Nechceme

Narůstající občanskou nevoli lze nazvat například slovem: „Nechceme“. Nechtění nabývá velmi pozvolna na společenské síle. Taktika založená na chtění není úplně správná. V konkurenční společnosti ji nevolnickému hostiteli v souladu s jeho nevědomými pudy vnucuje vrchnostenský parazit.

 

V malém průřezu „našich“ nedávných dějin (o nás bez nás) vidíme, že se většina obyčejných občanů již vícekrát shodla na tom, co nechce. Tak například v roce 1948 se většina občanů shodla na tom, že nechce tzv. demokracii (podobnou té dnešní), a proto volila alternativu (komunisty).

 

V roce 1968 se většina občanů shodla na tom, že nechce nelidský komunistický režim, a v roce 1989, že nechce normalizační komunistický režim. Pak už se jenom hlavně chtělo, chtělo a chtělo. Dnes se velká většina občanů shoduje na tom, že nechce režim současný. Mimoto se určitá většina shodla třeba také na tom, koho nechce za hlavu státu a že nechce církevní restituce, druhý pilíř a jiné evidentní zlodějny. K tomuto nechtění je vychovaly všechny ty předešlé nehorázné lži, podvody, zlodějny a lumpárny.

 

Je toho již hodně, co dnes občané již správně nechtějí. Není to zatím příliš jejich vina. Za reakci může aktér. Vychovatelé davu, farizejové a zákoníci se musí ještě snažit. Svádějí na oběti své hříchy, ale nějak se to pozvolna a postupně přestává dařit. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Neznalost zákonů skutkové odpovědnosti nikoho neomlouvá.

 

Pozitivní taktika prostoduchého chtění nevede k žádnému lidskému ani občanskému uvědomění, natož k  toleranci či nějakému souladu. Rozdílné sobecké zájmy se nikdy shodnout nemohou. Se vším se však dokonale shoduje uvědomělý nezájem. Všichni se můžeme shodnout na tom, co nechceme, ale velice obtížně na tom, co chceme. Nechtění je negací chtění (nižší nebo vyšší).

 

Správné nechtění je založeno na vlastních reálných zkušenostech a nikoliv na mediálním vymývání mozků, pomluvách a propagandě, a především spočívá na nesobectví. Nevědomé chtění vychází obvykle z pudů, opírá se o nereálné sny, přání, představy, naivitu, omyly, a především je projevem nevědomosti a sobectví. Egoismus jedince není nijak kompatibilní s egoismem jedinců jiných. Na uvědomělém nechtění nelze nikoho jen tak snadno podvést, avšak nevědomé chtění je otcem omylu a matkou podvodu.

 

Hledejme upřímně, především u sebe sama a na základě svých vlastních osobních zkušeností, co všechno nechceme, a co všechno bychom nemuseli a neměli chtít. Budeme se divit, co všechno nás nerozděluje. A budeme překvapeni, v kolika mnohých věcech tak oddaně spolupracujeme s tím, co nechceme a těmi, které nechceme.

 

Vědomé nechtění není v žádném případě pasivitou. Naopak, vyžaduje větší aktivitu a iniciativu, než chtění. Negativní taktika vědomého nechtění žádá odříkání, morálku a rozlišování, a také vyžaduje minimálně jeden duševní rozměr nad chtěním. Pokud tento nadhled schází, praxí nechtění se rychle vytváří.

 

Stačí uvědoměle nechtít, abychom se zbavovali zlého. A je toho opravdu velmi mnoho, co bychom v nejlepším zájmu svém i druhých neměli a nemuseli vůbec chtít. Žádný výčet si raději neuvedeme, abychom toho zlého v nás a kolem nás nepodráždili a nerozčílili.

Přejít do diskuze k článku