Listopadové bylo-nebylo

Přišel možná čas se vrátit k tradičnímu psaní komentářů. K takovému bilančnímu způsobu podávání vysvětlení k určitým událostem, jak slovo „komentování“ definuje slovník spisovné češtiny Četné události obohacující nás novými a ještě novějšími informacemi k takovému přístupu přímo vyzývají. Lze jen tušit, že nejzajímavější pro komentáře bývají ty události, o kterých se v médiích neobjeví nic, resp. které lze identifikovat jen čtením mezi řádky. Tuto techniku lze inovovat i na sledování TV způsobem, který bylo možno popsat v ještě nedigitalizované televizi jako pozorování dění vlastně rovněž mezi řádkami. Dnes pro netechnicky orientované pozorovatele snad jen jako koukání za obrazovku, resp. nahlížení do myšlení těch, kteří pro diváky vybírají informace, které smějí a nesmějí konzumovat.


Takto jsem v sobotu zahlédl pořad, kde vystupoval Daniel Kroupa jako expert na vládnutí prostřednictvím úřednických vlád. Samozřejmě tam zase vystupoval jako zasloužilý disident a mluvil o svých údajných zásluhách v plurálu (jako „my jsme chtěli…“) za všechny jemu podobné demokraty, ke kterým se on – právě on – řadí. 


Dnes (tedy v neděli) jsme zase mohli obdivovat guvernéra ČNB Singera obhajujícího suverénnost, s níž se on a jeho kolegové ujali řízení české společnosti. Klasik Montesquieu by jen zíral, jak jeho triáda rovnovážné moci (soudní, výkonná a zákonodárná) byla doplněna čtvrtou složkou – bankovní mocí. Mnozí již dávno tušíme, že má mezi nimi vedoucí roli, ne nepodobnou té, které byla takto deklarována ve 4. článku předlistopadové ústavy. Osobně si myslím, že hlavním důvodem rozhodnutí bankéřů znehodnotit českou měnu bylo jednak navýšit své zisky (vykoupením cizích měn za levnější kurs), jednak ukázat národu, že tato finanční mafie není tak neakceschopná a líná, jak se to jevilo ještě před týdnem.


Pozoruhodná byla i Národní sbírka potravin pro chudé, kterou organizovala neznámá, ale názvem překvapující nadace „Byznys pro společnost“. Nějak mi unikalo, co se tím chce prakticky dosáhnout. Z médií se lze dovědět o názoru čerstvého člena ODS Fialy, jak dá do cajku svoji novou stranu, pokud ji bude řídit. Možná to bude ten pověstný hřebíček do rakve, ale nechce se mi rozvádět důvody. 


Stejně tak na internetu překvapí záběr na expresidenta v doprovodu expremiéra, jak kladou věnce a zapalují svíčky na Národní třídě v neděli. Nebo interview Devátého, jak se v Polsku zasloužil o 17. listopad.


Asi nejzajímavější ze všech byla ale zpráva o sdělení Ratha, že financování politických stran má více rovin, včetně té trestně-kriminální. Tedy něco, co se všeobecně ví, ale co je takto potvrzeno odborníkem na tuto věc. Celkově je to vše ale jen chaos, kdy lidé moci, ať už té bývalé či možná budoucí, hrají své role a roličky v dramatu, který ještě nemá jméno, a kdy se ještě neví, zda to bude komedie, tragédie nebo fraška, ale už se pilně nacvičuje.

A o co tedy tady jde? O nic menšího ani většího, než jak se česká společnost bude vyvíjet v dalších letech, tedy po volbách.

24. výročí Listopadu přitom proběhlo bez jakéhokoliv pokusu o lepší porozumění tomu, co se stalo. Televize ani noviny, resp. to, co se z toho dalo zaznamenat, nepřinesly ani pokus o vysvětlení toho, co se tenkrát dělo, proč se to dělo a tím méně pak, jak se to dělo. Dokonce mohl vzniknout dojem, že pieta převážila ve vztahu k událostem před 74 lety, zatímco to, co se odehrálo před 24 lety bylo jakoby upozaděno. Jako autora knihy, která byla na toto téma vydána před rokem pod názvem „Operace Listopad 1989“, mne tohle velmi zajímá. A v souladu s tezí, že nejzajímavější na zprávách dne bývá to, o čem se nepíše, bude tento komentář věnován právě tomuto tématu.

Neočekávám, že by došlo k výrazné změně pohledu na věc ze strany zaměstnanců a manažérů institucích, které jsou k tomu pověřeny zeshora. Tedy ústavů a úřadů známých pod zkratkami ÚDV ZK, ÚSD AV ČR či ÚSTR ČR. Ty své zadání v podobě zametání skutečností o tom, co se tehdy dělo, pod koberec, plní už dlouhá léta na jedničku. Naděje jsem spíše vkládal do mnohatisícového sboru učitelů dějepisu na základních i středních školách. Nikoliv však do pedagogů vysokých škol, kteří budoucí učitele dějepisu na nižších školách připravovali. Jejich často špatná minulost a jejich normalizační paskvily jsou notoricky známé. Mnozí z nich dokázali dokonce v polistopadovém vysokém školství díky dříve získaným docenturám a profesurám zaujmout i ty nejvyšší posty na fakultách.

Za Rakouska-Uherska se však právě mezi učiteli ZŠ a hlavně mezi středoškolskými profesory objevili na svoji dobu neobyčejně odvážní mužové (tehdejší školství neoplývalo ženami), kteří šli tzv. proti proudu. Na rozdíl od těch dnešních nejen učili, ale i psali odborné publikace. Nemyslím historici-učitelé jako A. Jirásek, kteří psali spíše beletrii. Příkladem za všechny byl Tomáš Václav Bílek. Za šest let tomu budou dvě století, co se narodil v rodině kováře. Samozřejmě nepsal on ani jemu podobní kolegové o době, která teprve měla přijít. Psal o minulosti, která tenkrát nesla podobné stigma jako dnes třeba Listopad. Konkrétně Bílá hora – a to předtím a potom. Bílek byl za své první knihy na toto téma pojednávající o konfiskacích a o jezuitech suspendován z funkce ředitele gymnázia. Dodnes jsou tyto publikace stěžejním zdrojem pro studium pobělohorské minulosti. Mj. i proto, že na rozdíl od dnešních historiků (resp. jejich naprosté většiny) si lidé jako Bílek dali práci se studiem archivů a měli k tomu i odbornou kompetenci. Uplynulo už více než 130 let od vydání klíčových Bílkových knih. Nejenže však nemají významnější následníky, ale stále jsou jakoby nežádoucí. Církev, která chce znovuzískat a udržet po Bílé hoře jí samou nakradené majetky, stále vytváří svým vlivem na dnešní politiky nad těmito informacemi opar nevhodného, nežádoucího a jinak tabuizovaného vědění.

Kdyby se dnešní pedagogové se zaměřením na dějepis s opravdovým zájmem o české dějiny, včetně těch novějších období, která jim nebyla na jejich alma mater přednášena, inspirovali svými rakousko-uherskými předchůdci, nebyly by asi naše poznatky o Listopadu tak chudé, jaké jsou. V případě, že si stěžují na nedostatek kvalitních podkladů pro svoji práci, jim mohu doporučit postup, který se mi při přípravě knihy o Listopadu osvědčil: Udělejte si to sami. Pravda, zaměstná Vás to, ale našinec se aspoň něco doví. Také ovšem zjistíte, když se Vám to podaří vydat, že tím různé lidi i instituce naštvete, což nebývá vždy nepříjemný pocit. Neuděláte nesjpíše kariéru, ale Váš pocit dobře odvedené práce za kvalitní výuku ve škole za to stojí. Ovšem jen tehdy, když se Vám podaří naštvat ty, kteří nechtějí, aby se o tom všem, co se kolem 17. listopadu 1989 dělo, bez jejich poručnictví a souhlasu něco psalo.


Foto: Tomáš V. Bílek

Přejít do diskuze k článku