Seďte tiše, milé děti, pohádka o zlých komunistech a hodných kapitalistech začíná. Nebojte se, že byste si ji neužili, protože týden intenzivní prorežimní propagandy právě začíná. Budeme mít totiž 17. listopad.
A tak se bude z bezpečí dvacetiletého odstupu lakovat minulý režim na černo (aby se pak mohl přelakovat zase na rudo, ale tentokrát podle vkusu jeho přemožitelů) a ten současný pro změnu na růžovo. Budou se pět ódy na přebytky banánů a svobodu slova (aniž by se kdo zajímal o to, jaký smysl má svoboda slova, které nezmění a nikoho nezajímá) na straně jedné, na straně druhé se pak budou házet do jednoho pytle čeští komunisté a kambodžtí Rudí Khmérové, socialisté, trockisté a sociální demokraté, placení daní a znárodňování, podpora v nezaměstnanosti a teror padesátých let, to vše s jediným cílem: vylíčit současný marasmus v těch nejzářivějších barvách jako vrchol pokroku (v mezích tržního zákona, ale to už se příliš zdůrazňovat nebude).
Proto nás pro nejbližší dny čeká výluka reality. Najednou zmizí všichni bezdomovci, veškerá korupce, rozkradený národní majetek, vytunelované veřejné rozpočty, státní dluhy, podfinancované zdravotnictví, exekuce, náběh na renesanci nevolnictví, nerovnost až nesouměřitelnost v příjmech, to vše bude odsunuto do pozadí jako zcela nicotné ve srovnání s tím, že už nebudujeme socialismus, ale normální kapitalismus, a že už u nás může být kdokoliv (sic!) zcela legálně milionářem (jako kdyby přirozeně platilo, že každý řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejsilnější článek).
A aby nebylo té marnosti málo, tak se lidé hodlají srocovat na náměstích v zoufalé snaze vymoci si zpět ukradenou revoluci, protože takhle to přeci nechtěli. U podvodníka hledat zastání před podvodníkem! Jaká zpozdilost. To skutečně ještě věří v demokracii v podmínkách oligarchického kapitalismus, nebo si jen chtějí vyžrat svoje pokoření až do dna? Kdy už konečně pochopí, že dnes je všechno, čest, zdraví, spravedlnost i historie jen komodita? Staré triky na novou elitu platit nebudou.
Oslavy 17. listopadu jsou dnes patřičné asi stejně, jako oslavy 25. února v roce 1988. A mají ještě něco společného: pro režim jsou stejně nepostradatelné. Jediný rozdíl je v tom, že jestliže nomenklaturní kádry tehdy už neměly na udržení režimu zájem protože, si chtěli pořídit nový (ten současný), stávající elita moc z rukou tak snadno a lacině nepustí, protože v jiném ekosystému by nepřežila.
Ale co se dá dělat, budeme s tím jucháním muset týden čtrnáct dní vydržet. Jsou pohádky na dobrou noc, které se dají zaspat, a pak jsou pohádky politicko-ekonomicko-sociální, před kterými není úniku, zejména za situace, kdy se teorie dostává do stále příkřejšího rozporu s praxí, a tak je potřeba převyprávět realitu v souladu s teorií tím naléhavější.
Ale jestli budeme mít čas a chuť, běžte se 17. listopadu podívat ven: tolik lidé s křížkem po funusu pohromadě zřejmě jen tak neuvidíte.
Převzato z blogu Tribun
