Tak trochu doplněk a polemika, tak trochu inspirace článkem pana Ivana Štampacha v Deníku Referendum ze dne 14. 11. 2011, i když se naše názory poněkud rozešly.
Lze srovnávat charakteristické rysy současného neoliberalismu a komunismu? A jestliže skalní zastánci obou systémů tvrdí, že naprosto nelze a naopak skalní skeptici klidně prohlásí, že to možné docela klidně je, pak je tu tedy otázka: Proč?
Mají pravdu ti první, anebo ti druzí ? Anebo mají faktickou pravdu ideologické tábory oba, ačkoliv jsou zásadně determinovány jako protiklady? Návod k odpovědi se zdá být právě v poslední větě, která teď byla vyslovena. Podmínky, definující čisté ideologie snadno dovodí, že oba systémy jsou na první pohled vzájemně antagonistické. Jenže pouhé zdání reality ve výsledku často klame.
Pravdu mají všichni, ale vždy jen za určitých a přesných podmínek.
Komunismus preferuje společenské vlastnictví a kolektivismus jako nejdůležitější a nejefektivnější způsob fungování společnosti. Preferuje důležitou roli státu a podřizuje tomu i pojetí spravedlnosti. Přesto rozhodně nelze říci, že by komunismus bagatelizoval osobní svobodu a odmítal existenci osobního vlastnictví. Co však komunismus odmítá uznávat určitě, to je společenská nutnost třídního dělení společnosti, daného národností, rasou, vyznáním, rodem, povoláním a majetkem. Hlavním principem komunismu je zásada "každý pracuje podle svých možností, každému se dostává podle jeho potřeb".
Nelze tudíž ani náhodou říci, že takový systém by byl z definice nedemokratický nebo antihumánní, ale právě naopak je až nekriticky humanistický, poněvadž předem a beze zbytku počítá s ideálně uvědomělými a zároveň ideálně poctivými občany takového státu. Komunismus navíc odmítá ideologické revize a z praktických důvodů, daných realitou života, je přesvědčen, že cíl komunismu se musí uskutečnit pomocí přechodné politické fáze, fáze socialismu, přičemž bude zohledněno, že lidé ještě nejsou ideální v politické vyspělosti a občanské poctivosti. Původní princip teoretických zásad komunismu je proto před-definován tak, že každý bude pracovat podle svých možností a každému bude náležet odměna za práci podle jeho zásluh o prospěch společnosti. Praktická forma takto realizované vlády je pak nazývána jako socialistická demokracie.
Jak známo, komunismus podle své základní definice ještě nikdy v lidských dějinách uskutečněn nebyl. To by si měli uvědomit především ti, kteří to slovo tak často a rádi – zcela nesprávně používají.
Sluší se pro pořádek poznamenat, že například v internetové Wikipedii jsou definice komunismu a socialismu chytře a účelově pozměněné, interpretačně zkreslené a zaměřené spíše na politickou historii. Objektivně chápáno, je to přirozené, protože autoři těchto definic jsou očividně závislí na ideologickém zadání, vymezeném současně platným společenským a ekonomickým státním režimem.(A to tam ještě nemají známou Hedvíčkovu definici ..)
Neoliberalismus vychází z liberalismu, který tvrdí, že svoboda je pro člověka základní politickou hodnotou. Omezení, že (například) svoboda moje končí tam, kde začíná svoboda druhých, je sice poněkud odsouváno do stínu, nicméně se deklaratorně připouští. Mnohem větší váha je však přikládána zásadě, že kde začíná osobní svoboda, tam končí státní moc. Zatímco pro liberalismus je individualismus charakteristickou hodnotou cílovou, pro neoliberalismus je individualismus podmínkou výchozí. Mnohem důležitější váhu má však verbální (ale dlouho ještě nikoliv skutečná) kritika existence státu, jakožto nezbytně nutné instituce. Neoliberalismus přesto ale vůbec nezapomíná na donucovací nástroje státu proti středním a nižším sociálním vrstvám, přičemž nejmajetnější vrstvy daňově i právně zcela bohorovně zvýhodňuje. Cílem neoliberalismu není společnost sociálně osvobozovat, ale naopak režim ještě více "reformovat" směrem k odstátnění a k privatizaci všech nástrojů moci a všeho majetku, který se odstátnit dá a zprivatizovat jej lze. Stručně řečeno – cesta zkratky k nejvyšší politické moci těch nejbohatších vrstev. Takto dosažená praktická forma vlády je pak nazývána jako (neo)liberální demokracie.
Zatímco socialismus i komunismus jednoznačně ignorují veškerá náboženství jako zbytnou tradiční hodnotu a pouze je tolerují, liberalismus a především neoliberalismus v tom jakoby "nemá jasno", přičemž například vůči judaismu a křesťanství se někdy chová velmi vstřícně až adoračně, jindy naopak na veškerá náboženství pragmaticky zapomíná a to až k pozici jejich naprosté hodnotové nedůležitosti. Jen jediná výjimka tu zatím je: Islám. Ten současný neoliberalismus trvale a tvrdě odmítá jako náboženství militantní až teroristické, přestože náboženská nesmiřitelnost je i pro judaismus, podle mého názoru, stejně tak typická.
Pokud jde o ekonomiku, oba systémy s ní musí pracovat. Socialismus a komunismus plánuje oficiálně, kapitalistická ekonomika oficiálně dělá jen marketing, resp. tržní manažérská rozhodnutí a plánuje potají. Zatímco v socialismu objemově malá část trhu je v šedé zóně a oficiálně se mlčky a nerada trpí, v kapitalismu ideologové oslavují neviditelnou ruku trhu "všech zón" velmi nahlas a ve všem jen proto, aby zakryli běžnou úrokovou spekulační lichvu a obecně rozšířenou korupci – kriminální to formu tržního chování.
Nejsmutnější je to však se spravedlností. V obou režimech je spravedlnost zcela závislá a podřízená systému. Na prvním místě jsou vždy jen zájmy elit (vlastníků státu), pak zájmy ochrany soukromého majetku a teprve na konci stojí práva, bezpečnost a ochrana života a zdraví občanů. Inu, jaké jsou zákony, takové je i právní prostředí.
Kdy je tedy možné vložit absolutní rovnítko mezi současný neoliberalismus a u nás už minulý socialismus (resp. ten cílový komunismus)?
Stane se to tehdy, jestliže začneme porovnávat oba systémy v důsledcích jejich praktické mocensky nejzdegenerovanější formy realizace. Začneme-li je porovnávat v režimu, do něhož už tolikrát nakonec v dějinách došly – v režimu systémů imperialistických politických diktatur. Diktatur finančních a partajních nomenklatur a tudíž i majetkových elit vůči mlčící a politicky pasivní občanské většině. Diktatur se všemi jejich průvodními jevy a tragickými následky, kdy demokracie přestala existovat. Diktatur, kde neexistuje spravedlnost.
Je pak už naprosto jedno, jde-li o totalitu mocensko ideologickou (komunismus / reálsocialismus), anebo totalitu ekonomicko ideologickou (kapitalismus / neoliberalismus). A je pak ve výsledku už právě tak jedno, o jaký společenský systém se vůbec jedná. Výsledek pro občana je totiž stejný.
Posledním problémem obou těch systémově stejných elit (partajních nomenklatur) je ta nejhorší skutečnost, že své vlastní režimy nejen mocensky utužují uměle vyvolávanými dluhovými krizemi a zastrašovacími propagandistickými kampaněmi vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale své vzájemné mezinárodní mocenské ohrožování, soupeření a nenávist rozšiřují i na "vývoz" svých ideologií. Daný stav se pak ještě zhoršuje a oba na začátku antagonistické režimy diktatur to ještě více k sobě systémově přibližuje až k úplnému a důsledkovému mravnímu ztotožnění.
Jaká je forma takového politického exportu elitářských nomenklaturních ideologií? Vedle strašení terorismem, typických betonových zdí a drátů na hranicích, vedle usilovného zbrojení a klasické propagandy, vedle špionáže a subverze, to jsou teroristické vojenské zásahy raketami a drony na cizích územích a nakonec i zcela otevřené kořistnické agresivní války proti druhým národům.
Až zase někde něco "naši" na padrť rozbombardují, tak tam potom zase pošleme "naše" vybrané podnikatele, aby to opět všechno pěkně postavili. Pochopitelně, dělat to zadarmo nebudou. Ti rozbombardovaní polomrtví chudáci to "našim" stavařským budovatelům zase pěkně zaplatí svými surovinami, na jejichž těžbu jim "naši" bankéři z MMF či ECB na tučný úrok zajisté rádi půjčí. Jak známo, export idejí, zbraní a zelených papírků imperialistického neoliberalismu, to je ta nejobětavější mírová charita na světě. Ostatně, Pol Pot prý studoval ve Francii. Při znalosti role Francie v příběhu plukovníka Kaddáfího by to mohlo mnohé vysvětlovat.
