Jasně, zápisky z cesty po Egyptě by měly být tak nějak střižené Zamarovským a pěním o pyramidách, pak nadšením z úchvatného Nilu, vonící kávy, o vodních dýmkách a tak dál a tak podobně. Chyba.
Současná Káhira je, mám dojem, všechno jiné, než turistická destinace. Ve vzduchu je napětí – ten nepříjemný pocit v zádech vnímáte o to víc, když město a jeho lidi dobře znáte z dřívějška. V posledním týdnu se v Egyptě po vzoru tuniského mladíka, který svým zoufalým aktem spustil „revoluci", polilo benzínem a upálilo už dvanáct lidí – a nic. Budiž, dobrá, není to přesné – na úterý jsou tu totiž plánovány masové demonstrace. Zavedené opoziční strany, jejichž šéfové v parlamentu vytvářejí dojem funkční demokracie, se od nich oficiálně distancovaly, a tak za jejich organizací najdeme mimo jiné sympaticky radikální ženskou organizaci nebo různé mládežníky. Muslimské bratrstvo se zatím také drží stranou, protože dobře ví, že by to jeho členové „odskákali" nejvíc. Na Facebooku už se k účasti na pochodech „dne protestů a občanské neposlušnosti" přihlásilo na 70 tisíc Egypťanů, tak uvidíme, jak to dopadne, byť si dopředu myslím, že nijak dobře. Tím spíš, že se do ulic chystá nejen policie, ale i „protidemonstrace", jejíž účastníci budou pro změnu režimu vyjadřovat podporu. Zkrátka, úterek bude v Káhiře turbulentní, tím spíš, že se nezdá, že by chystané protesty měly nějaké vedení. Ono to ale nemusí být nutně negativní, neb kamarád mě ujistil, že pokud nemá protestní hnutí vůdce, nemá vláda ani koho zkorumpovat, a tak lze možná něčeho dosáhnout.
Dopředu už se přitom pro 25. leden, alespoň jak lehce tajnůstkářky prozrazují místní, vžil pojem „revoluce růží". Jakmile mi to místní kamarád sdělil, začala jsem si všímat, že z květinářství si lidé opravdu odnášejí náruče růží – jen nevím, jestli se tím demonstranti připravují na svou akci, nebo jestli vládní zaměstnanci nedostali za úkol symboly „revoluce" prostě vykoupit.
Faktem je, že důvody k protestům tu jsou a opravdu zásadní. Dokud jsem doma o zdejším zdražování potravin jen četla, neuměla jsem si to přesně, či spíš hmatatelně, představit, ale včerejší večeře v podezřele prázdné pouliční „kebabárně" (neříkejte mé mamince, že jím na ulici!) mi udělala jasno. Porce skvělé kofty (mleté skopové na dřevěném uhlí) plus všechny ty vynikající tahíny a tamey a torši… (znalci vědí, zkrátka samé dobroty) stála sedmkrát (!) víc, než touhle dobou loni. Většina místních obyvatel, z nichž podle standardů OSN už celá pětina žije pod hranicí chudoby, na maso neměla peníze ani dříve, ale nynější cenový skok od listopadu postihl i chleba, cizrnu, luštěniny a další základní součásti jejich jídelníčku. Prostě, mám dojem, že hlad začíná (nebo už začal) postihovat nejen tu pětinu nejchudších. Začíná mi být jasné, co jakýsi komentátor minulý týden myslel, když psal o tom, že arabským režimům hrozí akutní „chlebová intifáda". Otázkou jen je, kde má vláda – pokud by to tedy chtěla udělat a situaci v zemi zklidnit — na potraviny pro obyvatele brát, když ceny potravin na světových trzích raketově stoupají a ona většinu zahraniční pomoci, miliardu dolarů ročně od USA, dostává ve formě zbraní…
V případě Egypta ale nejspíš žádná repríza tuniského svržení režimu nehrozí, ale o tom až příště. (A taky nechci být před úterkem falešným prorokem..:-). Jdu na horkou kávu, neb je po ránu zima, čili sach´a, jak nám včera v půl páté ráno cestou z letiště vysvětlil taxikář a názorně se přitom zatřásl. Posuďte sami: 15 stupňů, slunečno, bez deště, smog, tlak… rosný bod…
Převzato z Literárek
