Můj plán


Poslanci konečně na vlastní kůži zjistili, jaké předepisují lidu daně, čehož výsledkem je hrozící kolaps státu. Parlament nacvičuje sbor děvčátek se sirkami a hlady šilhající neúplatní soudci bez groše uvažují o stávkové pohotovosti. Vláda se (opět) hádá. Prezident, po vzoru Edvarda Beneše, zatím emigraci jen naznačuje.


Jsem psychiatr.


Kdybych tak přišel za panem ředitelem v blázinci a řekl mu, že je mým nezadatelným právem:


• plat ve výši kolem stopadesáti tisíc,

• byt v Praze,

• služební auto,

• volná pracovní doba, abych mohl porůznu navštěvovat propuštěné pacienty,

• kantýna s lidovými cenami odvíjejícími se od těch dob a poměrů, kdy pivo bylo za korunu dvacet a rohlík za třicet haléřů;

• a že raději nebudu dělat nic,

• protože když něco budu dělat, bude to jistě blbě a bude to nutné předělávat,


tak mi vezme klíče a v blázinci se dostanu na druhou stranu pomyslné psycho-barikády, než na které jsem se pohyboval dosud a za to budu ještě platit stokorunu denně.

Když tohle udělají svým zaměstnavatelům – pozor! to jsme my – ústavní činitelé, kteří se dobrovolně uvolili sloužit této zemi a jejímu lidu, kteří ale odvádějí práci, pro jejíž kvalitu už není adjektiv, co by ji vystihla (s výjimkou onomatopoického BLE z tajné řeči mojí vnučky a jejích kamarádek), všichni sice zíráme, ale do blázince je nestrčíme…


Celý článek, včetně neobvyklého návrhu na vyřešení situace najdete na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments