Petr Havlík: Politika vyprázdnila svůj obsah, sledujte stopy a toky peněz

Rozhovor pro Parlamentní listy, otázky kladl redaktor Jiří Hroník:


V posledním svém blogu se zamýšlíte nad nízkou účastí v eurovolbách v Česku a na Slovensku a píšete o nedůvěryhodné politické nabídce a o zahnívající demokracii. Vaše kritika nabídky se týká politických stran bez rozdílu, nebo odlišuje ty tzv. standardní a nově vzniklé často jako protestní hnutí?
Soumrak tradiční pluralitní stranické politiky je možné pozorovat i v jiných zemích Evropy. Stačí se podívat na výsledky nedávných voleb do Evropského parlamentu například v Anglii, Francii či Dánsku. Hodnotovou, nebo chcete-li ideologickou politiku, nahradily různé variance technologie moci a již neskrývaná byznysová objednávka. I vztek a protestní étos může být vhodným marketingovým artiklem. Politika vyprázdnila svůj obsah. Přispěly k tomu politické strany samotné, ale i média a nakonec i netečná a příliš tolerantní veřejnost. Většinová společnost je neustále atakována rafinovanou manipulací všeho druhu. O úspěchu či neúspěchu rozhoduje síla marketingu a vložených finančních prostředků do prezentace jednotlivých nabídek. To je na hony vzdáleno plnohodnotné demokracii. Platí to i pro mnohé z těch nových protestních formací, často účelově vzniklých na jedno použití. Nezřídka bývá jejich život tzv. jepičí. Vzpomeňte na příběh Věcí veřejných. Šlo spíše o nákladnou karikaturu politiky. A navíc – velká očekávání pak končívají velkou frustrací. To vše má vliv na volební účast ve volbách.


Podle průzkumů agentur je momentálně nejpopulárnějším politikem v zemi Andrej Babiš a mezi stranami jeho hnutí ANO. Jak hodnotíte jeho (osoby i hnutí) přínos pro českou politiku poté, co předčasně skončila jedna z nejméně populárních vlád v našem polistopadovém vývoji, tedy kabinet Petra Nečase?

Mocní, silní a demonstrativně úspěšní hráči přitahují pozornost. Pan Babiš si je toho velmi dobře vědom. Vstoupil na politické kolbiště jako uragán a jede na své vítězné vlně. Hnutí ANO není standardním politickým subjektem. Je to spíše „fan club“ jednoho muže či politická divize Agrofertu. Unavená a znechucená veřejnost přijala jeho razanci a lidový styl. Přijala i jeho interpretaci jeho kontroverzní minulosti, přijala i jeho mega byznys propojený se státem. Přijala i jeho bezprecedentní koncentraci moci politické, mediální a byznysové. A očekávání jsou opravdu veliká. Pan Babiš politikou okázale pohrdá a stává se tak nevědomky oponentem sám sobě. Největším nepřítelem pana Babiše je tak pan Babiš sám. Věří jenom sám sobě a své pravdě. To může působit i sympaticky, ale jen do chvíle, pokud to přináší i výsledky a hmatatelné efekty pro ty, kteří mu dnes dávají svůj hlas. My toho o panu Babišovi vlastně moc nevíme. Nevíme, ani kolik ho stála jeho obrovská loňská kampaň a z čeho a jak ji financoval. Neznáme spletité zákruty jeho expresně strmé cesty na vrchol moci. Takže se nechme překvapit. Jisté je to, že pan Babiš mění obvyklé parametry, on nenabízí politiku ani nepolitickou politiku, on přichází s antipolitikou. Každý agresivní protest však bývá zpravidla časově ohraničen. Uvidíme.


Při čtení Vašich blogů mě zaujalo, jak často se v těch posledních textech objevuje přímo vyřčená, nebo podprahová otázka „Tohle jsme chtěli?“ Co jsou po čtvrtstoletí od přelomového roku 1989 v české společnosti ty nejhorší jevy, které jsme určitě nechtěli? A kudy vede cesta ven, s novými stranami třeba pod vedením lidí, jako je pan Babiš?

Udělal jsem teď dva rozsáhlé rozhovory na toto téma, s tím, že jsou směrovány k 25. výročí tzv. Velkého sametu. Ten první byl pro revue Přítomnost a ten druhý je pro projekt „Inventura devadesátek“ iniciativy Inventura demokracie. Ty jevy, o nichž píšete, které deformují naše prostředí a vztahy, jsou často ukryty pod formálním skeletem naší fasádní demokracie. Je to tolerance excesů, jež se pak stávají normou. Obrovský vliv klientelistických sítí a dokonce organizovaného zločinu na chod a správu státu, což konstatují i naše zpravodajské služby. Trvalá politická nestabilita, návraty k dvojí morálce, selektivní právo. Bezbřehá manipulace veřejným míněním. Celebrity z bulváru, nahrazující skutečné osobnosti a určující ráz doby. A pak je tady nejen vztek, ale především strach. Staré neplatí, novému nevěříme a budoucího se obáváme. Je to dokonce strach existenční a existencionální. A to je velmi nebezpečné. Do pana Babiše a jemu podobných naděje nevkládám. On sice rozčeřil stojaté vody rybníka, v němž ovšem také dvacet let plaval. Chybí mi definování vize. Chybí mi strategické a koncepční ukotvení dlouhodobějších záměrů. Obávám se, že jsme ještě příliš nepokročili z posttotalitní puberty. Mnohé může najít hloubavější čtenář i při studiu projektu www.mapovani.cz, v němž se věnujeme těm vítězům „české cesty k nové společnosti“.


Zmiňujete se také o tom, že žijeme v nové době normalizace. Čím se nejvíc podobá éře, kterou si spojujeme se 70. lety, a jak dlouho už podle Vás nová doba normalizace u nás trvá? Kdy a čím začala?

Myslím, že jsem to naznačil v minulé odpovědi. Tím společným rysem jsou absentující pozitivní vzory. Slušnost je vnímaná jako slabost. Vítězí flexibilní oportunisté, konjukturalisté a kariéristé, kteří znají jen osobní profit bez zábran. Veřejný prostor obsazují populisté a extrémisté nejrůznějšího ražení. Řada lidí utíká do svých mikrosvětů, do své vnitřní emigrace. Bojí se vyslovit veřejně svůj názor. Mnozí zcela rezignují na politiku a veřejnou diskusi, považují politické prostředí za nenapravitelný „dirty svět“. Počátky naší novodobé normalizace spustila éra smluvní opozice a gradaci dostala loňskou Klausovu amnestií. Realita tak získala licencovaný relativizující nátěr. „Držte ústa a krok“. Jako bych to už někdy slyšel.


Také jsem si od Vás přečetl, že jsme pro Rusko jen předsíní na Západ a pro Západ zase jen předsíní do Ruska. Jak bychom si měli v situaci, kdy se kvůli událostem na Ukrajině zostřuje konflikt mezi těmito dvěma světy, počínat?

Předně bychom měli být obezřetní na modely jednoho jediného monopolu pravdy. To platilo dříve a platit by to mělo i dnes. Je dobré sledovat a vyhodnocovat postoje i jiných zemí a vše důkladně analyzovat, nevycházet jen z jednoho vypreparovaného zdroje informací. Určitě stojí za to se podívat na stanovisko například Izraele k situaci na Ukrajině. Je to možná kupodivu velmi opatrná a neutrální pozice. Měli bychom registrovat i postoje našeho nejsilnějšího souseda Německa, odkud zaznívají silné hlasy, že nebudou kvůli Ukrajině měnit svou východní obchodní politiku. Z nové studené války vůči Rusku nemůže mít nikdo rozumný žádnou velkou radost. A to říkám jako kritik ruské expanze, která své bývalé země, ale i své satelity, stále považuje za území sféry svého vlivu. USA příliš neuspěly ve svých operacích na Blízkém východě a zdá se, že přesunuly svou pozornost jinam. Vždy je dobré sledovat stopy a toky peněz a investic. Zajímavá je například informace o nedávné významné investici do ukrajinského břidlicového plynu dvou velkých nadnárodních společností – Shell (rodina Rothshildů) a Chevron (rodina Rockefellerů). Rozhodně bych tedy doporučoval mírnit naši horlivost. Jsme v jiné situaci než pobaltské státy či Polsko.


Závěrem by mě zajímal Váš osobní pohled na dění na Ukrajině, ale i hodnocení toho, jak k tamním událostem přistupují čeští politici a naše média?

To by bylo na rozsáhlou glosu. Doporučuji čtenářům, aby si pustili film „Vrtěti psem“. Je to poučný studijní materiál. Dále bych doporučoval především našim politikům, aby se podívali na příběh Kosova. Co je příčina a co důsledek? Víme to? Víme, co přesně se stalo před pár týdny v Oděse? A hlavně – komu to vše slouží? Je to velká a velmi nebezpečná hra. Na Ukrajině má své nemalé obchodní plány nejenom Rusko, ale i další silní hráči kromě USA, včetně zdánlivě vzdálené Číny. V této vysoké hře nehrají země EU klíčovou roli (snad s výjimkou Německa), a to i kdyby náš prezident vyhlašoval válku. A česká média? Těžko hledám slova na jednostrannost zpravodajství veřejnoprávní televize. Byl jsem včera na velmi zajímavé přednášce profesora Noama Chomského v pražské Městské knihovně. Zazněl tam pohled diametrálně odlišný, od toho, který nabízí česká mainstreamová média. Přinejmenším vás přiměje přemýšlet a ne jen konzumovat.


Zdroj: Občané.cz

Přejít do diskuze k článku