Ne, opravdu neporuším svůj slib a nenapíši nic o presidentské volbě (nepopíraje arci, že se novým sledem událostí výborně bavím: jak říkám už roky, čtyři největší nepřátelé každého právníka jsou sčítání, odčítání, násobení a dělení).
Věnovat se chci thematu jinému, neméně aktuálnímu, presidentskému nepodpisu zákona o církevních restitucích. Historické pozadí osvětluje na svém blogu Pavel Hasenkopf, k čemuž dodávám dvojí: 1. podle mého hlubokého přesvědčení nemůže nepodepsaný zákon vstoupit v platnost; a 2. podepsat zákon je presidentovou ústavní povinností, nikoli právem, jejíž případné nesplnění je důvodem pro ústavní obžalobu z velezrady (impeachment).
Současná praxe, založená ještě za presidentury Klausova předchůdce, podle níž president zákon, který vetoval nebo se kterým jinak vnitřně nesouhlasí, nepodepíše, aniž by to mělo jakékoli právní důsledky, devalvuje tento důležitý ústavně notářský akt na pouhý úkon nejvyššího státního dekoratéra: president svým podpisem nepotvrzuje, president jím pouze zdobí.
Představme si totéž v kontextu správního řízení: podle stejné logiky by nám mohlo přijít rozhodnutí ministra o rozkladu bez podpisu a bez razítka, a kdybychom se domáhali vysvětlení, dozvěděli bychom se, že ministr se sice s návrhem rozkladové komise neztotožnil, ale rozhodnutí je přesto platné a můžeme se jím řídit. Podpis by mohl chybět i jinde, na řidičském průkazu (zkoušky jsme složili, ale pan úředník si přesto myslí, že řídit neumíme), na maturitním vysvědčení (ředitel školy měl jiný názor než maturitní komise), na rozsudku (předseda senátu byl přehlasován).
O roli hlavy demokratického státu se nedávno několikrát rozepsal Václav Žák (nejdůležitější text je zde), a já dodávám, že president je toliko nejvyšším státní úředníkem, nikoli zeměpánem, od jehož autonomních pravomocí by se odvíjela práva jeho poddaných, občanů (právo amnestie je v tomto smyslu nesystémovou výjimkou). President, který dle rozmaru parlamentem řádně přijatý zákon – bez ohledu na to, zda součástí procesu jeho přijímání bylo nebo nebylo jeho přehlasované veto – podepíše nebo podepsat odmítne, je zhruba stejně směšný, jak herec představující krále Leara, který se z moci své funkce domáhá uvěznění divadelního publika.
Uvažujme, co o naší zemi říká takový nepodepsaný-a-přesto-platný zákon: asi tolik, že zde vládne nikoli demokracie, nýbrž anarchie, a že jsme se doposud nebyli schopni ztotožnit s republikánským státním zřízením a jeho základními náležitostmi, mezi něž patří to, že souverainem je lid; president republiky je pouhým symbolem státu a poddaným tohoto souveraina.
Převzato z blogu Paragraphos
