Srpen 27, 2011
Během prvních 78 dnů NATO nad Kosovem nasadilo 1100 letounů, které provedly 38 004 nálety, zatímco v Libyi bylo nasazeno jen 250 letadel, které za stejnou dobu podnikly 11 107 náletů. A v rámci operace Pouštní bouře proti Iráku se totéž stihlo za pouhých 11 dní, rozčílil se nedávno Wall Street Journal nad „malou palebnou silou" Západu v Libyi. Těch podivností je ovšem mnohem víc.
Válka v Libyi měla podle Baracka Obamy trvat „dny, maximálně týdny", protáhla se ale na půl roku, přičemž se ještě minulý měsíc zdálo, že vše skončí remízou a následným rozdělením země na povstalecký východ a Kaddáfího západ. Z patu nakonec ale situaci vyvedli povstalci, kteří za cenu vysokých ztrát do ofenzívy na Tripolis vrhli poslední zbytky sil i zbraní, nesrovnatelných s výzbrojí Kaddáfího oddílů. Proč tedy NATO ve srovnání s jinými svými válkami podnikalo v Libyi převážně jen mírné nálety a přitom zároveň odmítalo poskytovat povstalcům zbraně, o něž bylo úpěnlivě žádáno a s nimiž by se celý konflikt urychlil? Odpověď nehledejme v útlocitnosti západních zbrojovek a vlád, které v letech 2004 až 2009 i Kaddáfímu prodaly zbraně za téměř miliardu dolarů. A jen hlupák by věřil, že Západu leží na srdci dodržování zbrojního embarga, protože mezinárodní právo už nějakou dobu není pro západní společenství žádným měřítkem — rozsáhlé překročení rezoluce Rady bezpečnosti OSN o „bezletové zóně" nad Libyí je toho ostatně důkazem. Proč se tedy NATO k libyjským povstalcům — ve srovnání například s teroristy z Kosovské osvobozenecké armády nebo s fundamentalisty z afghánské Severní aliance — chovalo tak macešsky?
Al Jadaliya, blízkovýchodní bulletin Georgetownské univerzity, popisuje dopad, jaký měla tato překvapivá politika na nálady v arabském světě: „Mnozí z těch, kdo sympatizují s libyjským povstáním, se už od samého počátku západního vstupu do konfliktu začali obávat, že má NATO s Libyí své vlastní plány a povstalci jsou jen pěšáci v rukou Západu. Následný vývoj arabskou inteligenci přiměl k přesvědčení, že Západ svévolně válku prodlužuje a spolu s ní i existenci Kaddáfího režimu." Někdejší spolupracovník Jásira Arafata Munír Šaufík na webu Al Džazíry zase konstatoval: „Amerika a NATO se veřejně spikly proti lidové revoluci v Libyi a udržují Kaddáfího režim u moci, dokud nebudou s to plně ovládnout povstalecké hnutí. Je to spiknutí proti libyjské revoluci, proti libyjské budoucnosti." Podobně se počátkem června v libanonském deníku Al Achbár vyjádřil i šéf revoluční správy z libyjské Syrty Abú Bakr Fardžání, podle něhož „NATO ve svých vojenských akcích proti Kaddáfímu postupuje pomalu, ve snaze udržet ho u moci co nejdéle a zvýšit tak cenu, kterou opozice bude muset cizině a jejím velkým společnostem za jejich pomoc nakonec zaplatit."
Zapomenout na Irák!
Nejsou to jen projevy tradiční blízkovýchodní záliby v konspiračních teoriích. Britský ministr pro mezinárodní rozvoj Andrew Mitchell koncem června vydal padesátistránkový „dokument o stabilizaci situace", který načrtával vývoj v Libyi po Kaddáfího svržení či rezignaci. A z něho vyplynulo, že hlavním snahou Británie a dalších účastníků agrese vůči Libyi bylo vyvarovat se katastrofického postupu, který Spojené státy předvedly v Iráku. Po jeho okupaci měla totiž Bushova administrativa na výběr části dosavadního baasistického státu kooptovat, což doporučovaly analýzy CIA, nebo ho naprosto zlikvidovat. Zvolila druhou možnost. Jak Andrew Mitchell vysvětlil, „je třeba doporučit, aby se Libye neřídila iráckým modelem rozpuštění armády, což lze podle mnoha činitelů považovat za chybu, která posilila odboj v citlivých a nestabilních okolnostech po svržení Saddáma Husajna".
Jak má tedy nová Libye podle NATO vypadat, pokud se vyhne americké chybě z Iráku? Andrew Mitchell nabízí vizi až fantaskní: EU, NATO a OSN převezmou vedení v otázkách bezpečnosti a justice; Austrálie, Turecko a OSN pomohou se základními službami; Turecko, USA a mezinárodní finanční instituce povedou ekonomiku. „A je přitom velmi důležité, aby byl celý tento proces v libyjských rukou," dodává Mitchell jako by už ztratil veškerý kontakt s realitou. „To vše musí být vykonáno jako služba libyjskému lidu."
Západ proto rebely opakovaně nutil k příměří s Kaddáfím, které by umožnilo hladký přechod k vytvoření „nového" státu na alespoň části starých základů, povstalci ale pokaždé odmítli s tím, že tyran a jeho lidé musejí být bez milosti ztrestáni. Jejich tvrdohlavost nabízela vyhlídky na zdlouhavý a bezvýchodný proces msty a likvidace nepřátel, což by pouštní Libyi z hlediska okupačních vizí proměnilo v nebezpečný pytel plný ozbrojených blech válčících jedna s druhou. Britský ministr zahraničí William Hague se proto osobně vydal do povstalecké bašty v Benghází a tamní Prozatímní národní radě (mezitím slavnostně uznané za „legitimní vládu nové Libye") vysvětlil, jaké je její místo: „Žádná zdejší debaasifikace nebude, pochopte to!"
Povstalecké vedení dalo hlavy dohromady a na počátku srpna vymyslelo hned 70stránkový dokument o budoucím vývoji, v němž Západu slíbilo, že k sobě přibere na osm set příslušníků Kaddáfího bezpečnostních složek a přes tři tisíce jeho vojáků. Málokdo tomu uvěřil, neboť se „mnohé povstalecké brigády mezitím proměnily v ozbrojené milice, z nichž část odmítá přijímat rozkazy od Prozatímní národní rady a spolupracovat s lidmi, kteří dřív v Kaddáfího režimu zastávali nějaké funkce," připomněl britský The Times. „Někteří vlivní povstalečtí vůdci už vyzvali k tomu, aby byli všichni stoupenci režimu vyloučeni z jakékoli budoucí účasti na správě státu, a ta připadla jen lidem, kteří proti režimu od února bojovali."
A právě snaha rebelů ztrestat všechny, kdo zůstali na Kaddáfího straně proti povstání, je podle všeho klíčem k pochopení paradoxního konání NATO. Severoatlantická aliance totiž ve výsledku – s ohledem na své plány hladkého ovládnutí státu, který by se zároveň „po irácku" nerozsypal — neměla zájem na tom, aby povstalci sami dobyli Tripolis. „NATO dává přednost tomu, aby se režim zhroutil sám od sebe a plukovníka svrhli sami obyvatelé Tripolisu," vysvětlil filosofii aliance britský The Economist. Takový vývoj by totiž podle všeho vyústil v dojednanou dohodu mezi zbytky starého režimu kolem Kaddáfího a vedením povstalců, přičemž by nutně muselo dojít k jejich alespoň určitému propojení. „Západní vlády prostě chtějí stabilitu a vliv, přičemž osobnosti starého režimu – bez rodiny Kaddáfíů – považují za nejlepší garanty takového vývoje."
Nic nekončí
Bez ohledu na dikci svého dokumentu o nové Libyi však povstalci dál postupovali na Tripolis a Kaddáfího jednotky jim překvapivě začaly ustupovat. Jejich taktika je předmětem mnoha spekulací, neboť vše vypadá, jako by byl Kaddáfí ochoten povstalcům hlavní město záměrně vydat, a tak muselo NATO zasáhnout. V sobotu 20. srpna zničehonic uskutečnilo hned 7 459 leteckých útoků na tisíce různých cílů, osamělými vojáky s minometem počínaje a štábem armády konče. Přidalo se i válečné loďstvo, které ostřelovalo Tripolis z moře. Nemá cenu připomínat, že třeba americké bombardování v Iráku mělo z hlediska zásahů vytčených cílů jen 70procentní úspěšnost, a že tedy i o uplynulém víkendu muselo NATO v Tripolisu pozabíjet bezpočet nevinných, na jejichž ochranu oficiálně do země před půl rokem vstoupilo. Důležitější je, že nyní může rebelům připomínat, že bez pomoci aliance by v Tripolisu nebyli a Kaddáfího nesvrhli…
I když, zatímco rebelové ohlašují konečné vítězství, nepodařilo se jim zatknout žádného z nejbližších Kaddáfího spolupracovníků (a den po oznámeném zadržení dvou jeho synů už byli oba zase na svobodě a v Tripolisu). Ani vidu ani slechu není ani po šéfovi Kaddáfího tajné služby Abdalláhu Sinúsím, který může být autorem současné ne zcela čitelné strategie Kaddáfího režimu. Pokud se přitom ale Kaddáfímu podařilo na nějaký čas – i se svou armádou čítající údajně stále 65 tisíc mužů — po saddámovsku zmizet a nechat NATO, aby si muselo poradit s čím dál rozklíženějšími řadami povstalců, kteří spolu už nyní svádějí boj o vliv a peníze, jeho čas ještě může přijít. A nejen to: uvrhne přitom NATO přesně do stavu „iráckého rozvalu", kterému se chtělo za každou cenu vyhnout. „Stejně jako v Iráku, tak i nyní v Libyi je svržení diktátora tou snadnější částí úkolu," podotýká americký politolog a spoluautor kultovní studie The Israeli Lobby Stephen Walt. „Copak nejste rádi, že mají Evropa a USA tolik času a pěnez na další budování státu, který předtím rozbořily?"
K invazi do Libye vedly různé politiky – Sarkozyho, Camerona, Berlusconiho i Obamu – různé, vesměs vnitropolitické důvody, nad nimiž ovšem čněly zájmy ropné. Libye bude potřebovat pomoc nadnárodních koncernů při rozvoji své ropné infrastruktury, stejně jako ji potřebovala – a dostávala – i za Kaddáfího. V tomto směru by se tedy situace až tolik nezměnila, až na to, že pád Kaddáfího režimu – aniž bychom tvrdili, že je válka v Libyi jako taková u konce – povzbudí neokonzervativce všech druhů a velikostí k nadšenému prosazování „humanitárních intervencí". Například vlivný americký židovský magazín Commentary už navrhuje, že by „Libye k uchování vratkého povstaleckého vedení potřebovala rozmístění zahraničních stabilizačních sil", zatímco člen amerického neokonzervativního vlivového Výboru pro zahraniční vztahy Richard Haas vyzývá Baracka Obamu, aby „přehodnotil své rozhodnutí, že na libyjské půdě nebudou pochodovat americké armádní kanady."
Libyjští povstalci si většinu vítězství na zemi za cenu nezměrných ztrát — a bez větších geopolitických spekulací — vydřeli sami. Pokud by jim a celé zemi odměnou měla být západní vojenská „bratrská pomoc", bylo by to kruté procitnutí do úsloví o vyhánění čerta ďáblem.
Text byl publikován v aktuálních tištěných Literárkách 34/2011
A pár aktuálních odkazů:
— Libyjští povstalci se s pomocí NATO dál honí za Kaddáfím, nejnověji se ovšem tvrdí, že už překročil hranice do Alžírska. Africká unie oznámila, že neuzná povstaleckou vládu z Benghází, místo toho vyzvala, aby bylo vyhlášené okamžité příměří a moci v zemi se chopila prozatímní vláda, v níž by byli zastoupeni i lidé z Kaddáfího strany. Z depeší WikiLeaks vyplývá, že mezi hlavními zastánci vyzbrojování Kaddáfího režimu byl ještě v roce 2009 jestřáb a nynější hlavní zastánce Kaddáfího svržení, americký neokon John McCain.
— Sebevražedné útoky na vojenskou akademii v Alžírsku si vyžádaly 18 mrtvých.
— „Milionového" pochodu za vypovězení izraelské ambasády z Káhiry se zúčastnilo několik tisíc lidí v hlavním městě a v šesti governorátech, včetně turistického Šarm al Šajchu. Muslimští bratři se protestů oficiálně nezúčastnili. Jeden z izraelských vojáků, kteří padli při přestřelce u Eilatu, byl zabit „přátelskou palbou".
— Parlamentních voleb v Egyptě, prvních od pádu Mubaraka, se bude moci zúčastnit přes 50 milionů oprávněných voličů. Volby budou třífázové, každý okrsek bude mít maximálně tisíc voličů… k dokonalosti už chybí jen datum voleb. Stále plastí jen orientační termín konce listopadu.
— Palestinci mají na výběr: buď nezávislost, nebo závislost. Tak nějak formuloval americký diplomat v Izraeli fakt, že pokud Palestina ppžádá o uznání své nezávislosti, (nejspíš hlavně její vedení) přijde o americkou pomoc. K příměří s Izraelem se vedle Hamasu v Gaze přidal i Islámský džihád, podomácku vyrobené rakety ale na izraelské (dříve palestinské) území z Gazy sporadicky létají dál. V „odvetě" jsou dál zabíjeni také Palestinci. Ke střetům mezi izraelskou armádou a Palestinci došlo také v pátek, kdy vojáci bránili věřícím v přístupu na Chrámovou horu k modlitbám.
Převzato z Literárek
