo od okupační správy, v čele s kradinálem Františkem z Dietrichštejna.
Problémem bylo i to, že stavovská ústava byla na tehdejší poměry a „vkus“ příliš demokratická, s velmi omezenými pravomocemi krále. – Podobně přece později Západ „musel“ zlikvidovat příliš demokratickou Jugoslávii, s velmi omezenými pravomocemi prezidenta… Dnes samozřejmě můžeme slyšet, že tato ústava demokratická nebyla, že byla „diskriminační“, protože skatolíkům zaručovala stejná práva jako protestantům jenom za podmínky, že se zřeknou otevřeného nepřátelství a provádění teroristických akcí. Opěvovat dobu před touto ústavou, případně celé 16. století, jako dobu větší náboženské snášenlivosti, je scestné. Snášenlivost mezi snášenlivými a nesnášenlivými prostě nefunguje. „Rovnoprávnost“ mezi snášenlivými a nesnášenlivými, kterou například stanovoval Majestát, není ve skutečnosti žádnou rovnoprávností. Představa o možnosti rovnoprávného soužití mezi protestanty a skatolíky byl jen velký omyl. Jak víme, skatolická „církev“ a snášenlivost jsou neslučitelné. V případě konfliktu se skatolickou „církví“ totiž proti sobě nestojí dva názory, ale názor proti diagnóze. …Věděl to i Matyáš Thurn, když říkal, že jakýkoli pokus o smír protestantů s Ferdinandem Štýrským je nemožný a nesmyslný.
…Problém také byl, že ne každému vyhovovalo Fridrichovo kalvínské vyznání. To vyhovovalo spíš českým bratřím, ale ne luteránům, kterých byla většina.
Foto: Jindřich Matyáš Thurn
