Leden 03, 2010
Média nám říkají, že ekonomická „krize“ skončila, a že světová ekonomika je už zase zpátky na normální trajektorii růstu a zisků. Francouzský deník Le Monde 30. prosince tuto náladu shrnul v jednom ze svých obvyklých skvělých titulků: „Spojené státy chtějí věřit v ekonomické oživení.“ No právě, „chtějí věřit“, a nejenom občané Spojených států. Ale je tomu skutečně tak?
Především a opakovaně říkám, že nejsme v recesi, ale v krizi. Většina ekonomů má tendenci držet se formálních definic těchto termínů, založených primárně na růstu cen na burzách. Používají tato kritéria, aby ukázali na růst a zisky. A politici u moci jsou šťastní, když mohou tyhle nesmysly používat. Ani růst cen akcií na burzách, ani zisky však nejsou tím správným měřítkem. Vždy se najdou nějací lidé, kteří vytvářejí zisky, dokonce i v těch nejhorších časech. Otázkou je, kolik lidí, a kteří lidé. V „dobrých“ časech většina lidí vnímá zlepšování své materiální situace, a to dokonce i tehdy, když existují podstatné rozdíly mezi těmi na vrcholu a těmi na spodních příčkách ekonomického žebříku. Jak se říká, příliv zvedá všechny lodě, nebo alespoň většinu lodí.
Když však světová ekonomika začne stagnovat, jako se to děje už od 70. let, stane se několik věcí. Počet lidí, kteří nejsou úplně zaměstnaní, a proto nedostanou příjem, který by alespoň trochu odpovídal, výrazně roste. A protože právě to se děje, země se navzájem mezi sebou pokoušejí vyvážet svoji nezaměstnanost. A důsledkem je, že se politici snaží zahojit na důchodcích a mladých, kteří ještě nepracují a nemají příjmy, aby se podbízeli svým voličům v obvyklých věkových kategoriích, kteří ještě mají práci. Proto také, když posuzujeme situaci v jednotlivých zemích, vždy existují nějaké, ve kterých situace vypadá mnohem lépe než ve většině ostatních. Tyto země se pak zdánlivě jakousi rychlostí posunují, jak tomu je v posledních čtyřiceti letech. Navíc, jak pokračuje stagnace, stále více vystupuje její negativní obraz, takže média začnou mluvit o „krizi“ a politici začnou hledat rychlá řešení. Volají po „spořivosti“, což znamená snížování důchodů, nákladů na vzdělávání a péči o děti ve stále rostoucí míře. Znehodnocují své měny, jak jen mohou, aby na okamžik snížili svoji nezaměstnanost na úkor zaměstnanosti v jiných zemích.
Podívejme se třeba na problém státních penzí. Malé městečko v Alabamě vyčerpalo svůj penzijní fond v roce 2009. Vyhlásilo bankrot a přestalo vyplácet důchody, čímž porušilo alabamský zákon, který právě tuto činnost po něm požaduje. Americký deník New York Times k tomu poznamenal: „Nejsou to jen důchodci, kteří trpí, když vyschne penzijní fond. Pokud by se město snažilo dodržovat zákon a vyplatilo své důchodce penězi ze svého běžného rozpočtu, muselo by pravděpodobně velmi zvýšit daně, případně uskutečnit ohromné škrty ve veřejných službách, aby na to získalo peníze. Současní zaměstnanci města by mohli zjistit, že platí do penzijního fondu, který nezajisti jejich vlastní důchody.“
Toto je však problém, který hrozí všem státům Unie, jež podle zákona musí mít vyrovnané rozpočty, což znamená, že se nemohou uchýlit k půjčkám, aby vyhověly svým současným rozpočtovým potřebám. A podobnému problému čelí všechny země eurozóny, které nemohou znehodnotit své měny za účelem naplnění svých rozpočtových potřeb, z čehož plyne, že jejich potřeba půjček vede k přemrštěné neudržitelným nákladům.
Ale co, můžete namítnout, že jsou země, o nichž se říká, že ekonomika „vzkvétá“, jako je Německo a v rámci Německa především Bavorsko, jež je některými nazýváno jako „Šťastná planeta“. Proč tedy Bavoři „pociťují malátnost“ a zdají se být „nepřesvědčiví a nejistí v otázce svého ekonomického zdraví“? New York Times k tomu poznamenal: „Je všeobecně přiznáváno, že … německé štěstí (i to v Bavorsku), bylo dosaženo na úkor zaměstnanců, kteří za posledních deset let obětovali své platy a výhody, aby se zvýšila konkurenceschopnost jejich zaměstnavatelů …. Ve skutečnosti část prosperity pochází od lidí, kteří nedostanou to sociální zabezpečení, na které by měli mít nárok.“
Dobrá tedy, přinejmenším existuje dobrý příklad takzvaných „rozvíjejících se ekonomik“, které v posledních několika letech vykazují trvalý růst – zejména takzvané země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína – pozn. překl.). Podívejme se na ně pozorněji. Čínská vláda je velmi znepokojena laxní úvěrovou politikou čínských bank, která začíná připomínat bublinu a vede k hrozbě inflace. Jedním z výsledků je rostoucí počet vyhazovů v zemi, kde, jak se zdá, zmizela záchranná síť pro nezaměstnané. A ve stejné době nová prezidentka Brazílie, Dilma Rousseffová, řekla, že je znepokojena, „nadhodnocením“ brazilské měny uprostřed toho, co považuje za znehodnocování americké a čínské měny, přičemž obojí podle ní ohrožuje konkurenceschopnost brazilského vývozu. A vlády Ruska, Indie a Jižní Afriky čelí hřmění nespokojenosti velké části svého obyvatelstva, které se zdá, že se od něj vzdalují plody hospodářského růstu, který očekávali.
Nakonec a v neposlední řadě zde existuje ostrý nárůst cen energie, potravin a vody. Ten je výsledkem kombinace globálního růstu počtu obyvatel a zvýšeného podílu lidí, kteří uspokojují svoji poptávku. To vše je předzvěstí zápasu o tyto základní komodity, který by se mohl změnit v boj na život a na smrt. Existují dvě možná vyústění tohoto zápasu. Jedním z nich je, že velké množství lidí sníží úroveň své poptávky, což je velmi nepravděpodobné. Tím druhým je to, že vražednost boje povede k redukci světové populace, a tím ke snížení deficitu – tedy k tomu nejnepříznivějšímu malthusiánskému řešení.
Při vstupu do druhé dekády 21. století se zdá nepravděpodobné, že bychom na ni roku 2020 pohlíželi jako na tu, v níž byla „krize“ vykázána do historické paměti. Není moc užitečné, když si „přejeme uvěřit“ v naději, která se zdá tak vzdálená. Nepomáhá to pokusům o zvážení toho, co bychom s tím měli dělat.
Immanuel Wallerstein je bývalý profesor Kolumbijské, McGillovy a Binghamtonské univerzity. Do roku 2005 vykonával funkci předsedy Centra Fernanda Braudela pro studium ekonomiky, dějin společenských systémů a civilizace. Více o prof. Wallersteinovi zde.
Převzato z Information Clearing House
Překlad: Stan
