Nejvyšší soud svým šalamounským rozhodnutím ve věci korupce 3 exposlanců prakticky legalizoval korupci – ovšem pouze na půdě poslanecké sněmovny. Přitom korupce patří mezi trestné činy s hospodářským podtextem a poslanecká imunita by se měla vztahovat na excesy politického charakteru.
Nejvyšší soud tímto svým rozhodnutím zavádí dvojí metr při posuzování korupce – řadový občan je v těchto věcech trestný, kdežto politik, pokud ke sjednávání korupce došlo na půdě parlamentu, jako veřejný činitel, na kterého jako správce státního majetku by se mělo postihování korupce primárně zaměřit, zůstává zákonem nepostižitelný.
Nejvyšší soud, který by měl dbát, aby byly zákony dodržovány, aby byla zachována spravedlnost a všeobecná rovnost před zákonem, sám zaštiťuje selektivní přístup a nerovnost před zákonem.
Necháme si to líbit?
