Vláda může být silná i slabá, oblíbená i neoblíbená, taková i maková, ale nesmí být trapná. Nesmí? Ta česká je právě taková. Premiér není ani schopen prosadit své představy o jejím složení a vlaje za prezidentem jak studentík za krásou profesorkou matematiky a ministři si jdou zatím po krku jak hokyně na trhu.
Přitom je to paradoxně zároveň ta nejstabilnější vláda, jakou jsme za poslední léta měli, protože má jednoznačnou misi: všechnu moc podnikům, respektive podnikatelům, přesně v duchu leninského všechnu moc sovětům, jenom naruby.
Člověk se už ani nemůže utěšovat tím, že to je jen divadélko pro veřejnost, protože kašpárci to podle všeho berou smrtelně vážně – žijí totiž ve svém vlastním světě. Tvoří izolovanou kastu nedotknutelných profesionálních politiků, kteří si jdou sice po krku jako vzteklí psi, zároveň ale mají jistotu, že jim žádné skutečné nebezpečí nehrozí, přinejmenším dokud budou ctít pravidla své kasty, to je především nebudou narušovat ekosystém korupce a parazitování na státním rozpočtu.
Z občanů si nic dělat nemusí, pro ně jsou a zůstanou nedotknutelní. Neexistuje způsob, jak by se občané mohli parazitické politické kasty zbavit. Nepomohu ani volby, protože v nich se pouze zrecyklují staré známé tváře v nových stranách, maximálně čas od času doplněné novou tváří, která se ovšem, nechce-li, aby její kariéra neměla jepičí život, rychle a ochotně přizpůsobí pravidlům svého nového stavu.
Jsou nedotknutelní. Nikdo na ně nemůže. Mají spoustu času na vzájemné rozmíšky a mocenské hry, při kterých je nikdo neruší. Občané jsou jen figurky, které to sice všechno platí. A jak známo, táhne hráč figurkou, nikdy naopak.
Hra na demokracii skončila.
