Pro úplnost si dodejme, že na Moravě, kde byla v té době větší náboženská tolerance než v Čechách, v době rozkvětu Jednoty bratrské pobývala také početná německá protestantská sekta novokřtěnců (anabaptisté, habáni). Byli to hlavně následovníci německého reformátora Tomáše Müntzera, prchající po porážce selského povstání. První skupinu, která pak pobývala v Mikulově, přivedl roku 1526 Baltazar Hubmaier. Po jeho upálení (1528) vedl moravské novokřtěnce až do svého upálení (1536) Jakub Hutter, podle něhož se nazývají také huterité. V prvních deseti letech přišlo z jižního Německa a z Rakouska, kde je Ferdinand I. upaloval, asi 15 000 osob. Přes pronásledování se novokřtěnci na Moravě udrželi a rozšířili. Odhady jejich pozdějšího počtu se různí. Uvádí se až 70 000. Po roce 1622 museli i novokřtěnci utéci. Odešli do Uher, což tehdy, jak víme, znamenalo hlavně Slovensko.
…Přes „tradiční“ pohled na Moravu jako na skatolickou zemi se na Moravě udržela větší náboženská tolerance než v Čechách i po třicetileté křižácké válce.
Renesance není znovuzrozením starého Říma, jak se často tvrdí, ale znovuzrozením Byzance. Renesance znamená obnovení byzantské vzdělanosti, ne kopírování Říma. Pokud jde o renesanční vzdělanost – humanismus, je to dost jednoznačné. Pokud jde o renesanční architekturu, ta vznikla s dost velkým zpožděním za humanismem, a paradoxně se rozšířila právě v době, kdy byl již humanismus potlačován. Přesto se uvádí, že první generace renesančních architektů (Filip Brunelleschi ve Florencii) čerpala ze starokřesťanské – tedy opět Byzancí ovlivněné architektury. Teprve další generace se začala inspirovat stavbami starého Říma. Architektura byla v Římě také v podstatě tím jediným, co přetrvalo nesčetné germánské a jiné vpády. Z „nehmotné“ kultury se v Římě nezachovalo v podstatě nic. „Církevní“ knihovnu začíná budovat až Petrarca v Avignonu. Ať to zní dnes sebeparadoxněji, díla řeckých a latinských předkřesťanských filosofů se k nám nedostala přes Řím, ale právě přes Byzanc. Proto se renesance rozbíhá naplno až po roce 1453, po pádu Byzantské říše – po dobytí Byzance Turky, kdy byzantští učenci museli prchnout do Evropy. Opožděný nástup renesance, jakožto stavebního slohu, možná můžeme vysvětlit i tím, že humanistům gotika vyhovovala jako dostatečně pohanská.
Po vypuknutí renesance v plné síle – po roce 1453 – si „církev“ uvědomila nebezpečí, a hned se pustila do útoku. Prvním papežem, který se neúprosně postavil proti právě se vzmáhající renesanci, byl Pij II., původním jménem Aeneas Sylvius Piccolomini, který je dosud někdy považován za humanistu. Je to dost absurdní, protože přinejmenším poté, co se stal papežem, se stal také největším antihumanistou a nepřítelem renesance vůbec. Připomeňme si, jak se postavil proti renesančnímu Jiřímu z Poděbrad. A byl to právě Aeneas, kdo hned, jak se stal papežem, odmítl podřízenost papeže koncilu, kterou zprvu hlásal, a naopak opět prosazoval papežskou světovládu. Tím dal papežům zcela nekontrolovatelnou moc a umožnil tak nástup v podstatě nepřetržité linie homosexuálních papežů (až na pár bisexuálních výjimek), počínaje jeho nástupcem Pavlem II., kterého oslovoval „boží Marie“. Ti pak, kromě toho, že likvidovali jakýkoliv náznak humanismu, renesance, sebenepatrnější projev duchovnosti a individuality vůbec, z nenávisti k ženám zavedli upalování „čarodějnic“ a později jeho novodobější formu – zákazy potratů. Těžko říci, jestli byl homosexuální i Aeneas. Ve svých pornografických knihách homosexualitu chválil, což však v té době bylo módou. Jeho vztah k Lukrécii však byl každopádně zvláštní.
Rozhodující etapou v boji proti renesanci a humanismu byl tridentský koncil, který se konal v letech 1545-1563. (I když můžeme v podstatě říci renesance = reformace, přesto považují za správnější mluvit o protirenesanci, a ne o protireformaci, neboť cílem nebyl jenom boj proti reformním snahám, ale proti renesančnímu myšlení vůbec.)
Na tridentském koncilu bylo stanoveno, jak má vypadat výzdoba kostelů (třpytivé cetky a krev) – de facto na něm bylo vymyšleno baroko. A můžeme říci, že renesancí zvráceného Říma je právě baroko – se svým homosexuálním klérem a sadistickými výjevy.
Koncil zakázal, z podnětu Karla Boromejského, stavbu kruhových kostelů a kaplí, které byly prohlášeny za „pohanské“ – čímž ovšem bylo myšleno byzantské. …Připomeňme si Byzancí ovlivněné karolínské a otonské rotundy i centrální renesanční stavby, čerpající ze stejného zdroje.
Také teprve od koncilu se rozjíždí skutečně ve velkém sadistické mučení a upalování „čarodějnic“ – podle odhadů byly upáleny až dva milióny žen. Předtím šlo „jen“ o tisíce až desetitisíce, navíc do vydání Kladiva na čarodějnice nešlo o systematické upalování žen, ale o upalování příslušníků různých křesťanských směrů, bez rozdílu pohlaví. – Až v této době k tomu měl Vatikán vytvořen dosazováním milenců do funkcí dostatečně rozsáhlý aparát.
Šlo o boj proti heterosexualitě, s hlavním cílem oslabit protestanty tím, že budou zbaveni možnosti sexu. Z toho důvodu byla na koncilu vymyšlena svátost manželství, které se předtím nebralo tak vážně. …Jak říkám, ženám byly nadále nabízeny dvě možnosti: buď „pod čepec“, nebo na hranici. (V oblastech východní Evropy, které byly pod vlivem byzantské církve, k žádným honům na „čarodějnice“ nedošlo.) „Třetí pilíř“ protisexuální reformy – zákaz potratů – se tehdy prosadit nepodařilo. V době koncilu je ještě i „církev“ schvalovala, pak je sice Sixt V. v roce 1588 zakázal, a hned na to Řehoř XIV. roku 1590 zákaz zrušil.
Foto 1: Baltazar Hubmaier
Foto 2: Jakub Hutter
