Právě jsem dostal opencard. Sehnat ji mi zabralo 150 až 200 hodin, tedy zhruba tolik času, kolik může mít člověk volného času za celý měsíc. Celá věc byla organizačně naprosto nezvládnutá – nikde (hlavně na netu ne) nebyly žádné informace, co je pro získání opencard třeba, kde je možné potřebné formuláře a potvrzení získat, nebylo vyčleněno dost lidí, kteří měli žádosti o vydání zpracovávat a karty vydávat. Nebo byla naopak až moc dobře zvládnutá, pokud šlo o to, připravit lidi o čas.
Takže jsem strávil mnoho hodin tápáním, hledáním na netu něčeho, co tam nebylo, mnohokrát jsem jel přes celou Prahu do různých institucí, stál mnoho mnohahodinových front, a nakonec si jako invalidní důchodce šel pro opencard pěšky po náledí přes celou Prahu, protože nebyli schopni ji vyrobit včas a stará průkazka už přestala platit, a pak ještě obcházel půl Prahy, než jsem našel místo, kde mi ji nabili, protože chtít na výdejním místě informaci, kde je možné kartu nabít, je prostě moc.
Čas nejsou jenom peníze. Čas je hlavně život. Sehnání jedné opencard tedy připraví člověka o měsíc života. Vydání dvanácti karet představuje rok života. Vydání karet všem lidem v Praze, kteří ji musí mít, představuje ztrátu stejného počtu životů, jako „pád“ Dvojčat v New Yorku. Pravda, v případě opencard ještě někam zmizela miliarda Kč, kterou je také možno přepočítat na lidské životy. Lidský život má ekonomickou hodnotu rovnající se minimální mzdě za polovinu doby, kterou člověk za život odpracuje (vychází se z toho, že průměrný člověk má polovinu mzdy za sebou a polovinu před sebou). Takže nějaké dva milióny. To znamená, že opencard stála dalších pět set životů. Ale v případě Dvojčat bylo také mnoho dalších úmrtí, hlavně hasičů, kteří se nadýchali asbestového prachu.
…Pokud jde o to, že jak americké 911, tak česká opencard slouží většímu sledování občanů, to snad ani není třeba připomínat.
Akcí opencard se Česko patrně zapsalo do Guinnessovy knihy rekordů, pokud jde o fronty. Takové fronty – jen proto, aby člověk mohl vlézt do tramvaje – nemusel před rokem 1989 stát člověk ani na zájezd na Západ, když chtěl emigrovat.
Samozřejmě, že něco takového se nelíbí těm, co stále opakují nesmysly o frontách na banány. Já osobně jsem před rokem 1989 žádné fronty nestál. Když byli v obchodě víc než tři lidi, šel jsem do vedlejšího, kde byly i banány bez fronty. Tehdy bylo několik stejných obchodů v ulici, nemuselo se jezdit do nákupních středisek na periferii, a ceny byly všude stejné. Pokud nějaké fronty na banány o Vánocích skutečně byly, byly zhruba takové, jako dnes musí lidé stát u pokladny v supermarketu – jen s tím čistě psychologickým rozdílem, že banány už mají v košíku.
Každopádně jsem byl překvapen, jak dnes lidé stojí mnohahodinové fronty bez jakéhokoli odporu, bez jakéhokoli reptání, natožpak nadávání, jako naprosté ovce. Vzhledem k tomu, že dříve všichni svorně do jednoho nadávali v daleko menších frontách, při takovýchto by nejspíš vzali úřad či krám útokem a vymlátili jej.
Lidé však již dnes nemají nejen vlastní názor, ale ani vlastní vzpomínky. Z důvodu konformity je potlačili a nahradili je úředně schválenými vzpomínkami na fronty, které nikdy nebyly, a které nikdy nestáli. Takoví lidé ať už ale radši ani vůbec nic nečtou.
