Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – díl 46: Doba temna

Často slyšíme o tom, jak jezuité při moru obětavě ošetřovali nemocné, a kolik jich přitom zahynulo. Ať však počítáme, jak počítáme, počet obětí moru byl u jezuitů ze všech skupin společnosti nejmenší. To buď o velké obětavosti nesvědčí – vypadá to, jako by se před morem spíš skrývali, nebo je tu ještě jiná možnost: Ošetřující personál onemocní jen zřídkakdy, neboť stykem s nemocnými, za dodržování hygienických zásad, si proti nemocem vytváří imunitu. Nešlo tedy ve skutečnosti o tak velký risk, neobětovali sebe, i když musíme připustit, že obětovali svůj čas, který mohli strávit „rozjímáním“.


Existenci doby temna je u dnešních autorů módní popírat. Podobně jako k nám, jak vymírají pamětníci, z Ameriky přichází popírání existence nacistického holocaustu. A tak je doba po Bílé hoře líčena jako doba, kdy měl člověk úžasné možnosti kariéry – stačilo přece jen vstoupit do římské „církve“ a naučit se německy. Ti samí autoři, kteří popírají dobu temna a tvrdí takovéto věci, však z nějakého nevysvětlitelného důvodu zároveň trvají na tom, že v letech 1948-1989 byla v Československu doba nesvobody, a nechtějí moc slyšet, že pokud chtěli dělat kariéru, mohli vstoupit do komunistické strany a naučit se rusky. Možná proto, že kariéru právě takovým způsobem dělali a dnes se k tomu nechtějí moc hlásit. (Existuje navíc jistý rozdíl: Pokud někdo kariéru „za komunismu“ dělat nechtěl, na rozdíl od Habsburků jej ke vstupu do strany nikdo pohrůžkou zavraždění nenutil.)


Na tvrzení, že to u nás v pobělohorské době nebylo tak zlé, jak se tvrdí, je možné říci jenom jedno: Bylo to ještě horší. Vždyť v podstatě veškeré popisy pobělohorské situace u nás vznikají za habsburské cenzury, kdy nebylo možné říci naplno, jak se věci opravdu měly. Rozhodně není pravdou, že by pohled, který známe ze starších knih, byl „pouze pohledem z protestantského hlediska“. Naopak je až příliš upravený právě opačným směrem. Jednak mnozí z dnes odsuzovaných autorů protestanty nebyli, a pak i protestantští autoři skutečnost velice cedili, nejen z ohledu na cenzuru, ale snažili se vyjít skatolíkům vstříc, a vytvářeli jakýsi kompromisní „pohled“, který by byl přijatelný pro obě „strany“.


Je sice pravda, že v některých směrech nebyl ani po Bílé hoře útlak ještě tak velký jako dnes, ale hledat v barokní době něco pozitivního je čirou nekrofilií, jako celé baroko samo. …Hledat něco pozitivního v baroku je podobné, jako se rozplývat například nad tím, jaký byl „skvělý pořádek a dokonalá organizace“ v nacistických koncentračních táborech, případně stejně nekrofilní, jako hledat něco pozitivního na dnešní době.


Dnešní „argumenty“, že Češi se neměli v roce 1618 co „bouřit“, protože jiní na tom tehdy byli ještě hůř, žádnými argumenty nejsou. Jak víme, genocida českého národa byla plánována, a nebýt publicity, kterou povstání vyvolalo, mohla by být „v tichosti“ provedena ještě důkladněji. Podobně tvrzení, že před rokem 1618 byla v Českých zemích tak velká náboženská svoboda, že se s tím „muselo něco udělat“, aby České země splňovaly evropské normy, vypovídají spíš o autorovi takového tvrzení, a ne o dané situaci. Navíc v případě Českých zemí nešlo o pouhý boj protestantů se skatolíky, jako v ostatní Evropě, ale o násilné vnucení skatolictví zemi, ve které nikdy nebylo.


Po zavedení nevolnictví i ve východní Evropě byla – podle plánu jezuitských teroristů na likvidaci pravoslavné církve – unijským diktátem v Brestu, roku 1596, podřízením pravoslavné církve na Polskem okupovaných částech Ruska papeži, násilím vytvořena „uniatská církev“. Po třicetileté křižácké válce se jezuitští teroristé pokoušeli „unii“ násilím zavést i na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, ale neúspěšně. Podařilo se to až za skatolické fanatičky Marie Terezie.


Asi ne neprávem přirovnává Ernest Denis pobělohorské Čechy k „jezuitskému státu“ v Paraguaji. (Tehdejší Paraguay zahrnovala i území patřící dnes Brazílii, Uruguaji a Argentině.) Jezuitská říše tam byla založena roku 1609 a vytrvala 150 let. V tomto „ideálním státě“ Indiáni nesměli mít žádný osobní majetek. Dokonce i kuchyňský nůž, který dostával každý novomanželský pár, nebyl jejich majetkem, ale byl pouze zapůjčen od jezuitů. (V podstatě šlo o první novomanželskou půjčku.) Podobně nesměli sami rozhodovat o svém čase a o své osobě, neměli právo na vlastní úsudek. Nesměli se učit španělsky, nebyla možná změna jejich postavení. Nebyla jim ponechána žádná svoboda. Byli stále pod dohledem a za nejmenší „přestupky“ byli přísně trestáni. Pracovali jenom za stravu, i oděv byl jenom zapůjčen. Ukázalo se, že jsou velmi zruční, a tak zlaté indiánské ruce vyráběly všechno, co existovalo v Evropě, např. i hodinky, hodiny, hudební nástroje, varhany, kněžská roucha, malovaly se obrazy, opisovaly se knihy, a to s takovou zručností, že bylo těžké rozeznat kopii od originálu. Z každé indiánské osady měli jezuité roční zisk 10 miliónů dolarů.


Foto 1: Obnovené „právo“ a zřízení „protektorátu“


Foto 2: Trestní zákoník Marie Terezie


Obnovené zřízení zemské“

Robotní patent Leopolda I.

Constitutio Criminalis Theresiana

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments