Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – 9. díl: Svatý Prokop, Sázavský klášter a zrádný Vintíř

Po smrti Boleslava II. se u moci vystřídali tři jeho synové a dvě polská knížata. Přemyslovci byli totiž s polským knížecím rodem spřízněni. Otec Boleslava Chrabrého, Měšek, měl za ženu Boleslavovu sestru Doubravu, která do Polska přinesla „křesťanství“.


Kolem roku 1032 byl založen pravoslavný Sázavský klášter, v čele s opatem Prokopem. Podle pověsti se kníže Oldřich setkal s Prokopem, když byl na lovu, vybral si jej za svého zpovědníka a dal mu prostředky k založení kláštera. Jeho syn Břetislav pak v podpoře Sázavského kláštera pokračoval. Sázavský klášter udržoval živé styky s celým pravoslavným východem. Jeho prostřednictvím se například dostávala literární díla z Čech na Rus, odkud se k nám zase dostalo uctívání ruských světců, mučedníků Glěba a Borise. Byl to jediný klášter v Čechách se slovanskou liturgií. I když se někdy nazývá arciklášterem, což by znamenalo, že byl mateřským klášterem, který měl ještě jiné kláštery pobočné. Po roce 1054, kdy došlo k odpadnutí římského patriarchátu od čtyř východních patriarchátů, byli mniši Spytihněvem II. vyhnáni, ale po šesti letech, jak prý i Prokop před svou smrtí roku 1053 sám předpověděl, je Vratislav II. opět pozval zpět.


Prokop pocházel ze šlechtické rodiny. Již podle řeckého jména Prokop, které mu rodiče dali, je zřejmé, že byli orientováni pravoslavně. (Tvrzení, že jeho předkové pocházeli z Moravy, odkud uprchli před maďarskými nájezdy, mohlo vzniknout až později, v domnění, že jen tak je možné vysvětlit jeho staroslověnskou vzdělanost.) Prokop údajně studoval na Vyšehradě, kde tehdy vzkvétala slovanská teologická škola, která tam byla snad již od dob knížete Bořivoje. Vzhledem k tomu, že Vyšehrad byl jediným místem v Čechách, které nebylo za polské okupace dobyto (snad kromě hradu Dřevíče), nemusela být její činnost přerušena. Dokonce můžeme bez nadsázky říci, že kolem roku 1000 byl právě Vyšehrad jakýmsi středem Evropy, kde se uchovala, přežila řádění Silvestra II. (na jehož stranu se tehdy přidaly i Polsko a Uhry), a odkud se pak opět šířila slovanská vzdělanost. Na Vyšehradě se Prokop také stal kanovníkem, později byl vysvěcen na pravoslavného kněze, ještě později se stal poustevníkem a nakonec opatem.


(Pověst o tom, jak Prokop oral pomocí zapřažených čertů, může obrazně znamenat, že měl autoritu i u představitelů latinské liturgie. …Trochu méně vážně: To, že čerti byli katolíci, můžeme vyvodit i ze známého rčení „čerti se žení“. Proč by jinak dodržovali zvyk zavedený „církví“ v rámci protireformace? Navíc povídačky o čertech šířili jezuité v době, kdy byly sňatky neskatolíků i zakázány. Prokop byl roku 1204 kupodivu také kanonizován, prohlášen za svatého. Bylo to však možné jenom díky tomu, že papež Inocenc III. si v té době chtěl naklonit Přemysla I.)


Břetislav I. (1034-1055) měl skutečně veliké aspirace. Měl v úmyslu založit velkou Západoslovanskou říši. Sázavský klášter se měl stát centrem, odkud by se po celé této říši šířila cyrilometodějská liturgie. (Spíš konstantinometodějská, protože cyrilometodějská není zrovna nejvhodnější název, vzhledem k tomu, že Konstantin byl po celý život Konstantinem, a pod jménem Cyril byl, zhruba řečeno, pouze evidován v Římě v nemocnici, kde umíral.)


Po smrti císaře Konráda II., k níž došlo roku 1039, využil Břetislav situace (kterou však zřejmě dobře neodhadl, neboť otonská renesance již zřejmě dozněla), a provedl velkolepou maškarádu s přenesením Vojtěchových ostatků z Hnězdna (Gniezno) do Prahy. Pak požádal Řím, aby bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, aby se Praha stala sídlem metropolity slovanských národů. Zároveň usiloval i o říšskou korunu. Samozřejmě narazil na odpor a nový německý král Jindřich III. proti němu vytáhl.


Roku 1040 Břetislav I. v bitvě u Brůdku na Šumavě Jindřichova vojska porazil, ale následujícího roku Němci česká vojska obešli a dostali se až k Praze. (Špeha Vintíře, správně Güntera, který tehdy převedl vojska přes hraniční prales Břetislavovi do zad, dosud uctívají v břevnovském klášteře. Tento zrádce a kolaborant je prohlašován za „blahoslaveného“ a nazýván „svatým“, ačkoli jej ani sama „církev“ za svatého nikdy neprohlásila.)


Foto:  Socha sv. Vintíře, autor: Ondřej Koníček

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments