Polidšťování soudruha

Nejnovější díl Českého století nazvaný poněkud expresivně Zabíjení soudruha byl tematicky věnován politickým procesům z 50. let. Ideální příležitost k prvoplánové protikomunistické agitce, ke které se naštěstí tvůrci nesnížili a laťku celého cyklu, který je díl od dílu zralejší, posunuli opět o něco výše.


V případě Zabíjení soudruha jde konkrétně o proces s Rudolfem Slánským a „jeho protistátním spikleneckým centrem“, ovšem nikoliv o proces samotný, ale o to, co mu předcházelo a jak k němu situace nevyhnutelně směřovala, což je možná důležitější (a nejednoznačnější), než proces samotný.


Tvůrcům se podařilo výborně vystihnout stupňující se atmosféru strachu, vzájemné nedůvěry, podezřívání a odcizování se soudruhů, kteří spolu mnohé prožili a přežili, aby se nakonec začali „požírat“ navzájem. Důvod? Především tlak ze Sovětského svazu, který požadoval odhalování spiklenců a špiónů, o jejichž existenci byl přesvědčen a pokud žádní odhaleni nebyli, nebyl to důkaz loajality, ale jejich rafinovanosti a vážnosti situace. Někdo ten „krtek“ prostě být musel, a kdyby to nebyl Slánský, musel by to být Gottwald, protože to musel být někdo vysoce postavený.


Oba staří spolubojovníci (a podle všeho přátelé) jsou si toho vědomi a na jejich vztah to má devastující dopad. Oba si uvědomují, že to bude kdo z koho a půjde jen o to, kdo se první „posere“ a shodí toho druhého. Dva muži pod enormním tlakem, kteří přes veškeré vnější zdání (jeden je předseda ÚV, druhý dokonce prezident republiky) dávno ztratili kontrolu nad situací a jsou stejně ve vleku událostí, jako kdokoliv jiný.


Kdo má ale tedy skutečnou moc? Není to nikdo z komunistických potentátů, nejsou to sovětští poradci, kteří tlumočí a naznačují, ale přímo nejednají, není to dokonce ani strana – jsou to bezejmenní policejní vyšetřovatelé, kteří mohou kohokoliv označit za zrádce, vyrobit potřebná obvinění a doznání a dostat od válu a do tepláků, a třeba i na ten špagát, kohokoliv, včetně Gottwalda, který si je toho velmi dobře vědom, ale není schopen to zastavit. Tvůrci zde víceméně potvrzují můj názor, že KSČ byla „bojová strana“ schopná perfektně obstát v ilegalitě a získat veškerou moc, ale jakmile ji získala, nevěděla si s ní rady.


Gottwald není v Zabíjení soudruha vykreslen jako monstrum, jak by odpovídalo současné standardní naraci, dokonce ani jako diktátor, ale jako stále osamělejší muž drcený okolnostmi, který uhýbá a kličkuje, až nakonec jen čeká, jestli ta poslední rána z milosti přijde od Stalina, nebo od alkoholu. Popravdě zde Gottwald se svými chybami, pochybnostmi a strachy působí mnohem lidštěji, než barvotiskový svatoušek Havel. Tvůrci se ke Gottwaldovi i Slánskému (ale i dalším) zachovali – a v dnešních podmínkách zastydlé antikomunistické hysterie to působí téměř odvážně – svým způsobem s úctou, když je sice neomlouvají, ale ani nepomlouvají.


Samozřejmě, že pár momentů, které mají podporovat averzi k minulému režimu a diskreditovat komunisty by se našlo (třeba sprostý Kopecký, který sice není o moc vulgárnější, jako plk. Moravec v díle Kulka pro Heydricha, a přesto působí mnohem odpudivěji, technika popravy nebo závěrečná scéna s odhaleným odposlechem a Gottwaldem fňukajícím Martě do sukní), ale celkově je dojem lepší a poctivější, než by se v dnešní době dalo čekat.


P.S. Je to jen drobný detail, ale všimněte si, že Gottwald zůstává s Martou, která rozhodně nebyla žádná krasavice, až do konce. Dnes by ji muž v jeho postavení rychle vyměnil za mladší, atraktivnější a reprezentativnější.

 

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku