Že je Maliská republika za vodou řeky Niger, potažmo, že řeka je jediným významným krajinotvorným prvkem této západoafrické země, vědí snad i žáci našich škol. Přesněji, vnitrozemskou Mali řeka půlí na dvě části. Jižní, obývanou černošským obyvatelstvem bantuských kmenů, které hovoří převážně bambarsky, v provinciích Kayes, Koulikoro, Sikasso, Ségou a Mopti a severní, v níž žijí Tuaregové a migrující Berbeři, potažmo Arabové. Tuaregové mají svůj vlastní jazyk, tamišek, nepodobný jiným berberským jazykům, s vlastní alfabetickou soustavou, zatímco Berbeři a ostatní (provincie Timbuktu, Kidal a Gao) hovoří a píší arabským jazykem.
Mali, bývalá součást Songhajské říše, upadla do francouzské koloniální správy (a sféry), z níž v době Francouzského Súdánu koncem 50. let XX. století vykročila vstříc nezávislosti. Po neúspěšných pokusech o unie se Senegalem i Guineou, v době nerozlučné dvojice prezidentů Sékou Tourého a Modibo Keity vsadila Mali na vlastní existenci. Kdo se snad učil před půlstoletím francouzsky, pamatuje, jak pan Starý zpovídá v učebnicovém příkladu svého maliského přitele, který sděluje: "comme vous le savez, nous avons surtout besoin de nombreuses machines agricoles et de tracteurs…." jak víte, potřebujeme mnohé zemědělské stroje a traktory". A tak je Československo v 60. letech dodávalo, aby mělo dobrý pocit, že Afrika se mění i díky malé zemi v srdci Evropy. Maliské zemědělství "žije" z exportu bavlny, země pak i z transsaharského obchodu. Pan Starý z naší učebnice francouzštiny je dnes opravdu starý, už necestuje na "Mezinárodní veletrh v Bamaku", a snad jen suchá skýva cheba, fotografie zaniklých výrob zemědělských strojů v ČSSR a poslech hudby Keity Fodéby, lidového umělce Mali, mu připomíná ony šťastné chvíle práce i pokroku.
Po rozchodu Mali a Guineje se zeměmi socialistického společenství následoval příklon k bývalé koloniální velmoci, Francii, úpadek, islamizace obou zemí… Naštěstí pro Mali se na severu zjevil muž, který chtěl sjednotit Afriku, povznést ji a definitivně zbavit bývalá koloniální centra moci a vlivu. Tím mužem byl Muammar al-Kaddáfí, a své panafrické vize, dokud mohl, plnil. Po jeho brutálním zavraždění začaly hordy islamistů z Libye doplňovat stavy al-Kájdy islámského Maghrebu, a vloni spolu s odtržením Tuaregů a převratem v Mali islamisté zničili vše, co se v severní Mali ještě zničit dalo. Proběhla intervence "afrických sil", vedená Ouattarovými žoldnéřskými vojsky z Pobřeží slonoviny, i intervence Francouzů (s českou účastí). Traktory z brněnského Zetoru nahradilo zboží z brněnské Zbrojovky.
Aby Francie dosáhla komparativní výhodu (v pouštním Alžírsku přece válku prohrála), rozhodla se Malijce uplatit. HDP na osobu je v zemi údajně 1.152 USD ročně. S tím ovšem nekorespondují údaje, podle nichž většina z 12 mil obyvatel žije za jeden americký dolar denně, tedy za 365 USD/rok. Mám pocit, že jde především o zbožově-zbožové vztahy, a tak informace o ekonomii maliských osad stěží budou kdy přesné. Prezident Francie F. Hollande dosáhl 15. května 2013 svolání "dárcovské konference pro Mali" do Bruselu, a jejím výsledkem je, že Evropská unie, MMF, Světová banka a Islámská investiční banka DARUJÍ Mali na stabilizaci 3,25 miliard eur, a to ještě v letošním roce. Uvážíme-li, že Kosovo dostává "jen" stamiliony eur (a zájem donátorů klesá) a hnutí Hamás taktéž, je úspěch Malijců kolosální. Radoval se maliský (dosazený) prezident Dioncounda Traoré, radoval se Manuel Barosso (alespoň ty špinavé miliardy nebudou v čistých EU sejfech ) a radoval se i Francoise Hollande, jehož socialistická strana (a to se vsadím) získá tučnou provizi na vlastní provoz. Ostatně, paní Valerie Trierweiler, společnice a milenka pana Hollanda, neprodleně vyrazila do Bamaka, zřejmě z toho něco vyrazit-hned. Škodní nebudou ani prezidenti sousedních zemí, protože bantuská společenství se navzájem podporují.
Částka by stačila pro 3,25 milionu občanů, pokud by každý DOSTAL jen 1.000 dolarů. Především, černí obyvatelé země žijí v rodově kmenových společenstvích, znajících hranice jen nominálně. Zisk rodu/klanu/kmene bude tedy bezpracný a kumulovaný. A kočovní Tuaregové ze severu Mali ostrouhají. Tak jako jiní obyvatelé EU, kteří se dožebrávají o europůjčky věru Shylockovské. Ať už z Madridu. Atén nebo Nikósie… V Bamaku a v Paříži (ale jen v Elysejském paláci) se tedy dnes tančí. Místo aby se plesalo v Madridu, Athénách, Nikósii. Plesat se ovšem nebude ani v Praze, bohužel.
