Jak je to dlouho, co budil veřejné pohoršení Echelon, zařízení USA na sledování a odposlouchávání telekomunikačního provozu? Deset patnáct let, protože tehdy šlo o telefony a emaily a chaty nikdo neřešil? Mediální a lidsko-právní psi se vyštěkali a karavana amerických tajných služeb vesele šmírovala svět dál, až teď „praskl“ program PRISM a na světě je ten samý skandál v nových šatech – systematické sledování elektronické komunikace provozované vládou USA ve spolupráci s předními technologickými korporacemi jako Google, Skype, Microsoft… A svět se diví a pohoršuje a kde kdo ptá: „Jak je to možné? Jak si to mohou dovolit?“ A ptá se zcela špatně, protože ta správná otázka zní: „Čemu se divíte? Co jste čekali?“
Ano, nelíbí se mi to, nesouhlasím s presumpcí viny, která se za každým takovým plošným sledováním skrývá, vadí mi narušování soukromí, ale pohoršovat se nad tím mi přijde naivní a pokrytecké. Ptát se, jak je něco takového možné – myšleno spíše politicky, než technologicky, protože technologická dimenze již dnes snad nikoho ani nepřekvapuje – znamená demonstrovat zásadní nepochopení principů naší civilizace. Jde tu o dvě základní roviny: první politicko-vojenskou, nebo chcete-li mocenskou (imperiální). USA jsou velmoc a velmoci takové věci prostě dělají, protože jinak by to nebyly velmoci. Kdyby se USA zdráhaly přistupovat ke všem a ke všemu jako ke svým zdrojům, objektům (věcem), které používají a zpracovávají ve svůj prospěch, nikdy by se velmocí nestaly a nikdy by jí nezůstaly. Že to dělají s pomocí dostupné technologii stále efektivněji může být alarmující, ale ne pohoršující; přinejmenším ne pro toho, kde nežije v zajetí iluzí o tzv. demokracii.
Druhá rovina je korporátní. Ani tady není na místě nějaký údiv, jak to že technologické korporace provozující emaily, chaty apod. s vládou USA na sledování spolupracují. Ty korporace nejsou žádné neziskovy nebo obecně prospěšné společnosti, jsou to kapitalistické podniky v kapitalismu a jako takové sledují primárně zcela jiné cíle, než je ochrana zájmů jednotlivého (navíc často neplatícího!) uživatele jejich služeb. Jim jde o tržní podíl, a pokud by se neochota spolupracovat s nějakou vládou měla stát překážkou v přístupu na lukrativní trh, tak začnou spolupracovat velmi ochotně. To, že ten stát zároveň okrádají na daních, na věci v zásadě nic nemění. Jde jen o zisk. Pokud by více získaly tím, že striktně jakoukoliv spolupráci odmítnout, staly by se z nich ti nejhorlivější strážci soukromí. Že je to v reálu naopak ukazuje pouze tolik, že si to spočítali a vyšlo jim, že se jim vyplatí spolupracovat. Zcela v intencích kapitalismu.
Naše civilizace zkrátka a dobře stojí na principech, které znamenají, že naše soukromí, a potažmo naše životy, jsou pro jedny zbožím a pro druhé zdrojem (což je v zásadě totéž, rozdíl je jen v tom, jak se o tom – o nás! – účtuje). Nelze proto dost dobře odmítnout šmírování ze strany vlád a korporací a zároveň neodmítnou systém jako takový. Kdo nechce odmítnout kapitalismus s jeho komoditizací a exploatací člověka, ten se musí smířit s tím, že prostě bude sledován, evaluován, segmentován a zpracováván.
Samozřejmě, že pořád existují způsoby, jak se takovému zvěcňování a zpracování vyhnout, ale znamená v podstatě žít na okraji naší civilizace, či přímo za ním. Pro toho, kdo na něco takového nemá sílu a odvahu, je zde alespoň úniková varianta: s všudypřítomnou kontrolou se smířit a zdůvodnit si ji třeba tím, že kdo nic špatného nedělá, nemá co skrývat. Je to sice svým způsobem perverzní, ale velmi účinné a pohodlné, a zajistí to relativně bezpečnou existenci v rámci nezpochybněného a tím pádem imunizovaného systému.
V podstatě jediné riziko, které mohou občasné kontroverze kolem programů typu PRISM pro systém představovat, jsou otázky toho typu, zda není náhodou režim, který používá totalitní praktiky k totálnímu dohledu nad společností, sám totalitní? Ale ani ty nejsou nijak zvlášť nebezpečné, protože společnost na ně má rychlou a bezpečnou automatickou odpověď: není, pokud jde o USA, respektive jakoukoliv tzv. demokracii (vhodně použitý dvojí metr je vůbec velmi dobrý způsob, jak smířit protiklady a zachovat si duševní zdraví a morální integritu ve většině absurdních situací).
Bouře kolem PRISM je tak nakonec jen další bouře ve sklenici vody, která možná udělá pár vlnek na (monitorovaných) sociálních sítích, ale dříve nebo později se rozplizne v bulvární fragmentizaci a nivelizaci současného veřejného prostoru. Lidé mají vesměs jiné starosti, než cizelovat polemiku s jednou z faset základního kamene civilizace, které se zatím nechtějí vzdát. Zůstane jen hrstka proroků a pošuků, kteří budou varovat a remcat, ale většina lidé rozhodně nedá přednost pofidernímu soukromí před konkrétním pohodlím a bezpečím. Je to svým způsobem obchod, a pokud je kapitalismus v něčem geniální, tak ve schopnosti převést jakýkoliv problém na otázku (pseudo)tržních transakcí.
Jen jako poznámka pod čarou se pak jeví všechny ty Obchodní podmínky a Podmínky použití, které uživatelé korporátních služeb pravděpodobně vůbec nečtou a automaticky je schvalují, protože kdyby je četli, tak by se opravdu nemohli ničemu divit. Z nich totiž v naprosté většině případů vyplývá nejenom to, že provozovatel může s vládami spolupracovat a předávat jim data uživatele, ale i taková „drobnost“, že vše, co uživatel na servery korporace nahraje, se v podstatě stává jejím vlastnictvím, a opak je spíše výjimkou.
Suma sumárum je to krásná ukázka toho, jak jsou lidé vždy hrozně překvapení z něčeho, o čem by museli vědět a na co by museli být připraveni, kdyby se dřív jen o trochu víc zajímali a přistupovali skeptičtěji k rozličnému mazání medu kolem huby, zejména mažou-li jim ho tam ti, kteří na nich chtějí (či spíše musejí, protože v kapitalismu jinou volbu nemají) vydělat.
Převzato z blogu Tribun
