Kdo platí stát a proč

Kdesi na diskusi OM přinesl nick Fagan velmi inspirativní představu o tom, kdo vlastně platí stát. Chtěl  jsem ukázat, kde se mýlí, ale pak jsem ho nenašel (byl vymazán?). Nakonec z toho ale stejně vzniklo něco zcela jiného.


 

V 19. a 20. století přišly elity na to, že mít ve společnosti extrémně chudé lidi je z mocenského hlediska nebezpečné. Přitom stačí poměrně malá finanční částka, aby se tyto vrstvy přehouply na společensky přijatelnou ekonomickou úroveň. Vedlejším efektem by navíc byl i nárůst tolik cenné spotřeby. Ale jak to udělat? Direktivní stanovení minimální mzdy nad úroveň nákladů nutných na regeneraci pracovní síly naprosto ve všech profesích by zvedlo tlak na platy napříč ekonomikou a zejména elitu v konečném důsledku významně poškodilo. Tak vznikly sociální transfery.

 

Nezdaněný příjem P je možno v nultém přiblížení1) rozdělit na dvě části P=R+V, kde R jsou všechny nezbytné náklady na zabezpečení životních a společenských funkcí a V2) volné prostředky, s nimiž je možno teoreticky volně nakládat (tedy i zdanit) bez hrozby existenčních potíží pro jedince. Je-li P<R, přestává jedinec plnit některé své funkce, buď rezignuje (což přináší finanční ztrátu elitě) nebo je z něj protirežimní živel. Sociální transfery jsou tedy alternativou k podnikatelsky nepříznivému stavu, kdy by museli vždy platit alespoň P>R.

 

Z uvedeného vyplývá, že minimální cena lidské práce je rovna R, ať je tato jakkoli bezvýznamná. Pokud by zaměstnanec byla stroj, zaplatil by podnikatel tuto cenu na jeho opravy a obnovu, aby mohl dále pokračovat v podnikání. Protože však pracovní síla podnikateli nepatří a zdánlivě „vzniká“ bez nutnosti nákladů na jeho straně, může skutečné náklady na její údržbu (zejména při přetlaku nabídky) ignorovat. Z hlediska funkčnosti společnosti jako celku je to však destruktivní postup. Jedná se tedy o modifikaci klasického problému obecní pastviny, kdy poškození společného, existujícího samovolně bez vlastních nákladů, přináší zisk. Sociální transfery jsou pak umělou zpětnou vazbou, kterou obec, z důvodu vlastní sebezáchovy, reguluje užívání „obecní pastviny“.

 

Jak to vypadá kvantitativně. Stát může vybrat daň ve výši D=k.V. Zdanit R totiž ve skutečnosti nejde, protože se spotřebová pracovníkem. Zde užitý koeficient je tedy jiný, než běžně definovaná daňová sazba. Z vybrané daně D=D1+T se vyčlení sociální transfer T tak, aby relace P>=R platila pro všechny jedince. Oproti plošnému zvýšení platů nad R má tento postup i tu výhodu, že s T jde operativně manipulovat dle momentální potřeby a zabránit pohybu P vysoko nad R. Toto je princip sociálního státu, který umožňuje šikovným nadprůměrně vydělat a přitom jim garantuje klidné prostředí k životu. To je princip, umožňující elitě pohodlně vládnout, bez zásadních sociálních napětí. Jeho podstatou není ani humanita, ani demokracie, ani sociální spravedlnost, ale mocenský kalkul, který je možno nazvat moudrým.

 

Je takové přerozdělování spravedlivé? Vysoko příjmoví jedinci často tvrdí, že oni platí ze „své“ extrémně produktivní práce ty nízkopříjmové, málo produktivní. Jenže toto tvrzení nelze prokázat. Minimálně od pravěkých lovců mamutů vznikají hodnoty jako výsledek práce skupin lidí, nikoli jedinců. Ten nejskvělejší manager nemá naprosto žádnou cenu bez zaměstnanců, které by organizoval, kvalifikovaný dělník bez konstruktéra … Přitom neexistuje žádná známá exaktně podložená metodika, která by určila příspěvky jednotlivých osob na vzniklé hodnotě. Pokud ji někdo znáte, ozvěte se. Rozdělování hodnot tak probíhá na základě naprosto subjektivních měřítek, závislých na společenské situaci, historii a zvyklostech, v kombinaci s nabídkou a poptávkou. O tom svědčí např. i propastné rozdíly mezi příjmy amerických a evropských managerů, řídící srovnatelné firmy. Existují systémy směšně rovnostářské i šílenosti, kdy platy vedení jsou v tisícinásobcích ceny práce nízkopříjmových. Nikdo z firemní hierarchie nemůže o svém platu říct, že je úměrný jeho podílu na hodnotě, vytvořené podnikem. Ne, je to pouze částka, kterou společnost jedinci subjektivně přiřkla podle momentálně platného klíče.

 

Shrnuto, neexistuje objektivní odpověď na otázku spravedlnosti, i když většina lidí má svá vlastní kritéria k ocenění toho, jaká odměna za jakou práci je „spravedlivá“. Ale pro společnost není spravedlnosti prvořadá. Základní vlastností civilizace je totiž funkčnost a stabilita. Vysoká V často nechápou, že musí platit tyto skryté náklady, aby udržely prostředí, které je pro ně příznivé.

 

Protože, jak jsme si ukázali, lze zdaňovat pouze V, které je směřováno do stále užší elitní skupiny, naprostá většina daní pochází od bohaté části společnosti. Je to přímý a objektivní důsledek rozložení bohatství ve společnosti. Celá neoliberální ekonomie je založena právě na řešení této „nespravedlnosti“. Koncepce nízkých daní vždy přináší úlevu pro majetné a dále zvětšuje jejich podíl na celkovém bohatství, protože bohatství vyprodukované společností je konečné3). Praxe nás naučila, že úlevy pro bohaté sice mohou možná rozproudit hospodářství, ale nezabrání se častým stavům, kdy P<R.

 

Elita zapomněla na zkušenosti z minulých staletí a začala se domnívat, že vše funguje dobře, jen oni moc platí. Chce pevnou mocenskou pozici, ale bez T a s minimálním podílem na vybrané dani D1. K dosažení tohoto cíle byly zpracovány a uvedeny do života četné strategie. Jedná se jednak o snahy snížit vlastní platby a chybějící peníze v rozpočtu nechat zaplatit někomu jinému.

 

První část se děje pomocí snižování daňových sazeb, odstraňování progrese, stropů sociálního a zdravotního pojištění, direktivní snižování transferů bez ohledu na objektivně zvyšující se R až po daňové prázdniny. Druhá vede přes navyšování spotřebních daní, DPH, tunelování důchodového zabezpečení, všelijaké „rovné“ daně4), „podporu“ investic, socializaci privátních ztrát až třeba po danění povinného sociálního a zdravotního pojištění. Funguje také finta nahrazení chybějící příjmu chudých dluhem, který kromě multiplikativní finanční výhody pro tvůrce stvořených peněz -“hodnot“, dělá z lidí závislé otroky. Že následkem je i tato krize, není asi třeba připomínat.

 

Bohužel, jak se ukázalo, tento systém není stabilní. Zisky sice rostou, ale společnost se začíná rychle rozpadat, zhoršuje se vzdělávání, zdravotnictví, infrastruktura, politické klima, klesá spotřeba. Elita zapomněla, že předpokladem ekonomické činnosti je silný a funkční stát. Za úspěchy Západu, stejně jako všech dalších úspěšných civilizací v dějinách, stojí právě on. To, že zboží, informace a peníze proudí bezpečně a volně sofistikovanou infrastrukturou, hlídají se pravidla a zákony, „sama“ se vytváří nová kvalifikovaná síla, jsou chráněny majetky a životy a mnoho dalších „samozřejmostí“, je důsledkem existence silného státu. Pro přátele malého státu vřele doporučuji třeba Somálsko, kde stát jistě nikomu nebude klást naprosto žádné překážky ve svobodném rozletu.

 

Nestabilní prostředí vede ke krizím, podfinancované státy krachují, dluhy chudých rostou a bubliny dřív nebo později prasknou. Občané jsou sice silně ideologicky masírováni a média umí vytvořit i modrou chudinu, která se učí snít neuskutečnitelné „americké“ sny. Jenže ani toto dlouho nevydrží, konstrukce vytvořené v hlavách indoktrinovaných dříve nebo později narazí na realitu.

 

Náš dnešní život je jen hra o čas, o prodloužení neudržitelného o další rok, měsíc, týden. Elity jako by vzdali budoucnost, jen zuby nehty prodlužují status quo. Ještě jednu jitrnici, ještě jedno Maserati, však voda je ještě dvě paluby pod námi. Co je jiného je „kvantitativní uvolňování“, co jiného jsou „záchranné balíčky“ v EU. Opravují špatně fungující stroj tím, že do něj lijí víc paliva. Že je to extrémně nezodpovědné a nerozumné, nemusím snad ani připomínat.

 

Konec tohoto příběhu nenajdete v knihách vousatého klasika5), protože jsou příliš optimistické. Vše potřebné naleznete v učebnicích termodynamiky, nejpesimističtějšího oboru, který znám. Ale napovím, konec dobrý nebude.

 


Poznámky:

 

  1. Jasné, tak jednoduché to není. Nicméně na úrovní nultého přiblížení je možné různé úrovně R, dané vzděláním, postavením, místem bydliště a podobně zanedbat.

  2. Pro účely tohoto článku jsou ve V zahrnuty i náklady na zdravotní péči. Je to z důvodů zjednodušení, protože jednak tuto povinnost přebírá stát a jednak není tak snadné stanovit průměrnou hodnotu minimální péče.

  3. Důkaz nechávám na pozorném čtenáři:)

  4. Příklad zdanění u dvou zaměstnanců se 3 dětmi. Skutečný výdělek zaměstnance je superhrubá mzda, že kus daní platí zaměstnavatel, je vedlejší. I zdravotní a sociální pojištění je normální daň, protože jsou to ze zákona funkce státu stejně, jako oprava silnic, které financuje z různých typů poplatků. Uvažujme R=15000Kč pro 3 lidi. Situace dvou různě vydělávajících zaměstnanců pak je:

    A: Plat 20000Kč, čistého 18 651Kč, zdanění 30%, zdanění volných prostředků 69%

    B: Plat 100000Kč, čistého 73 771 Kč, zdanění 45%, zdanění volných prostředků 51%

    Od chudšího zaměstnance si stát bere větší část volných (reálně odebratelných) prostředků. To znamená, že akumulace (bohatnutí) probíhá chudých pomaleji i relativně, vzhledem k jejich příjmu. Velmi chytrý systém, jak většinovému obyvatelstvu nenechat o moc víc, než R. Název rovná daň je opravdu dobrým produktem propagandy.

    I když je tento příklad jasný, hlavní důvodem „rovné“ daně není zvýhodnění vysokopříjmových zaměstnanců, ale zdanění kapitálových výnosů. Reálné zdanění fyzických osob je totiž okolo 40% a výnosů 15%. To už se přece počítá.

  5. Za tohle slíznu bolševickou nálepku zcela určitě, dnes je prostě vše odlišně buď bolševismus nebo fašismus. A bolševismus je našim ideologům prostě bližší:)


Převzato z Nautila

 

Foto: Petr Kubín

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky