Krok MMF do budoucna

NEW YORK – Výroční setkání Mezinárodního měnového fondu letos na jaře bylo pozoruhodné tím, že dalo znát snahu Fondu distancovat se od svých vlastních dlouhotrvajících doktrín týkajících se kapitálové regulace a flexibility trhu práce. Vypadá to, že pod vedením Dominiqua Strausse-Kahna se postupně a obezřetně vyprofiloval nový MMF.

Je tomu o málo víc než 13 let, co se MMF na své hongkongské schůzce v roce 1997 pokusil upravit si chartu, aby získal víc prostoru k postrkování zemí k liberalizaci kapitálového trhu. Načasování nemohlo být horší: schylovalo se právě k východoasijské krizi, která z velké části plynula právě z liberalizace kapitálových trhů v regionu, jenž ji vzhledem ke své vysoké míře úspor nepotřeboval.

Liberalizační úsilí prosazovaly západní finanční trhy – a západní ministři financí, kteří jim tak oddaně slouží. Finanční deregulace ve Spojených státech byla prvořadou příčinou globální krize, která propukla v roce 2008, a jinde ve světě zase liberalizace finančnictví a kapitálových trhů přispěla k šíření traumatu „Made in USA“.

Krize ukázala, že volné a nespoutané trhy nejsou ani efektivní, ani stabilní. Dobře neplnily vždy ani úkol určovat ceny (viz realitní bublinu), včetně směnných kurzů (které jsou pouze cenou jedné měny z pohledu jiné měny).

Island ukázal, že malým zemím může se zvládnutím krize pomoci, když zareagují zavedením kapitálové regulace. „Kvantitativní uvolňování“ (QEII) Federálního rezervního systému USA zase neodvratně vedlo k zániku ideologie nespoutaných trhů: peníze směřují tam, kde se trhy domnívají, že jsou výnosy nejvyšší. Za situace, kdy rozvíjející se trhy zažívají boom a Amerika a Evropa skomírají, bylo jasné, že velká část nově tvořené likvidity si najde cestu na rozvíjející se trhy. To platilo obzvlášť s přihlédnutím k faktu, že pramen amerických úvěrů zůstával zanesený a řada komunitních a regionálních bank byla stále ve svízelné situaci.

Výsledný příval peněz na rozvíjející se trhy způsobil, že i ministři financí a guvernéři centrálních bank, kteří se ideologicky staví proti intervencím, jsou přesvědčeni, že nemají jinou možnost než zasahovat. Jedna země za druhou se rozhodla tím či oním způsobem intervenovat, aby předešly prudkému zvyšování hodnoty svých měn.

Teď těmto intervencím požehnal MMF – i když jako úlitbu těm, kdo stále ještě nejsou přesvědčeni, uvádí, že by se měly používat jen jako poslední možnost. Právě naopak, z krize jsme se měli ponaučit v tom, že finanční trhy potřebují regulaci a že přeshraniční kapitálové toky jsou obzvlášť nebezpečné. Taková regulační opatření by měla být klíčovou součástí každého systému k zajištění finanční stability; uchylovat se k nim výhradně jako k poslední možnosti je recept na vytrvalou nestabilitu.

Existuje široká paleta nástrojů použitelných k řízení kapitálového účtu a nejlepší je, když státy využívají určitý jejich soubor. I když jejich účinnost není naprostá, jsou obvykle lepší než nic.

Ještě významnější změnou je však spojitost, již MMF konečně udělal mezi nerovností a nestabilitou. Krize byla velkou měrou důsledkem americké snahy oživit ekonomiku oslabenou výrazně zvýšenou nerovností, a to prostřednictvím nízkých úrokových sazeb a laxní regulace (obojí vedlo k tomu, že si mnoho lidí půjčovalo daleko nad své poměry). Bude trvat roky, než se důsledky této nadměrné zadluženosti podaří napravit. Jak nám ale připomíná jiná studie MMF, nejedná se o nový vzorec vývoje.

Krize také podrobila zkoušce dávná dogmata, která z nezaměstnanosti viní nepružnost na trhu práce, protože zemím, kde jsou mzdy flexibilnější, například USA, se daří hůř než zemím na severu Evropy, včetně Německa. Platí, že jak se mzdy snižují, pro pracující bude čím dál těžší splácet své dluhy a problémy na realitním trhu budou ještě horší. Spotřeba zůstane omezená, přičemž pevné a udržitelné oživení nelze stavět na další bublině nafukované z dluhů.

Navzdory americké nerovnosti už před Velkou recesí vedla krize a způsob jejího řešení k ještě větší příjmové nerovnosti, takže zotavení je tím složitější. Amerika si zadělává na svou vlastní mutaci malátnosti ve stylu Japonska.

Existují ale východiska z této svízele: posílit kolektivní vyjednání, restrukturalizovat hypotéky, cukrem a bičem přimět banky k obnovení půjček, změnit strukturu daňových a výdajových politik, aby dlouhodobými investicemi stimulovaly dnešní ekonomiku, a zavádět sociální politiky zajišťující příležitosti pro všechny. Za současného stavu, kdy téměř čtvrtina všech příjmů a 40 % amerického bohatství připadá na nejvyšší 1 % výdělečně činných osob, Amerika představuje „zemi příležitostí“ míň než „stará“ Evropa.

Tato otřesná fakta patří k obvyklé litanii pokrokových lidí, která je směsí frustrace a oprávněného rozhořčení. Novinkou je, že se k tomuto chóru přidal MMF. Strauss-Kahn to vystihl v závěru svého projevu v Brookings Institution krátce před nedávným setkáním Fondu: „Stavebními kameny ekonomické stability a prosperity, politické stability a míru jsou v posledku zaměstnanost a poctivost. To sahá až k jádru mandátu MMF. Je potřeba z toho učinit jádro politické agendy.“

Strauss-Kahn dokazuje, že je bystrým šéfem MMF. Lze jen doufat, že vlády a finanční trhy si jeho slova vezmou k srdci.