Počet příslušníků Veřejné bezpečnosti v celém Československu nedosahoval v 60. letech dnešního počtu policistů České republiky. A připočítám-li k tomu členy Státní bezpečnosti, byl o několik tisíc nižší, než činí dnešní stav policie, BIS, rozvědky, všech městských policií dohromady. Nemluvě už o počtech soukromých a podnikových ochranek.
Jistě. Minulý režim označují za policejní stát. Ale jak se dnešní počty projevují v bezpečnostní situaci? Výsledky jsou tristní. Sbor národní bezpečnosti byl za minulého režimu daleko efektivnější, úspornější a mnohem lépe ochraňoval životy a majetky občanů. Argument, že dnešní zločin je mnohem rafinovanější a používá nejmodernější techniku, neobstojí. Stejné možnosti má i policie. Za bývalého režimu bylo výjimkou, když se nepodařilo vraždy objasnit na 100 %. V posledních dvaceti letech jde o 80–85 %. Tím nesnižuji těžkou práci dnešních kriminalistů, spíš mě napadá, jaké podmínky k práci mají.
* * *
Mluvím o tom poprvé. Počátkem roku 1990 rozhodl nový ministr vnitra Richard Sacher, zřejmě i se souhlasem prezidenta a nového politického vedení, o jednom mimořádném opatření. Z tajné evidence osobních svazků, které kontrarozvědné služby za 45 let vytvořily, rozhodl vyjmout stovky – některé zdroje mluví o tisících – agenturních záznamů, které se týkaly jistých osob. Těch, kdo po politickém převratu zaujali důležité funkce v novém politickém, společenském a hospodářském uspořádání.
Ovšem nebylo vzato v úvahu jedno důležité poučení z historie podobných operací. Bylo by totiž krajně naivní myslet si, že v závěru 80. let nepřemýšlela řada důstojníků tajných služeb o různých variantách politického vývoje v zemi. A tedy i o případné politické porážce stávajícího režimu. Co pro tyto zpravodajce bylo nejvýhodnější? Uchovat si to nejdůležitější. Poznatky o nových prominentech.
Převzato z blogu Tribun
