Ke konci 18. století u nás začíná národní obrození. Podle Ernesta Denise, který obrození nazývá přímo renesancí, je to způsobeno hlavně tím, že do Čech tehdy přicházejí Rousseauovy myšlenky, které odpovídají potřebám slovanských národů, zaujatých pro rovnost. U nás poněkud splývají pojmy osvícenství a obrození, a to buď úplně, nebo je osvícenství považováno za první fázi obrození. Pokud jde o osvícenství, název je volen jako protiklad proti skatolickému temnu. A připomeňme si také, že Immanuel Kant řekl, že osvícený je ten, kdo odmítá pyšné jméno tolerance. (…Jak může někdo tvrdit, že toleruje něco, do čeho mu vůbec nic není.) Nejasnost také působí skutečnost, že první obrozenci používali němčinu. Tehdy však ještě nešlo o konflikt čeština x němčina, ale o konflikt němčina x latina, o používání němčiny jako jazyka vzdělanců, oproti dosavadní latině – jazyka jezuitské pseudovzdělanosti.
Nejvýznamnějším obrozencem pak je Josef Dobrovský (1753-1829), kněz, který odmítal celibát, zakladatel slavistiky. Pro obnovu českého jazyka měl hlavně velký význam jeho Německo-český slovník a Zevrubná mluvnice české řeči.
Obrození tedy bylo namířeno hlavně proti skatolickému útlaku, slovenští obrozenci byli luteráni, z českých například František Palacký český bratr. Pokud jde o slovenštinu, tu prosazovali jako první trnavští jezuité, aby Slováky odvrátili od „kacířského českého jazyka“, jehož se na Slovensku užívalo při luteránské bohoslužbě. A aby omezili styk s Českými zeměmi vůbec. Proto byli i slovenští obrozenci proti jejímu zavádění.
František II. (1792-1835) nařídil zdvojnásobení cenzury, a aby i pak byli kněží velmi opatrní v půjčování tiskovin. Jedna z cest, kterou se tehdy k lidem dostávaly informace, totiž byla ta, že někteří vesničtí kněží odebírali noviny, které pak půjčovali sedlákům. Policie zvláště pátrala po „zakázaných“ knihách, byly zakázány veřejné knihovny a čítárny, cenzoři prohlíželi i tabatěrky, hračky, vějíře. Roku 1801 byly cenzurou znovu zkoumány knihy vyšlé po roce 1780 a bylo z nich zakázáno asi 2500 titulů. Byl povolen tisk jen politických zpráv dodaných vládou. Archivní materiály z doby po roce 1740 byly nepřístupné. Cenzura byla horší než v samotném Římě, byly prohledávány byty, jestli žáci nečtou něco kromě učebnic, universitní studenti museli chodit pravidelně ke zpovědi.
Jinověrci podléhali různým vedlejším poplatkům z individuality, roku 1797 proběhl inscenovaný proces ohledně údajné „helvétské rebélie“. Opět se používalo mučení.
Ani za Františka se však vztah státu a „církve“, přestože byl „církvi“ opět svěřen dohled nad školami, oproti době Josefa II. zásadně neměnil. Styky biskupů s papežem byly pod přísným dohledem, farář byl považován v první řadě za pomocníka policie. A jak se uvádí: Čechy zůstaly i v této době zemí hluboké náboženské lhostejnosti.
Je sice pravda, že bylo postaveno mnoho nových far – za peníze získané Josefovým zrušením klášterů. V rámci otrockých prací (v rámci stále pokračujících robot) bylo poddanými zadarmo postaveno i mnoho kostelů. – Myslím, že k oddanosti obyvatel vůči římskému kultu to asi moc nepřispělo. (Údaje o tom, kolik kostelů bylo postaveno v barokní době, jsou zavádějící – do počtu jsou zahrnuty i tyto vesnické barokní kostelíky, které byly stavěny v době, kdy ve městech převládal empír.)
Vlivem prosazování němčiny do škol za Marie Terezie a Josefa II. navíc došlo k tomu, že skoro všichni kněží mluvili, a hlavně kázali německy. A prostí lidé jim nerozuměli. Situace se začínala podobat situaci ve středověku, kdy u nás byli skatolíky němečtí měšťané, ale ne české vesnické obyvatelstvo. …„Církev“ mohla nabýt vlivu až poté, co se vlivem národního obrození prosadila čeština a česky se naučili i kněží. To však neprobíhalo nijak rychle, neboť po roce 1848 opět nastoupily tvrdé germanizační snahy.
Jak psal Ernest Denis ještě na začátku 20. století: v Rakousku ještě dnes není země, kde by činnost kněžstva méně pronikla mezi lid. (O moc úspěšnější nebyli Habsburkové a Řím ani na Slovensku, kde bylo ještě na začátku 20. století 40 % protestantů.)
Během napoleonských válek docházelo od roku 1798 k průchodům ruských vojsk Českými zeměmi (v roce 1799 i Prahou) – po dlouhé době tak dochází ke kontaktu českého obyvatelstva s pravoslavím. Roste národní uvědomění slovanských národů, po celé východní Evropě se probouzejí myšlenky slovanské vzájemnosti. Roku 1826 vzniká Matice srbská, vydavatelská organizace na podporu srbské literatury, která se stala vzorem pro zakládání matic u ostatních slovanských národů. Matice česká byla založena v roce 1831.
Po napoleonských válkách se opět na výsluní moci vrátil papež, kterého předtím Josef II., pařížští revolucionáři, ani Napoleon nemínili až tak považovat za vládce zeměkoule. Papež obnovil svůj osvědčený nástroj moci – jezuitskou teroristickou organizaci (jejímž nástrojem se ovšem brzy stal on sám). Dochází k restauraci moci římské „církve“, ovšem k takové restauraci, ve které Řím nemusí platit – i nové kostely u nás přeci museli poddaní stavět zadarmo v rámci robot. Ani římská „církev“ však nebyla jednotná. Už nestačilo být jenom jejím členem. Pronásledováni byli i ti členové římské „církve“, u kterých bylo podezření, že jsou moc osvícení.
Foto 1: Josef Dobrovský
Foto 2: František Palacký
Kostel v Lipovci – údaje o stavbě kostela v rámci roboty v roce 1823
Ojedinělá ukázka cenzurní činnosti rakouské policie
