Letecká nostalgie

Říká-li se o člověku, že se odebral na pravdu Boží, říká se o leteckých společnostech, zvláště těch dobrých, že "složila křídla". Ve skutečnosti lidé umírají, aerolinky fúzují, zanikají. Nepíši krachují, protože pak by se zdálo, že jejich "ptáčata" padají přímo z nebe. Zítra 3. 2. 2012 končí  například aerolinky Red Wings, tak jako kdysi končily Pan Am (obě po letecké katastrofě), a jak jistě skončí další a další. Tak jako je to vlastní životu samému a koloběhu vzniku a zániku.

Letadla však mají i jinou funkci. Vždy s nimi cestují  naše sny, jsme-li na palubě, a představy o krajích vzdálených, letí-li přímo nad námi, unášejíce osudy lidí, kteří nás sice (o pár kilometrů) minuli, ale s nimiž se nikdy  nikde neshledáme. Svět před šedesáti, padesáti lety byl jiný. Pomalejší, důkladnější, uchopitelnější. Snad, při všech protivenstvích, to bylo i proto, že lidí byly necelé dvě miliardy. Všichni byli pozůstalí po těch, které několik let ničil konflikt světové války.

Přenesme se do let padesátých a podívejme se na unikátní, reklamní kolorovaný film brazilské letecké společnosti REAL. Kapitán Lineu Gomes Neto a druhý pilot Nelson Farina se s námi (a tehdejšími cestujícími letu 802 na trati Buenos Aires- Miami) vznesou v "Super Constellation" z letiště Ezeiza v poeticky působící metropoli Argentiny, poklidné svými bulváry (Avenida Santa Fé) a alejemi vzrostlých stromů. Přeletíme divoké peřeje tehdy nespoutané Iguazú a proletíme nad hlavami "paulistas", obyvatel Sao Paula, největšího velkoměsta jižní hemisféry. Pak, byť při dálkovém letu, doletíme do Ria. Rio je jen jedno. Toto město bylo v čase přistání hlavním městem Brazílie, neboť Juscelino Kubitschek ještě pár měsíců nebude brazilským prezidentem, a Oscar Niemeyer  zatím vůbec netuší, že nad selvou vnitrozemí bude snít s otevřenýma očima a projektovat nové hlavní město, Brasíliu. Kdybychom ho hledali, nalezli bychom ho nejspíše v hospůdce na trottoáru, v náručí ženy- a nemyslím paní Sarah, nebo na schůzi komunistů. Nehledejme ho, osud ho nalezne sám…

Pak pro nás nastanou palubní hody. Letušky, kterým tehdejší dress code nařizoval nošení bílých rukaviček, nabídnou nad brazilským vnitrozemím, po předkrmu, aperitiv (povinnou výbavou býval bylinný likér, Campari – zde servírují Cinzano, whisky, gin) k jídlu voda (sodovka) nebo pivo, popřípadě víno, a po hlavním jídle, které typuji na kachnu nebo krocana (nebo cosi podobného) následuje moučník, přirozeně, až po dezertu s pečivem (sýr). Káva  vždy na požádání je samozřejmostí, stejně jako  u jídla – možnost si přidat. Káva servírována vždy se sodovkou. A úsměv servírován bez požádání. Součástí dálkových posádek leteckýchspolečností býval tehdy i palubní kuchař, který – byl-li zájem – vařil (dovařoval) podle přání. Kubánci a jejich Cubana de Aviación ještě v roce 1961 servírovali langusty a šampaňské (Let Havana-Manchester/Glasgow – Praha typem Bristol Britannia). Také ČSA měly na dálkových trasách kuchaře. Více jídla, méně  obalových plastů. Jen ty třetinky Prazdroje se i z Rangúnu musely vrátit domů… 

Ale zpět na palubu našeho stroje. Vidíme, že se kouří. Letová výška to  tehdy dovolovala. Vidíme i navigaci polohy letounu podle hvězd, která je prováděna v noci kdesi nad Venezuelou,  i přelet Karibiku a šťastné přistání v Miami, americkém pupku všech Iberoameričanů. Pokud na vás dýchla pohoda letu a doby, je to v pořádku. Z reklamy se  totiž stal historický dokument. A dnešní  vystresovaní, upocení, oskenovaní turisté nacpaní do "vzdušných vagónů" mohou jen-závidět.


P. S.: Krátký přelet Sao Paulo-Rio de Janeiro (let trvá  zhruba čtyřicet minut) je výsledkem politiky PONTE AÉREA, vzdušného mostu mezi největším brazilským městem a tehdejším hlavním městem, který byl zřízen po vzoru berlínského mostu, kdy letadla Spojenců startovala při berlínské krizi téměř non-stop na letištích Tegel a Tempelhof v Západním Berlíně. Brazilcům se to líbilo, zejména  pro dopravu osob. Letiště  obou měst, Conhongas a Santos Dumonta byla  letecky spojena – každých 15 minut. Brazilský most se provozoval až do r. 1999… Cena letenky Buenos Aires – Miami byla v roce 1958  celkem 432 US dolarů. Cena ojetiny ve Státech. Ale děti se, v mnoha případech, vozily gratis.

Přejít do diskuze k článku