Mýtus demokracie 2

V tomto článku bych chtěl volně navázat na článek mýtus demokracie, ve kterém jsem se snažil vyvrátit mylné ztotožňování představy svobody, zejména svobodné politické volby s pojmem demokracie – vláda lidu. Demokracie je vždycky politickým diktátem určité společenské skupiny vůči svým oponentům, kteří vyznávají jiný světonázor, jiné přístupy k řešení společenských problémů apod. Za ideálního stavu by měla být politickým diktátem většiny vůči menšině a tomu by měly odpovídat výsledky vládnutí. Většina voličů by měla být spokojena se "svou" vládou, s dosaženými výsledky jejího vládnutí. Pak lze mluvit o demokracii jako o vládě lidu.


Současná tzv. demokracie hledá svůj původ a vzor v demokracii starověku, na kterou navazuje a kterou se snaží rozvíjet. K tomu chci připomenout, že demokracie starověku byly demokraciemi otrokářskými, to znamená, že poměrně významná skupina otroků byla zcela politicky bezprávných, neměla žádnou možnost volby natožpak politické volby, naopak byla předmětem volby a svévole svých pánů. Ekonomickou podstatou otrokářské demokracie byly kromě tvorby hodnot v imperiálním centru především neustálé válečné výboje, územní expanze, přímé kořistnictví materiálních hodnot, otroků, coby nesvéprávné pracovní síly, nerostných surovin a plateb "výpalného" které musela porobená periferie pravidelně odvádět imperiálnímu centru. I v této tzv. demokracii pro svobodné občany platí to, co bylo řečeno v úvodu. Jedna skupina svobodných občanů vnucovala – dočasně  diktovala – jiné skupině svobodných občanů svých politických oponentů (nemluvě o bezprávných otrocích) svou vůli. Není také bez zajímavosti, že tato forma dnes idealizované demokracie zdaleka nebyla prosta brutálního politického násilí.

Ukončeme tedy krátký historický exkurs a obraťme pozornost na tzv. soudobou demokracii. Osobně bych ji definoval jako tržní demokracii, resp. demokracii podřízenou velkému kapitálu a pravidlům tržní směny.


Podle mého mínění stojí na několika tržních pilířích:


  1. Médiích (přímo vlastněných privátními vlastníky anebo "veřejnoprávních" do značné míry závislých na příjmech z privátní reklamy)
  2. Tržní reklamě
  3. "Soukromém sponzorství"


V soudobé tzv. demokracii je příznačné, že ať volič zvolí kteroukoliv z kandidujících stran, vždycky nakonec zjistí, že se v podstatě opakuje jedno a totéž povolební schéma. Bez ohledu na jeho přání a očekávání, sliby kandidujících politiků a programy politických stran, vládne a na míru šije zákony nakonec vždycky úzká elita v pozadí stojících vlastníků mediálních říší, sponzorů anebo nejnověji nájemců či přímo vlastníků politických stran.


Podstata tohoto systému je vcelku jednoduchá a spočívá na starém známém "bez peněz do hospody nelez". Každá politická strana anebo politik, kteří chtějí ve volbách uspět, se musejí plošně prezentovat a oslovit široké masy voličů. Potřebují širokou reklamní kampaň. V kampani se snaží zviditelnit své domnělé přednosti a odborně vyretušované mediální tváře a zkritizovat případně pošpinit mediální obraz své politické konkurence. K tomu je zapotřebí přístup do médií a hodně peněz. Politické strany zpravidla ty peníze – pokud nejsou přímo ve vlastnictví velkých korporací anebo oligarchů multimiliardářů – nemají, tudíž si nákladnou politickou reklamu pořizují na dluh s tím, že ji po volbách splatí dílem z příjmů za volební výsledek a doplatí formou nějaké protislužby (přiklepnutí veřejné zakázky, výhodným privatizačním odprodejem státního majetku, prolobbováním zákonů šitých na míru sponzorům …). Z uvedeného je jasně vidět dvě věci: Že o žádný nezištný sponzoring nikdy nejde a že jde v podstatě o klasický princip tržní směny na základě Má dáti-Dal (s patřičnou nadhodnotou, kterou vždycky zaplatí volič). Žádný neznámý kandidát ani politické uskupení, které by reálně chtělo v takovémto systému zavedeného klientelismu navodit změnu, nemá nejmenší naději na úspěch. Pokud nevyhovuje zájmům držitelů kapitálu, nikdy se nedostane bez silného finančního zázemí a politické reklamy do širokého veřejného povědomí, a i kdyby se čirou náhodou stal zázrak, nebude mít v parlamentu dostatek síly provést avizované změny. Navíc bude mít proti sobě celou širokou škálu zajetých vzájemně kooperujících politických odpůrců, kteří udělají všechno proto, aby takového nepřizpůsobivého "populistu" jakýmkoliv způsobem zdiskreditovaly v očích veřejnosti a vypudily jej z politického prostoru.


Jedině takto je možno vysvětlit, proč české (a nejenom české) politice setrvale vládne tatáž zavedená politická  "nomenklatura", proč není možno očekávat žádnou zásadnější změnu nad rámec drobných  kosmetických změn vládnutí, které setrvale konzervují vládu peněz (a dluhů) nad politikou, stranami, státem a občany, resp. proč se výsledky vládnutí tzv. demokracie ( = zejména stoupající nesplatitelné zadlužení, rostoucí existenční nejistota…) natolik rozcházejí s očekáváním většiny. voličů. 


Jako poslední bych chtěl uvést jednu pikantnost. Tzv. elity (politické, společenské) často a s oblibou mluví o lůzo-vládě, populismu, ochlokracii… Přitom demokracie z principu není žádnou vládou elit, ale je to vláda (jiným slovem politický diktát) společenské většiny menšině. A většinu ve společnosti ani zdaleka netvoří úzká skupina nejmajetnějších lidí, politických špiček, natožpak mediálních celebrit.

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na