Je těsně po krajských volbách, které přepsaly politické mapy krajů, před druhým kolem senátních voleb. Krajské volby ukázaly, že ekonomická krize a antisociální odklaněčská politika pravicového slepence přinesly výrazné posílení levicového prvku v politice. Krajské volby ukázaly debakl pravicové politiky. Současně poprvé po sametovém převratu umožňují utvoření jednoznačně levicových koalic téměř ve všech krajích státu.
Krajské volby nutí vítěznou ČSSD přehodnotit Bohumínské usnesení o tabuizování KSČM v politice a znovu posoudit možnosti spolupráce s politickou stranou, se kterou má nejširší programový průnik. Shodnou se na sociálním státě, posílení státního prvku (zejména státního vlastnictví a zvýšení vlivu státu na oblast veřejných služeb) na progresivním zdanění… Rozpory panují zejména v oblasti zahraniční politiky, kde KSČM je proti utužování EU jako nástroje neoliberálních globálních špiček a zejména proti politice jejího vojenského prostředku NATO. KSČM na rozdíl od ČSSD nepodporuje války NATO a zachovává si v zahraniční politice tradiční konzistenci komunistické politiky, která s výjimkou válek obranných a národně-osvobozeneckých vždy považovala války jako pokračování politiky násilnými prostředky za prostředek loupeže. ČSSD v tomto ohledu naopak navázala na svoji tradiční prvorepublikovou politiku. Dílčí rozpory panují také v oblasti míry státních ingerencí do oblasti veřejných služeb a ekonomiky, kde KSČM tradičně zastává maximální podíl státního prvku a ČSSD mnohem víc akcentuje neviditelnou ruku trhu – což koneckonců potvrzuje i její částečně privátní politika v oblasti státních zakázek. ČSSD zůstává tradičně víc otevřenou politickou stranou nabízející spolupráci širšímu spektru politických stran a proudů, KSČM se profiluji více uzavřeněji.
Povolební rozdání karet umožňuje v několika tradičních baštách lidovců navázání "pravolevých" koalic ČSSD s KDU. Koalice komunistů s lidovci vzhledem k tomu, že jde prakticky o politický oheň a vodu, lze těžko předpokládat. Sociálně cítíci lidovci v souladu se svými odvrženými antisociálnimi topenářskými bratry tradičně usilují o posílení vlivu církve v politice, ekonomice (sem patří také zarputilé prosazování tzv. církevních restitucí) a školství. Jejich konečným cílem je prosazení "náboženského státu" s posílením podílu sociální charity na soukromé církevní bázi (církev je největším soukromníkem ve státě), podobně jako je cílem Vatikánu budování globálního náboženského křesťanského státu. KDU se s ČSSD mnohem víc sejde v oblasti mezinárodní politiky – v podpoře nadstátního celku EU, mají u ní zelenou veškeré "misionářské" akce NATO. Křesťané v tomto navazují na zahraničněpolitickou prvorepublikovou tradici svých předchůdců podporujících války.
Koalice s ostatními politickými stranami levicového zaměření s marginálním významem prakticky po volbách nepřipadají v úvahu. Volby potvrdily, že neprůhledné strany bez tradic, stojící ne jedné anebo několika málo výrazných politicích, nemají ve společnosti významnější podporu.
Jak se zdá, vítěz krajských voleb se ocitl na politickém rozcestí. Spojenectví s KSČM jej může výrazně posílit anebo oslabit. Pokud se KSČM v reálné politice ušpiní, bude to do budoucna znamenat její téměř jistou politickou smrt. Pokud bude v koalicích důsledně antikorupční, prosociální s tahem na zkvalitnění veřejných služeb, může to perspektivně znamenat nejenom její posílení ale i vliv na očistu ČSSD od korupce a celkové zvýšení vlivu levicového prvku v české politice.
Pokud ČSSD bude dál lavírovat mezi pravicí a levicí, a spojovat se účelově s ODS a jinými pravicovými stranami za účelem krátkodobého ekonomického profitu, může ji to do budoucna odsoudit do pozice významově až druhé nejsilnější levicové strany.
