Kdo, s kým a proč?

Komentovat dění na domácí politické scéně je vlastně zbytečné, neboť se komentuje samo. Politická produkce ovšem není izolovaným světem, který by žil vně společnosti. Nezdravá, nedospělá a rozhádaná společnost generuje nezdravou, nedospělou a rozhádanou politickou reprezentaci. Má to zákonité destruktivní účinky na správu země a její obraz v zahraničí. Jsme nesrozumitelní a nevyzpytatelní partneři. Z české kotliny znějí disharmonické tóny.


Jakoby měl náš stát zakódovanou nestabilitu již ve své genetické výbavě. Zpočátku jsme chtěli věřit tomu, že se pomalu, ale jistě začne prosazovat přirozeným evolučním vývojem kvalita – že doroste generace nezatížená návyky minulé éry, že nám prospěje otevření se světu, že budeme schopni hrát fair play podle dobrých pravidel. Pokud se různé excesy při kumulaci kapitálu, a tím také moci a vlivu, v devadesátých letech daly nadneseně interpretovat jako daň za demokracii a svobodu, tak dnes působí již jako projev patologické nezralosti.

Stranický model se za dvacet let stačil zdiskreditovat natolik, že voliči ve volbách podstupují opakovaně riskantní volbu v modelu pokus – omyl. Hledají silnou, viditelnou, hlasitou a dostatečně movitou alternativu, v naději, že tato pak přinese tu tolik očekávanou změnu. Kritéria výběru se postupně mění. Předlistopadová minulost, byznys napojený na stát, kumulace vlivu v médiích atd. nevadí.

Nesmíme zapomínat na to, že nejpočetnější skupinou voličů, jsou nevoliči. 40 procent oprávněných voličů na svou volbu rezignovalo a nevěří v možnou nápravu. Pokud vítězná formace získá 20 % z odevzdaných hlasů, pak nemá mandát ani jedné osminy všech voličů. Není natolik silná, aby mohla sestavit silnou akceptovatelnou vládu. A musí hledat spojence u ostatních šesti parlamentních subjektů. Má na výběr nováčky, pak zástupce ideologicky „nepřátelské“ předchozí vlády anebo levicového soukmenovce KSČM. Povolební modely vygenerovaly koalici ČSSD – ANO – KDU-ČSL. Programové průniky jsou oblíbené zaklínadlo. Průniků je však u těchto tří partaji tolik jako „neprůniků“. To není určující téma, vždy jde o mediální interpretaci dohody či nedohody.

Krom toho ANO tvoří svůj program za pochodu, prý podle poptávky voličů a výsledků průzkumů veřejného mínění. Není vám to povědomé? Smyslem je udržet co nejdéle onen omamný protestní étos. Lidovci vstupují do arény v pozměněné a omlazené sestavě a svůj comeback si chtějí náležitě užít. Haškův pokus o převzetí hlavní role v oranžové partě dopadl trapným fiaskem. A tak opět zažíváme hru na hodné a zlé, na mučedníky a intrikány. Ze včerejších kumpánů se přes noc staly vzájemné popravčí čety.

Mimochodem i tento čerstvý kabaret je dokladem toho, že se Miloš Zeman v  politice poměrně často mýlí. Anebo je to ještě jinak? Třeba mu bude vyhovovat dialog se silným Babišem. Mají společné i to, že se neradi svazují nějakými pravidly a zvyklostmi. Podle nich jsou zbytečné a zdržují. Babiš se opakovaně vyjádřil na adresu Sobotky, že je slabým lídrem, přesto si jej dnes přeje v čele rýsující se vlády. Možná, že právě proto. Ale možné je také to, že rychlý a netrpělivý Babiš vysílá do Lán jiný signál – „Miloši, dej to radši rovnou mně, však já už to tady srovnám do latě“. Kdyby to nedopadlo, pak se karty rozdají rychle znovu a ANO zdvojnásobí svůj zisk. A pak už by to byl jen dialog Babiš – Zeman.

Zeman předal před pár dny metál za zásluhy i svému oblíbenému harcovníkovi Grégrovi. A byl to právě Grégr, který v Zemanově vládě prosazoval prodej Unipetrolu českému Agrofertu za 11 mld. Kč, i když britská konkurenční nabídka byla o 3 mld. Kč vyšší. Babiš pak v roce 2002 od smlouvy odstoupil. Koupě – nekoupě Unipetrolu nebyla pro Babiše nevýhodná. S novým vlastníkem PKN Orlen jednal nejprve ve shodě, ale následně spolu vedli dlouhý soudní spor. V něm Babiše zastupoval vlivný advokát Radek Pokorný, se silnými vazbami na Sobotku, Romana, Grosse i Bakalu. Ostatně ani Babiš se nikdy netajil svým vztahem s Grossem, Langerem či Pecinou.

Na českou politickou scénu vlítla kometa jménem Babiš. Nováček? Kdepak, spíše ostřílený matador a dobrý znalec zákulisí české politické džungle. Babiš místními politiky vlastně pohrdá. Ve své žraločí mentalitě je vnímá pouze jako figury k prosazování svých zájmů. A teď jim říká – „Už vás nepotřebuji, táhněte k čertu, teď budu vládnout sám“. Plán mu vychází téměř dokonale. Tvrdí, že ho kampaň stála asi 50 mil. Kč, ale dobře ví, že to bylo řádově více. Lež? Co vás nemá, asi tomu nerozumíte. Důležité pro něj bude udržet svůj početný poslanecký klub v jednom šiku svérázné politické divize Agrofertu. I proto se šéfem klubu stal jeho blízky spoluhráč Jaroslav Faltýnek. Ten je nejen ředitelem zemědělské divize, ale i členem představenstva Agrofertu. Společně s již nežijící Annou Veverkovou (dříve mluvčí Špidlovy vlády) rozjížděl projekt ANO 2011. Bylo to v době, kdy byl pan Faltýnek ještě zastupitelem Olomouckého kraje za ČSSD. V ČSSD působil od poloviny devadesátých let až do r. 2012, kdy z ČSSD vystoupil, vstoupil do ANO 2011 a byl zvolen místopředsedou tohoto hnutí.

Suma sumárum – tyto volby nepřinesly žádnou kvalitativní proměnu domácí politiky. Veteráni stranického politikaření (a prodloužené ruce klientelismu) dostali sice právem za vyučenou, uvolněná místa však obsadily party, které se viděly společně poprvé asi až po volbách. Jedna z nich chce zrušit zastupitelskou demokracii a vystěhovat nepřizpůsobivé spoluobčany a ta druhá chce stát řídit jako vlastní firmu na vůdcovském principu.

Místo éry dospělosti a zralosti vstupujeme do časů divokých experimentů a politické puberty. V pozadí této produkce však běží zásadní přeskupování ekonomického a mediálního vlivu. Právě teď by měly svítit všechny červené kontrolky těm, kterým nejsou lhostejné občanské svobody. Nastává doba, v níž bude klíčová permanentní občanská kontrola veřejné moci. Přispět by k tomu měla i nezávislá média, jakožto hlídací psi demokracie. Zatím se zdá, že jsou většinově spíše různě motivovanými spoluaktéry seriálů mediálních kýčů a kouřových clon. Je to jako ve sparťanském fotbalovém kotli. Přes kouřící dýmovnice není vidět na hřiště. A jedincům v kotli to je jedno, hlavně, že patří do toho správného davu. Média chtějí výbušné kauzy. Tak co třeba někoho na chvíli zatknout a pak zase pustit? To vydrží pár týdnů. Alespoň se nebude nikdo pídit po tom, proč se například jako pára nad hrncem vypařil Martin Roman.

Vnější pozorovatelé na nás hledí s neskrývaným údivem. A nejen vyšetřovatelé švýcarské prokuratury.

Přejít do diskuze k článku