Jak bych psal úvodníky, kdybych byl redaktorem vládního listu
Osudnou chybou nás všech v naší republice jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva proniká krutá závist, která hází klacky pod nohy naší šťastnější budoucnosti.
Být závistivý v republice jest hanebnost a svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout šeredu závist, která se všude vtírá a opřádá jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je to, která otravuje svým jedem celé české ovzduží a ničí mravní základy naší republiky.
V čistý křišťál našeho veřejného života metá závist kal prostřednictvím bludných proroků a vlků s kůží ovčí.
Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí závist rozrážet naše řady. Přáli bychom si vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani patricius ani otrok neznali závist a oba pracovali ruku v ruce k slávě svých států.
Naproti tomu u nás v širokých vrstvách obyvatelstva zahnízdila se závist.
Každé zvýšení platů našim ministrům či členům zákonodárných sborů mívá za následek závistivé řeči lidí, neumějících myslet logicky. Oni nechápou slova dánského ministra vnitra, která pronesl na oslavu osmisetletého trvání dánského státu: "Národ zůstane zdatný a silný svými dobře živenými ministry a členy zákonodárných sborů."
Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde státní rozpočet se přijímá bez vší debaty a beze všech výkřiků.
Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení platů našim odpovědným činitelům obejít se bez debaty a závistivé kritiky.
Jestli by u nás zvýšili plat řekněme panu ministrovi financí o 100.000 Kč ročně, vyskytne se ihned celá řada sluhů, podúředníků i úředníků berních úřadů, kteří ihned by si přáli též nesmyslné zvýšení svých platů nedbajíce, že republika prožívá těžkou finanční krisi.
Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se svými rodinami od čeho živi.
To není pravda. Při skrovném, prostém životě nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít hlady, a závistivá fráze: "I já žádám na representaci jako nás pan ministr," jest opět výsledek práce různých štváčů. Jest opravdu s podivením, slyšíme-li: "Jestli pan ministr může representovat republiku, proč bychom ji také nemohli representovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát resortu."
A jinde opět slyšíte: "Pan ministr má vilu, pan ministr jede se svou rodinou na letní byt. Takhle my jsme si nepředstavovali, jak se v praxi bude provádět Masarykova deklarace Československé republiky." Nemluvě ani o tom, že v době všeobecné stavební krise nebylo by možné, aby každý z půl milionu úředníků a státních zřízenců mohl si koupit nebo vystavět vilu, je směšná vůbec zmínka o půl milionu letních bytů, když všechny byty jsou obsazeny a zadány již předem pánům z ministerstev i našim kapitalistům, kteří representují náš národ na trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým světem a kterým by měl každý z nás přáti srdečně oddechu, kdybychom nebyli závistiví.
Slyšel jsem nedávno jednoho občana: "To se jim to rozjíždí v automobilech, a já nemám na elektriku." Chtěl jsem mu říci: "Tak jdi pěšky, závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj, pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš projíždět se na automobilu, musil by také chodit pěšky, a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v mravní čistotě záleží rozvoj našeho celého vnitřního života."
Na mravní čistotě, kdy vymýtíme ze svých srdcí jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních poměrů.
Naučme se respektovat hmotné poměry svého bližního a mějme vždy v srdci vědomí své povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví tento případ:
Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se platit za otevření více než šesták. Nařízení to vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci zvýšila přiměřeně platy ministrům.
A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat na tento pořádek: "Nám snížili za otvírání v noci poplatek na šesták," rozčiloval se, "a ministrům, kteří mají beztoho dost, zvýšili plat o tisíce. A my ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít otvírat, neznáme spánku atd."
Nezdržel jsem se a řekl: "Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více záviděli, než vy teď sám závidíte panu ministrovi. Ne snad, že byste to neuměl lépe zastávat než ten pan ministr, který dnes tam sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne i v noci. Za to platí panu domácímu malou činži. Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat dům bez závisti, že zatím co on vykonává svou povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém případě i ten šesták jeví se úplně zbytečným. Vaše povinnost práce je honorována již tím, že poskytuje se vám možnost laciněji bydlet. Možnost, která dnes, v době všeobecné bytové nouze, je k nezaplacení."
Práli bychom si, aby široké vrstvy národa pochopily konečně, že závistí se rozpadá národní jednota a zeslabuje se postavení naší republiky v mezinárodní politice.
Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že ten žije mnohem spokojeněji než on, že jeho roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná správně?
Nikoliv, nejedná správně. Zde má být něco vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to: požitek z práce. Na platu nemá dělník záviset, on musí být idealista. Jeho ideálem nemá být zápas o mizerný groš, jeho ideálem má být, opakuji ještě jednou: "Požitek z práce." Dělník musí upustit od dosavadní své pochybené cesty závisti a musí hledat v práci perpetuum mobile svého života, nedbaje bídy ani existenčních starostí.
Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v Nedělní zábavné a poučné příloze Národní politiky od Ad. Alfy pod názvem Znělka.
Jak mnohým lidem lehce život plyne;
jich štěstí květy sytou barvou hýří,
jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,
když zábav požitků jim řada kyne.
A jiným život dá jen stránky stinné,
jen robotu a jako netopýři
jen smutné otázky jim hlavou víří,
zda poznají před jednou časy jiné.
Však všichni stejně nemůžem se míti,
pak byl by život lidský bez půvabu,
a snaha, práce by pak vymizela.
I pracující člověk radost cítí,
tu čistou radost z práce; i on v jarním hávu
zří přírodu, jež v květ se přioděla.
Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu, kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváře o skývu chleba. Pak by byl život tak nudný, že by kapitalisté z Národní politiky musili rozdat své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby nebyl lidský život bez půvabu, jak velice spárvně zpívá básník Znělky.
On však upozorňuje též na něco, co zde ještě nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak jsme již my zmínili, ona čistá radost z práce, při které pracující člověk zapomíná na svou bídu a hnět života, nýbrž též krásný pocit, kdy malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu přírodu, jež v květ se přioděla.
Čuchat ke kvítkům, k trávě, kvetoucím stromům, pampeliškám, sedmikrásám zapuzuje závist ze srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On cítí, že je nasycen tou vůní, kterou přináší i své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i lesních květů, kterou ji též nasycuje.
Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze závistivých, nezaměstnaní dělníci, a naše orgány sociální péče měly by uspořádat vycházky do okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva, harašením čistých potůčků a šuměním lesů.
Toho by měli být pamětlivi i předáci socialistických stran, kterým by se doporučovalo méně mluvit o politice, ale spíše vykládat rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody. Jest nade vší pochybnost jisté, že kombinací přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí závist z širokých mas českého národa a že naše republika výpravami dělnické třídy do přírody získá před celým světem.
Rudé právo 1921
