Stále narůstající policejní a římský teror vedl roku 1848 k revoluci ve většině evropských zemí. Tato revoluční hnutí, převážně za občanská práva a osobní svobody, byla všude brutálně potlačena. Nejdál zašla revoluce v Římě, odkud byl papež Pij IX. vyhnán, a byla vyhlášena Římská republika.
K revolučním požadavkům se tehdy, na schůzi ve Svatováclavských lázních v Praze (poblíž kostela sv. Václava na Zderaze), připojili i Češi. Ve stejnou dobu byl do Prahy svolán i Slovanský sjezd. V době Slovanského sjezdu (4. června) byla na Koňském trhu – Václavském náměstí, u sochy sv. Václava (ještě té staré Bendlovy, která je dnes na Vyšehradě), za velké účasti sloužena pravoslavná mše. Příliš podle představ Říma asi nebyla ani mše z 12. června, kterou sloužil bývalý kněz, a jejíž účastníci byli cestou z ní napadeni vojskem. Ostatně tam šel s tím, že si myslel, že je objednána opět od Slovanského sjezdu, a ne od revolučních vůdců.
V té době probíhala obrovská dezinformační kampaň, Němci tvrdili, že Německo je „ohroženo moderními husity“ a vyzývali k protičeské křižácké válce. (Pokud jde o ohlasy husitství v pražském povstání, není bez zajímavosti, že známý ruský anarchista Michail Bakunin, který byl v té době v Praze jako účastník sjezdu, měl anglický pas vystavený na jméno Anserson – Husův syn.)
Skutečnost, že se původně demokratické hnutí v Německu změnilo v protislovanskou kampaň (podobně tomu bylo také v Uhrách), bývá považována za hlavní příčinu porážky revolučního hnutí roku 1848 v celé Evropě. Na postavení Němců proti Slovanům tedy nutně měl někdo zájem. Po potlačení hnutí byl ve všech zemích zaveden ještě větší policejní a římský teror. Místo cenzury byl tisk zakázán úplně a z restaurace moci římské „církve“ se stal přepychový hotel.
…Nezbývá než si připomenout, že kdyby revoluce roku 1848 zvítězila, znamenalo by to hlavně konec moci římské „církve“. Římská „církev“, tak jak ji dnes známe, by prostě neexistovala. Tuto skutečnost tehdy nepochopil mladý Marx, nechal se ovlivnit tehdejší protofašistickou propagandou, a velmi sprostě nadával Čechům a Slovanům vůbec, že překazili německou „demokratickou“ revoluci. Přitom to byli právě Němci, kdo překazil celoevropskou „proticírkevní“ revoluci.
Vláda Františka Josefa I. začala sice relativně nadějně rušením roboty a desátků (1848 a 1849), samozřejmě za náhradu – z těchto „povinností“ bylo nutno se vyplatit, což se vleklo ještě několik desítek let (do roku 1884). Od roku 1848 ale sílí tlak Říma.
Karel Havlíček Borovský, kterého nám dnes propaganda líčí jako uvědomělého skatolíka, nebyl internován v Brixenu z iniciativy rakouských úřadů, ale z iniciativy „církevních“ představitelů, kterým Bach bezvýhradně podléhal (ostatně Bach pak po svém odstoupení i působil jako vysranec u Sraté stolice). Havlíček v té době již nebyl politicky činný, byl v podstatě „na odpočinku“, nicméně si neodpustil vydat Epištoly kutnohorské, knihu, která byla tehdy jako za Koniáše rakouskými úřady hledána za pomoci četníků po domech a zabavována. Není divu, protože v ní psal, že despocie „církevní“ je vždy sestrou despocie světské, jedna bez druhé neobstojí, a jedna s druhou také padá.
„Církevní“ tlak nakonec vedl k tomu, že František Josef I. roku 1855 uzavřel konkordát mezi rakouskou vládou a Vatikánem, kterým byly zrušeny josefínské reformy, a po kterém nebylo příliš jasné, kdo za nastalé symbiózy trůnu a oltáře v rakouské říši vlastně vládne, jestli on nebo papež. A tak bychom Františka Josefa, který se tituloval „císař z boží milosti“ (na rozdíl od předchozího Ferdinanda, který byl „konstitučním císařem“), možná měli, přinejmenším od roku 1870, kdy byl vyhlášením papežské neomylnosti ve skatolickém kultu i formálně nahrazen bůh papežem, nazývat spíš „císařem“ z papežovy milosti. Samozřejmě se pod kontrolu římské „církve“ dostalo opět školství.
Roku 1866 se pak do Prahy oficiálně vracejí jezuité. Čeští poslanci proti tomu tehdy alespoň protestovali. Za šíření protijezuitského letáku se ovšem zavíralo již roku 1847. Roku 1890 pak byl jezuitům dán Velehrad. Jelikož jezuité Velehrad nikdy předtím neokupovali, nešlo o žádnou „restituci“ – nebo šlo, jak se to vezme. Vzhledem k tomu, že Velehrad jim dal tehdejší ministr kultu a vyučování Gautsch, jednalo se, jak říkám, spíš o nějakou „postelovou záležitost“.
Foto 1: Michail Alexandrovič Bakunin
Foto2: Paul Gautsch von Frankenthurn
Pravda vítězí. Ale nejlíp mečem (o roce 1848)
1848 – ukázka výkupu z roboty a z desátků
