Po odchodu švédských vojsk se Habsburkové pustili do rozsáhlého skatolizačního tažení v duchu „obnoveného zřízení zemského“, které prohlašovalo jiné než římské vyznání za „zločin proti státu“. Hned zpočátku se „vyznamenal“ deviantně násilnický Caramuel z Lobkovic, ale jeho genocidní nařízení, která opět zakazovala i pohřbívat mrtvé, zastavil sám císař. V letech 1651-1654 pak prošla protirenesanční komise s vojenskými oddíly všemi kraji a prováděla násilnou rektolizaci. Byly zavedeny každoroční povinné zpovědi – všichni obyvatelé se museli dostavit k výslechu. Zpovědní výkazy se od roku 1656 zasílaly místodržitelské kanceláři. Byla kontrolována povinná účast poddaných při obřadech v kostelech. Následovala nová velká vlna emigrace. Právě tehdy odešlo poslední německé protestantské obyvatelstvo z pohraničních oblastí severních Čech do sousedního Saska a do Slezska. Za „první fázi“ skatolizace v této době se považuje období do roku 1680. Pak trochu polevuje, a druhá fáze nastupuje za Karla VI.
Jezuitští teroristé však nelenili ani v mezidobí: roku 1683 – k údajnému třístému výročí jeho smrti – na Karlův most umístili sochu Jana Nepomuckého. V rámci jezuitské propagandy pak byl v letech 1705-1714 celý most znešvařen tolik opěvovanými barokními sochami. (Abychom si přiblížili dnes posmívaný výraz „jezuitské tmářství“, připomeňme si, že jezuité osadili Karlův most sochami v souvislosti s úplným zatměním Slunce v Čechách v roce 1706. …A připomeňme si, že vražda Jana Husa v Kostnici se také konala za úplného zatmění Slunce.) Na boku svatojiřské baziliky byla přistavena Nepomuckého kaple. Sochami měly být osazeny ještě výklenky na Nových zámeckých schodech, ale k tomu již nedošlo. Smyslem bylo určit trasu, po které měli věřící jít – ze Starého města přes Karlův most, po zámeckých schodech – a pak na Pražském hradě, v Nepomuckého kapli, odevzdat peníze. Letopočet úmrtí Nepomuckého byl nejspíš změněn (snížen o deset let) z důvodu, aby nemohl být Nepomucký spojován s pravou příčinou své smrti – král Václav IV. jej osobně umučil za to, že v roce 1389 zorganizoval pogrom na pražské Židy.
Za jezuity odchovaného Karla VI. doba temna a duchovního útisku vyvrcholila. Byl obnoven protirenesanční teror (poté, co poněkud polevil za vlády jeho bratra Josefa I., který jezuity ze svého dvora vyhnal). Karel VI. od roku 1717 vydával další a další patenty proti neskatolíkům, prohlašující neskatolictví za „zločin proti státu“, za který on nařizoval zavraždění. (Za zločin proti státu bylo ale neskatolictví prohlašováno i za Leopolda I., za Josefa I., a pak ovšem také za Marie Terezie.) Zavraždění nařizoval také za přechovávání neskatolíků a přinášení a rozšiřování neskatolických knih. Jezuité za ozbrojené asistence prohledávali domy podezřelých a hledali zakázané knihy. Mnoho knih bylo spáleno jenom proto, že byly psány česky. Součástí císařských patentů byl i zákaz „nedovoleného shromažďování“, který však byl také obsažen již v „obnoveném zřízení zemském“. Lidé podezřelí z „kacířství“ byli zatýkáni po tisících.
V roce 1729 byl Jan Nepomucký (ve skutečnosti Jan z Pomuka – i v tom zde máme obsaženou negaci) prohlášen za sratého. Tím mělo být dovršeno protirenesanční tažení, Nepomucký se měl stát symbolem vítězství protirenesance. …Nevím, jestli bychom v něm, vzhledem k tomu, co se k jeho postavě váže, neměli spatřovat rovnou fašistický symbol. Aby mohl být někdo prohlášen za sratého, musí u něj být prokázán nějaký zázrak. V případě Nepomuckého „zázrak“ spočíval v tom, že když otevřeli jeho hrob, zjistili, že měl mozek velký jako jazyk. Součástí obřadu sratořečení byla v Praze i rituální vražda člověka se symbolickým jménem Tomáš Svoboda. Nepomuckého kult pak jezuité nejen intenzívně vnucovali českému obyvatelstvu, ale rozšířili jej i všude po světě, kde působili – například v Maďarsku a Bavorsku, ale i v zámoří. V Čechách měl kult Nepomuckého sloužit k vymýcení vzpomínky na Jana Husa. …Snad za všechno mluví jezuitské řeči o potřebě „přeměny kacířských Čech na sraté“.
Pokus o zavedení upalování čarodějnic v této době v Českých zemích naproti tomu skončil fiaskem. Inkvizitor nejznámějšího procesu (na Šumpersku) byl totiž tak horlivý, že upálil i skatolického faráře (celkem upálil 104 osob). – Byl to prý jediný takový případ v celé Evropě na několik milionů upálených. Celkem však bylo v Čechách a na Moravě i tak, pokud se sečtou oběti méně známých procesů, upáleno několik tisíc lidí.
Ale nepálili se jen lidi. Roku 1729 vydal jezuita Antonín Koniáš (správně česky se jmenoval Koňas) komentovaný seznam zakázané literatury. Podle něj pak jezuité hledali zakázané knihy a veřejně je pálili. Sám Koniáš spálil na 60 000 knih. Někdy se uvádí menší číslo – bývá citován, jak se sám chlubí, že spálil 30 000 knih. To však není konečný počet, to byl ještě v plném „rozletu“.
Paradoxně právě v této době největšího temna, roku 1732, byl postaven první pravoslavný chrám v Praze, kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Postavili si jej mniši, kteří byli vyhnáni ze svého předchozího kláštera „Na Slovanech“. Do původně slovanského kláštera přišli v pobělohorské době španělští benediktini a vyhnaní slovanští mniši dostali náhradou budovu bývalé premonstrátské koleje, v sousedství sv. Mikuláše. Jejich řád byl později za josefínských reforem roku 1785 zrušen a pravoslavné bohoslužby v kostele byly obnoveny až roku 1874, kdy na pravoslaví přestoupila značná část české inteligence. Právě od této pravoslavné skupiny pak také vzešel podnět k vybudování pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí.
Foto: Caramuel z Lobkovic
Čerň mohelnické historie – poprava domnělého čaroděje Lautnera
Čarodějnické procesy na Moravě a ve Slezsku
Kladivo na čarodějnice: Fanatickému Bobligovi zlomila vaz až hamižnost!
Severomoravské čarodějné procesy – inkviziční soudce J. F. Boblig z Edelstadtu
Čarodějnice – procesy v Českých zemích
Ze „středověkých“ honů na čarodějnice
Kljč kacýřské bludy k rozeznánj otwjragjcý k wykořeněnj zamjkagjcý (etc.) (eKniha Google)
