Únor 02, 2012
"Kolaterální vražda": WikiLeaks, 5. dubna 2010 po oficiální dekonspiraci Assange v National Press Clubu, zveřejnily video z kokpitu americké helikoptéry Apache, které ukazuje, jak v červenci 2007 zabili nejméně 12 lidí v Bagdádu, včetně dvou novinářů tiskové agentury Reuters. Více zde
Před minulými Vánocemi se Julián Assange přestěhoval do nového utajeného bydliště v Anglii. Zde ho navštívil reportér Michael Hastings, který rozhovor s ním poté zveřejnil v časopise Rolling Stone.
Assange souhlasil s delším rozhovorem ve svém novém domě za podmínky, že jeho místo zůstane utajené, stejně jako jádro jeho spolupracovníků, kteří u něj vytrvali poté, co se ve Švédsku dostal do potíží. Třebaže řídí svou skupinu i z utajení a pracuje na nové řadě úlovků, které se týkají průmyslu privátních detektivních kanceláří, zběsilost medií kolem jeho soukromého života z něj pro mnohé jeho bývalé podporovatele udělalo páriu, což působí pro WikiLeaks potíže s financováním. Nepřátele ho nazývají sexuálním násilníkem, nepřátelským agentem stejně jako agentem jak Mossadu tak CIA. Jeho původní dva největší podporovatelé – The New York Times a The Guardian – ho opakovaně špiní jako sexuálního devianta se špatnou osobní hygienou, ale přitom spokojeně prodávají knihy a videa o jeho činnosti. Jeho osobnost se rovněž představuje jako rozdvojená – je zábavný, vtipný a nekompromisní, ale rovněž inspiroval i nenávist mezi svými bývalými kolegy, kteří o něm mluví jako o megalomaniakovi, jehož zbytnělé ego podminovalo jejich činnost.
Assange je schoulený nad laptopem v obývacím pokoji, z kterého si udělal kancelář a monitoruje to, co je jeho jediným zájmem v posledních dnech: Soud s Bradleyem Manningem, čtyřiadvacetiletým vojákem, který je obžalován z toho, že poskytl diplomatickou poštu pro to WikiLeaks. Assange zastupují v americké marylandské soudní síni dva právníci a během úvodních výslechů zaznívá denně jeho jméno. Je jasné, že vládní strategie je dotlačit Manninga k přiznání špionáže – aby Assangeho činnost ve Wikileaks byl označena jako akt špiona, nikoliv novináře.
Celý rozhovor byl velmi rozsáhlý, takže jsme pro naše čtenáře připravili tento výběr:
Proč se WikiLeaks tolik snaží o obhajobu Bradleye Manninga?
Manning je obviněn, že je jedním z našich zdrojů, bez ohledu na to, je-li to pravda nebo ne. Uplynulých 600 dní byl vězněn v různých amerických věznicích v důsledku toho, co jsme publikovali. Takže cítíme, že mu dlužíme určitou péči.
Říká se, že sledování WikiLeaks americkou vládou je "bezprecedentní co do povahy a rozsahu". Co o tom víte?
Od minulého září byla ve virginské Alexandrii ustavena tajná velká porota, Není přítomen žádný obhájce. Podle svědků, kteří byli donuceni svědčit před touto porotou, jsou tam 4 prokurátoři. Porota sama je složena z místních občanů. Je ovšem známo, že z celých Spojených Států má právě tato oblast nejvyšší koncentraci vládních a armádních dodavatelů.
Je to místo, kde americká vláda nejraději vede své soudní procesy, protože výběr porotců odpovídá jejich záměru.
Vyšetřování se týká většiny amerického výzvědného aparátu, FBI, ministerstva zahraničí, americké armády. Předvolali si většinu mých přátel a známých z USA, aby předložili svou korespondenci se mnou. Podle zákona Patriot Act si vláda vyžádala i záznamy z Twitteru, výpisy z Google a od poskytovatelů internetových služeb. Zákony, podle kterých usilují o jeho odsouzení, jsou zákon o špionáži z roku1917 a zákon o zneužívání počítačů z roku1986.
Takže jedou po Manningovi, kterému hrozí doživotní trest, aby z něj dostali přiznání, že jste špion?
Ano, aby to byla další figurka na šachovnici, kde proti nám útočí. Americká vláda se snaží předefinovat to, co bylo běžnou žurnalistickou metodou. Pokud Pentagon v tomto sporu vyhraje, bude to konec svobodné žurnalistiky, týkající se národní bezpečnosti USA.
Pokud to vezmeme šířeji, je překvapivé, že nemáte příliš podporu toho, čemu se říká "angloamerický tisk". Je skutečností, že noviny The New York Times a The Guardian, které s vámi spolupracovaly na publikaci některých dokumentů, se nyní snaží se od vás distancovat.
Times utekly před ohněm; opustily nás, jakmile začal tlak americké administrativy. Tím ovšem utekly i před sebou, opustily všechny novináře z oblasti národní bezpečnosti USA.
Čeho se Times bály, bylo to, aby nebyly zapleteny do vládního vyšetřování. Pokud Bradley Manning nebo jiný vládní zaměstnanec s námi spolupracoval a získal pro nás tajnou korespondenci a my jsme následně spolupracovali s Times, abychom to předvedli světu, pak by bylo možno prohlásit, že Times byly zapojeny do špionážní konspirace s námi. To je něco, z čeho měly Times velikou obavu. Jejich právní rada pro nás zněla, abychom je nikdy neoznačovali za našeho partnera.
Byly to takové obezličky oficiálního tisku, které vás přiměly ke spuštění WikiLeaks?
To, co mne nejvíce motivovalo, byly mé zkušenosti v boji za svobodu tisku, možnosti zveřejňovat poznatky – což představuje vítězství svobody nad nevědomostí. Za druhé, moje praktická zkušenost s prací vojenských tajných služeb. Viděl jsem, že na celém světě je publikování silně omezováno autocenzurou, ekonomickou a politickou cenzurou, zatím co vojensko-průmyslový komplex sílí závratnou rychlostí a rozsah informací, které shromažďuje, obrovsky přesahuje jakékoliv představy, které veřejnost má.
Co když USA zaútočily na Irák?
Vznik WikiLeaks byl částečně odezvou na Irák. Byla tu řada whistle-blowers (varovných náznaků), které se objevovaly v souvislosti s Irákem a proto mi bylo jasné, že to, co světu chybí v propagandě kolem Iráku, jsou informace z důvěrných zdrojů, které vědí, co se skutečně děje a které je nutno zprostředkovat veřejnosti. Někteří, co tak učinili, skončili za podivných okolností, jako David Kelly, britský vědec, který buď spáchal sebevraždu, nebo byl dokonce zavražděn kvůli jeho prohlášením o iráckých "zbraních hromadného ničení". Válka v Iráku byla největší událostí pro moji generaci na Západě. Byl to také nejjasnější případ, pokud se mohu upamatovat, manipulace s medii a podporou války kvůli nevědomosti.
Kromě informací, které se týkaly americké vlády – záznamů a depeší kolem Afghánistanu a Iráku – zaměřovali jste se i na jiné země?
Ze začátku jsme si mysleli, že naší hlavním polem bude Čína a některé státy bývalého Sovětského Svazu nebo Afriky. Měli jsme na počátku úspěch v Africe. Byl jsem v Keni v r. 2007 a byli jsme tehdy schopni vypátrat dokumenty, které odhalily miliardovou korupci kolem bývalého presidenta Daniela trap Moi a jeho partnerů. Ale ta korupce se netýkala jen Keňe. Peníze z Keňe byly ukládány v londýnských bankách, nemovitostech a podnikání a šly i do New Yorku. V rozvojovém světě není separátní korupce bez součinnosti Západu. To bylo pro mne poučení.
Jinou významnou lekcí bylo to, že jsme začali dostávat informace od, jak jsme předpokládali, znechucených zaměstnanců americké administrativy o konání americké armády. Spojené Státy byly historicky otevřenou společností. Ale v USA je nyní šedá zóna a tou je americká armáda, která vydala 4,3 miliónu povolení k přístupu k tajným informacím. To se rovná počtu obyvatel Nového Zélandu. Vznikla tak uzavřená totalitní společnost, která shromažďuje a ukládá více informací než kdokoliv jiný na světě.
Věřím, že pokud bychom se podívali na to, co ze společnosti dělá společnost civilizovanou, je to povědomí lidí, co se skutečně kolem nich děje. Když Gutenberg vynalezl tiskařský stroj, výsledkem bylo to, že lidé, kteří něco věděli, mohli tuto informaci sdělovat ostatním. A výsledkem internetu je to, že žijeme v době, kdy je mnohem snazší sdělovat to, co o našem kousku světa víme, jiným uživatelům.
Jaké formy má nátlak na vás?
Můj osobní bankovní účet byl zrušen a stejně tak účty dalších našich lidí. Mnoho z nich ztratilo svá zaměstnání – a to i ti, kteří byli na nás napojeni jen velmi nepřímo. Lidé, kteří zaregistrovali naši švýcarskou doménu, ztratili svá místa, když agentura Bloomberg zveřejnila jejich jména. Jeden člověk ze správní rady německé charity, který shromažďoval pro nás finanční dary, ztratil svoje smlouvy se švýcarskou bursou. Ve vypovězení smlouvy dokonce výslovně uvedli jeho napojení na nás. Projekt TOR, který zajišťuje ochranu lidi na celém světě před špehováním nebo cenzurou, ztratil zakázku 600 tisíc USD od americké vlády, jako důsledek toho, že jeden z jejich lidí, Jacob Appelbaum, mne přihlásil na konferenci v New Yorku. Takový nátlak byl použit proti mnoha lidem.
Věřím, že význam toho, co děláme, je větší než jen existence WikiLeaks jako instituce a větší než ohrožení, které nám přináší. V listopadu jsem našim lidem řekl, možná k jejich překvapení, že to, co děláme, má větší význam než naše životy. Z toho hlediska nejsou boje, které vedeme a jejich obtížnost, něčím, co by se nedalo snášet. Ta obtížnost je odrazem kvality a důležitosti naší práce. Říká se, že se zrada těžko snáší. Konfrontace, kterou vedeme se západním pojetím národní bezpečnosti – není zcela správné hovořit jen o americké národní bezpečnosti, protože je to dnes nadnárodní fenomén – dokládá to nejlepší, ale i to nejhorší, co v lidech je. Objevuje se oportunismus, slabost a jiné negativní vlastnosti. Vidíme závist a zbabělost, ale též to vyvolává v lidech sílu a loajalitu. Ztratili jsme přátele a kolegy, ale získali jsme i řadu velmi loajálních přátel a viděli jsme i sílu starých přátel. Staré vojenské úsloví říká: Nerozhoduje délka války, ale hloubka zákopů. Minulý rok jsme byli ve velmi hlubokém zákopu a přátelství se prohloubila.
Kdo jsou vaši rozhodující veřejní podporovatelé?
Nejvýznamnější je John Pilger, australský žurnalista. Druhým je Dan Ellsberg. Strávil jsem s ním mnoho času jak na scéně i za scénou. Když se lidé objevují veřejně na scéně, je to často proto, že jim to pomáhá. Jeden nikdy neví co je pravá věrnost. Ale když s někým spolupracujete jak veřejně tak v soukromí, je to známka dobrého charakteru. Ron Paul vystoupil a pronesl vášnivou a rozumnou řeč. A on není měkká liberální levice, která nás hájí. Takoví, jako on, tím udělali veliký krok. Jsou to aktivisté, kteří mají za sebou dlouhý záznam boje za to, čemu věří a jsou jak na levici, tak na pravici.
Jakou radu byste podle vaší zkušenosti dal novinářům?
Mám velké sympatie vůči novinářům, kteří se snaží chránit své zdroje. Je to nyní těžké. Pokud nejste expertem v oblasti elektronického průzkumu, nebo nemáte takového přítele, raději se vyvarujte internetu a mobilní telefonní sítě. Musíte používat starou metodu – pasní na papír a šeptání do ucha. Přestaňte používat mobily. Nezapínejte je a žádejte totéž od svých spolupracovníků. Jsme nyní v situaci, kdy státy zaznamenávají milióny hodin konverzací a chlubí se, že nemusí pátrat, ze kterého přístroje voláte, protože zaznamenávají všechny.
Tak jaká je budoucnost WikiLeaks? Přežijí?
Myslím, že tento týden to zvládneme. Co bude příští týden, to uvidíme.
Jak byste chtěl skončit, až bude po právních bojích?
Nechci nikde skončit. Chci dělat to, co jsem dělal dříve. Žil jsem v Egyptě a měl jsem co dělat, žil jsem v Keni, USA, Austrálii, Švédsku nebo v Německu. Byl jsem tam, kde byly příležitosti.
Kdy myslíte, že budete tak svobodný, abyste tak mohl žít?
Co se týče USA, tak tam si musíme počkat na revoluci.
Michael Hastings je spolupracovníkem časopisu Rolling Stone a autorem nedávno vyšlé knihy The Operators: The Wild and Terrifying Inside Story of America’s War in Afghanistan (Operátoři – divoká a hrůzu nahánějící skutečnost americké války v Afganistanu).
Zdroj: Rolling Stone
Překlad: onlooker
